19.4.2024 | Svátek má Rostislav


ÚVAHA: Diskutujme symptomy, ne příčiny

17.5.2007

Když nás bolí hlava, tak co, vezmeme tabletku proti bolesti. Podvedli jsme tím tělo, jež nám skrze bolest vzkázalo, že něco není v pořádku. Odstranili jsme symptom a přestali pátrat po příčině, která bolest způsobila. Příště to uděláme stejně, jen nakoupíme více tablet.

Studenti nejeví zájem o určitý předmět a zhrzený učitel vyčte žákům jejich nezájem o studium, neúctu k rodičům, kteří jim dopřávají, co jim na očích vidí, a hazard se svou budoucností. Napětí v hodinách narůstá, otrávení studenti provokují k dalším výčitkám a učitel láteří, že za ty peníze… I on řeší symptomy a nepátrá po příčině. Možná by ji objevil, kdyby se zeptal kolegů, proč je v jejich hodinách tak živo.

Policajtům se přezdívá „čárkovaní“, protože za každý vyřešený případ si udělají čárku a tak si razí cestu k prémiím. Co na tom, že i podvodem. Také tady kritizujeme symptom, a ne příčinu.Ta spočívá v jejich nadřízených, kteří falešné čárky tolerují, a někdy k nim i nabádají.

Stěžujeme si, že ani zvýšený počet hodin výuky cizích jazyků nevede ke zkvalitnění komunikačních schopnosti studentů. Mělo by se více konverzovat a méně „gramatikovat“ (s 25 studenty ve třídě) – tak proč se to nedělá? Pátrá někdo po učitelských dovednostech komunikovat v jazyce, který vyučují? A když ne, pátrejme, jak to uměl ten, kdo je na učitelskou dráhu připravoval. Roky připravujeme změny v obsahu a metodách výuky – samá voda… Padaly návrhy, aby se spojením některých předmětů zformovaly bloky, které by studentovi poskytly holistický pohled na určité děje a procesy. Aby jim lépe porozuměl a dokázal je seřadit do ucelené informace. Ještě dnes je slyšet nářky kantorů zeměpisu, dějepisu či chemie a biologie; všechno jen a jen symptomy něčeho hlubšího, po čem se dál již nepátrá. Příčina opět zůstavá nepoznaná. Proč asi? Vyšlo by najevo, že ani na vysoké škole se takto mezioborově neučí a což teprve při postgraduálním vzdělávání?...

Kdo asi pátrá po tom, co v našich třídách převládá, zda pochvaly nebo nadávky, ponižování a urážky, anebo ocenění i drobných úspěchů, zejména tam, kde jsou vzácností? Jak aplikují učitelé v praxi poučky o emoční inteligenci jako základu budoucích úspěchů v životě? Zeptal jsem se dvou vysoce postavených představitelů státní správy ve školství na povědomí učitelů o emoční inteligenci a její aplikaci ve třídách. Jeden tvrdil, že o tom ví snad 15-20 % pedagogů, jiný, který to měl na školách zjišťovat, tvrdil, že se to nedá kvantifikovat. Když jsem argumentoval šikanou, zeptal se mě, jestli jsem byl na vojně! I šéfredaktor Učitelských novin tvrdil, že rozvoj kreativity a emoční inteligence jsou pro české učitele nezajímavé. Tak proč potom tolik řečí kolem agresivity studentů, šikany už v mateřských školkách, sestavování panelů a komisí, hory popsaného papíru – opět jen a jen symptomy.

Čertíme se před obrazovkou nad slovníkem a chováním politiků, nad jejich otevřenou demonstrací moci a pohrdáním etickými a morálními normami. To všechno jsou symptomy odhalující příčiny v podobě nedokonalých zákonů, nerovnosti před zákonem a výkonnou mocí, nevhodného výběru kandidátů s převahou těch toužících po moci, a ne po službě.

Až vám doktor příště předepíše na bolest hlavy analgetikum a nezačne pátrat po příčině, nenechte se odbýt. A až jednou sami při sebekontrole zjistíte, že vaše činy se neshodují s vašimi úmysly, nevymlouvejte se na poměry, na přizpůsobení se podmínkám. Nelžete si a zkuste se na sebe podívat zvenku; hledejte sami v sobě příčiny projevující se v symptomech.

Předseda občanského sdružení Dialog vědy s uměním