Ekologisté nás neustále varují před nebezpečím globálního oteplování Země a hned také prstem ukazují na viníka - člověka a „jeho“ skleníkové plyny. A protože katastrofy jsou to, co zaujme, světem se rozeběhly vize zatopené Země, nížin a celých států z fyzické a politické mapy světa. A díky tomu se staly různé varianty budoucnosti naší planety také vděčným námětem autorů SF. Nejznámějším z nich se stal Michael Crichton, jehož román State of Fear byl předlohou k filmu Den po zítřku - The Day After Tomorrow.

Klimatické změny jsou i před důkladné odborné studium prováděné v celosvětovém měřítku a s využitím velmi propracovaných matematických metod a superpočítačů stále dost velkou neznámou. Ne ale úplnou: změna klimatu je potvrzená a modely ukazují její možný vývoj do blízké budoucnosti. Ale jako všechny extrapolace složitých jevů jsou výpočty v delším časovém horizontu nejisté a především nemohou podchytit vlivy, které se v současné době z nejrůznějších důvodů do našeho klimatu a jeho vývoje neprojevují.

Michael Crichton - sám erudovaný vědecký pracovník z doby než začal psát na plný úvazek - při práci na svém románu State of Fear prostudoval řadu podkladů z této oblasti, a později se pustil do jejich kritické analýzy. Především se zaměřil na dodržování metod vědecké práce a zjišťoval, jakým způsobem jsou výsledky oponovány a zejména prezentovány. Jeho závěry byly natolik zajímavé a doložené, že koncem září tohoto roku byl pozván na slyšení před senátní výbor, do jehož referátu patří i environmentální politika (Senate Environment and Public Works Committee).

Michael Crichton tam upozornil, že zprávy zveřejňované mezivládním panelem International Programme on Climate Changes (IPCC) neprocházejí řádnou vědeckou oponenturou a závěry v nich publikované jsou předmětem kritiky řady renomovaných vědců. Zdůraznil také, že Bushova administrativa ignoruje mínění většiny vědců z tohoto oboru a nezajišťuje odpovídající financování základního výzkumu v této oblasti. Také je přesvědčen, že jak novinářské zprávy, tak i informace vědeckých organizací jsou často ovlivňovány politickými motivy jejich autorů. Jeho hlas tak patří k těm několika málo rozumným, které v této oblasti jsou slyšet - a to ještě díky jeho literárnímu věhlasu. Názory vrcholných odborníků v této oblasti, jakkoliv podobné a možná ještě výrazněji formulované, se obvykle nedostávají dál než do úzce specializovaných odborných publikací s nevelkým okruhem čtenářů.

Klimatické změny můžeme hodnotit v různých časových intervalech. Takzvané globální oteplování je záležitostí (opatrně řečeno) desítek let. Pokud ale začneme uvažovat o staletích či tisíciletích, dostáváme se k jiným výchozím podmínkám. Pokud totiž jako počáteční bod, od něhož hodnotíme změny klimatu, vezmeme vikingskou dobu, musíme mluvit o globálním ochlazení. Největší světový ostrov Grónsko - Groenland - svůj název nezískal díky ledovci, který v současnosti pokrývá téměř celou jeho plochu, ale podle jásavé barvy travin, které ho tehdy pokrývaly.

Nicméně tohle ale vypovídá o základním trendu světového klimatu, nikoliv o příšpulku, který k přírodnímu (a na nás nezávislému) jevu dodáváme my. Zároveň ale nemáme příliš mnoho možností, jak globální oteplování rozdělit mezi své dva hnací motory. Proto jsem se podivil, když velmi podstatná zpráva, která do tohoto procesu vnáší důležitou informaci (byť zatím jen indikativního rázu), naprosto tiše zapadla mezi katastrofálními zprávami o sabotování Kjótského protokolu a důsledcích, které to bude pro lidstvo mít.

Sonda Mars Global Surveyor měla svoji misi původně plánovanou na jeden rok - ale své snímky a další data posílá do řídícího střediska v Houstonu už šestý rok. Původní plán přesně zmapovat sezónní změny velikosti marsovských polárních čepiček byl rozšířen o pozorování jejich dlouhodobého vývoje. A ten je docela překvapivý: marsovské polární čepičky za těch šest sezón zhubly měřitelně, zřetelně a prokazatelně.

Vzhledem k tomu, že lidskou činnost na Marsu reprezentuje jen několik kosmických sond, které navíc používají jako hlavní zdroj energie nikoliv tepelné elektrárny, ale solární články, oteplování Marsu zcela nepochybně lidé nezpůsobili. Také je dost problematické předpokládat, že to je interní záležitostí planety, jejíž seizmická činnost a tedy vnitřní zdroje tepla sice existují, ale jsou v porovnání se Zemí podstatně slabší. Oteplování Marsu tedy z podstatné části (pokud ne úplně) má svůj zdroj ve Slunci, v jeho aktivitě a v jeho činnosti. A protože střední vzdálenost Marsu od Slunce je průměrně jedenapůlkrát větší než střední vzdálenost Země, je tento vliv naší centrální hvězdy na Zemi více než dvojnásobný v porovnání s Marsem.

Studie, vycházející z dat naměřených sondou, s typickou vědeckou opatrností upozorňují na několik podstatných faktorů, které nesmí být při interpretaci těchto měření zamlčeny. Dříve byla atmosféra Marsu mnohem chladnější než dnes, což je v relaci s našimi znalostmi o vývoji zemského klimatu v horizontu deseti tisíc let do minulosti, pro ověření jejích současných změn ale je nezbytné vytvořit delší časovou řadu. Kresby a pozdější astronomické fotografie, byť pořízené velkými pozemskými teleskopy, nemají takové rozlišení detailů, aby mohly doplnit přesná měření a snímky sond na oběžné dráze Marsu, umožňující měřit obsah vody a kysličníku uhličitého v polárních čepičkách a nalézat je i pod prachem, navátým bouřemi.

Tyto informace, byť získané z dost krátkého časového intervalu, dávají signál, že globální oteplování má svůj podstatný zdroj v přírodě samé, a tím upozorňují na nebezpečí antropocentrického přehánění našich zásluh v této oblasti. To je ostatně nejspíš důvod - spolu s těmi, které zmínil Michael Crichton před senátní komisí - proč tato informace prošla téměř bez povšimnutí médii (například na českém netu jen bezobsažná větička v jednom článku na i-dnes).

Publikované vědecké články o marsovských polárních čepičkách dodaly další momenty k zamyšlení nad úskalími tvorby klimatických modelů a globálního oteplování vůbec, nevytlačily však z tohoto pole autorskou fantazii. Ta se ostatně vždy dokázala přizpůsobit novým skutečnostem - nebo je i ignorovala, podle toho, jak autor potřeboval. Protože literatura - to není věda a mnohdy to není ani politika (i když politické postoje autorů do určité míry ovlivňují jejich tvorbu; a ta zase někdy bývá používána jako politický argument).

Umění svým způsobem tvoří protipól vědě. Ne v tom, že tvrdí opak - ale v tom, že umělecké myšlení a tvorba podléhá zásadně odlišným zákonitostem a pravidlům, než věda. Ta pracuje s rozumem - vědec může stokrát použít intuici, ale vždy nakonec musí vše racionalizovat a převést do strohé mluvy umožňující reprodukovatelnost jím dosažených výsledků. Umělec naopak rozum podřizuje fantazii, někdy v její prospěch i ohýbá realitu, a my mu to pro krásu výsledku rádi promineme. Proto také se tenhle druh psaní v angličtině nazývá fiction.