Samozřejmě by se to hodilo hlavně na minulý režim, kdy stranická příslušnost byla nadnesena schopnostem a vzdělání. Znal jsem odborníky s akademickými tituly, kteří pracovali v dolech, továrnách, kotelnách a ti, kteří jim kdysi nemohli „ani zavázat boty“, jim dělali ředitele. Ale chtěl bych toto přísloví uplatnit na jiný problém: na chování lidí po sametové revoluci, a to hlavně těch, kteří přišli k penězům buď za záhadných okolností, nebo díky tomu, že přišli k majetku v restitucích, na což nebyli ani připraveni.

Jen málokteří unesli, že zbohatli. Najednou jsme je nepoznali a oni nepoznali nás. Známý výrok z filmu Dědictví, aneb kurvahoši Gutentag „Je nová doba, host vyhazuje vrchního“ jsme mohli často pozorovat v různých podobách.

Jako precedens uvedu příklad, který jsem mohl pozorovat osobně.

V jednom pražském domě bydlel v malém bytě takový neupravený, řekli bychom „uvozdřený“ chlápek, který byl věčně „v lihu“ a vlastně narušoval občanské soužití v domě. Ale přišla revoluce a postupná restituce a zjistilo se, že majitelé domu byli jeho příbuzní. V té době však už nikdo z nich nežil a „uvozdřený“ chlápek se stal restituentem, a tudíž majitelem domu. Jeho změnu bych přirovnal k filmu z roku 1931 Obrácení Ferdyše Pištory se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli, jenže změna nebyla zdaleka tak humorná.

Velmi brzy začal vymýšlet různá opatření a začal nájemníky takřka tyranizovat. V případě, že rychle neposlechli, začal zavírat vodu, plyn, vypínat elektřinu. Na něm bylo zjevně vidět, že nejde jen o to, aby se dům dával do pořádku, ale aby mohl ukazovat svoji nadřazenost. Přitom když obcházel nájemníky, aby jim něco nařizoval, byl vždycky opilý.

Podobných případů znám celou řadu a mohu říci, že čím primitivnější byl restituent, tím horším způsobem jednal. Nechci zde ovšem řešit žhavý problém mezi nájemníky a majiteli domů vzhledem k regulovanému nájemnému, neboť to je problém společenský. Mně jde čistě o problém vztahů ovlivněný náhle nabytým majetkem nebo postavením.

Ale abych neopomenul seriózní restituenty, musím zdůraznit, že řada z nich jednala čestným způsobem a s nájemníky se dohodli ke vzájemné spokojenosti.

Ale zpět k tématu: Kromě restituentů, kteří více méně dostali zpět to, co bylo ukradeno jejich předkům, a tudíž to neukradli, je zde ještě jiná skupina lidí – jsou to ti, kteří přišli k penězům všemi možnými cestami, jen ne poctivými.

Mnozí si ještě pamatují, jak za totality se občas někdo přitočil a zasyčel mezi zuby: „Bony, bony.“ Někteří z nich byli sice jen „nosiči vody“, ale jejich nadřízení měli už tehdy peníze, o nichž se nám ani nesnilo.

Brzy po revoluci byli mezi prvními, kteří začali skupovat různé nemovitosti, protože měli „nasušíno“, a tak velmi brzy zbohatli natolik, že se z nich stala novodobá šlechta.

Je zajímavé, jak fungují některá stará přísloví, která vznikla na základě mnohaletých zkušeností. Na lidi, o nichž mluvím, se z velké většiny vztahuje latinské přísloví, jež zní Asperius nihil est humili, cum surgit in altum neboli Není většího hrubce nad kmána, který se stal pánem.

Jak často se s takovými lidmi setkáváme, záleží na tom, v jaké společnosti se pohybujeme. Žel, těch kmánů, kteří se stali pány, se mi zdá nepoměrně mnoho.

Ale mezi těmito jednotlivci vznikl ještě jeden aspekt, který se poměrně rozšířil: neúcta jak k lidem, kteří nejsou na jejich majetkové úrovni, tak k práci, kterou tito lidé dělají.

Je pravda, že v minulosti se nikdo tak rychle k majetku nedostal, ale trvalo léta, než se vypracoval. Otec mně vypravoval o Tomáši Baťovi, kterého znal osobně a který začínal jako švec a tvrdou prací vytvořil světové obuvnické impérium. Je zajímavé, jak po krachu v roce 1895 začal toto impérium stavět:

„Brzy si mne práce podrobila celého. Všechno požehnání mého života počalo se tohoto dne. Pochopil jsem svoji pošetilost v napodobování lenošných lidí, ať pánů či nepánů. Vykonáváním všech dělnických prací našel jsem cesty, které vedly k úspoře materiálu i zjednodušení dělníkovy práce… Suroviny nosil jsem na zádech z otrokovického nádraží od půlnočního vlaku, deset kilometrů od Zlína. Do rána jsem s jedním dělníkem nakrájel materiál a ráno vydal dělníkům. Dělníci pracovali ve dne v noci, až bylo dílo hotovo. Pak zase dělníci vyspávali a já jel v noci odvézt zboží, dovézt novou surovinu a i peníze na výplatu… Sám jsem nakupoval materiál, sám jej pořezal nebo střihal, sám rozdělil mezi dělníky, sám přijal a prohlédl pár po páru, sám vyplatil dělníky, sám provedl všechno knihování a vyúčtováni…“

Z toho ovšem vyplynul i jeho vztah k lidem, protože nezapomněl, že byl jedním z nich. Lidé byli u něho spokojeni. Postavil jim rodinné domky a dal jim různé jiné výhody. Prý znal některé dělníky jménem a lidi zdravil podáním ruky. Sám byl kdysi také tvrdě pracujícím dělníkem, a tak lidem projevoval důstojnost.

Možná někdo řekne, že to byla jiná doba a že se to nedá srovnávat. Ale lidé jsou stejní a i dnes mají svoji důstojnost.

Nicméně se mně zdá, že ti, kteří zbohatli nepřiměřeně rychle (způsob nabytí teď neposuzuji), rychle zapomněli na své spoluobčany, kteří jsou podle nich na nižším společenském žebříčku, a tedy s nimi jednají většinou nedůstojně.

Nehodnotím tyto věci ze sociálního, ale ze společenského hlediska, a tak jsem hledal různé názory těch, kteří se problematikou zabývají, a v nejednom případě jsem dospěl k názoru, že odborní posuzovatelé se v něčem nápadně shodují: Prý se tento trend jisté nevraživosti projevuje nejen na „špryclích“ společenského žebříčku, ale obecně. Bylo posouzeno chování řidičů na silnicích, jejichž bezohlednost a brutalita prý nemá v minulosti analogii, ale v porovnání s chováním lyžařů na sjezdovkách se tato bezohlednost a brutalita prý vůbec neliší. Uvádím názor odborníků:

„Mnozí lidé jsou neuvěřitelně hrubí při řízení auta,“ říká profesor Jonathan Freedman z Columbia University. „Silnice jsou téměř bojištěm.“ Monthly Letter, který vydává královská kanadská banka, mluví o „houževnatém krveprolévání na silnicích“ a dochází k závěru, že „jádrem problému je neurvalé chování. Zdvořilosti, ohleduplnosti, trpělivosti, snášenlivosti a úcty k právům lidí — vlastností, které jsou základem uspořádané společnosti — se ostudně nedostává.“

I když by se zdálo, že tyto skutečnosti zdánlivě s naším námětem nesouvisí, mají mnoho společného. Zdá se mi, že se rychle vytrácí z chování lidí lidský faktor, neboli zcela prostá, obyčejná lidská slušnost. Proč tomu tak je? Na to neumějí odpovědět uspokojivě ani věhlasní odborníci.

Zaujal mě názor, který vyjádřil známý spisovatel Joseph Needham, jenž shrnul všechny negativní projevy lidstva a uzavřel je tímto výrokem:

„…..situace je tak nebezpečná, že ‚nám nezbývá než jen doufat a modlit se, aby nějaký fanatik nepoužil proti lidstvu prostředky, které by mohly úplně zničit život na zemi.“

Modlit se. A ke komu? Vždyť lidé většinou v Boha nevěří a když, tak nevěří, že by mohl zasáhnout do lidských záležitostí. Nicméně světový klenot písemnictví, Bible, která Boha podrobně prezentuje, hovoří prorocky o světové situaci ve které se nacházíme. Uvádím jako zajímavost část textu z knihy 2. Timoteovi. 3. kapitola, verše 1-5:

„Věz však, že v posledních dnech tu budou kritické časy, s nimiž bude těžké se vyrovnat. Lidé totiž budou milovat sami sebe, budou milovat peníze, budou sebejistí, domýšliví, rouhači, neposlušní rodičů, nevděční, nevěrní, bez přirozené náklonnosti, nepřístupní jakékoli dohodě, pomlouvači, bez sebeovládání, suroví, bez lásky k dobru, zrádci, svéhlaví, nadutí [pýchou], [budou] spíše milovat rozkoše než milovat Boha…“

Dá se aplikaci tohoto proroctví na dnešní dobu s úspěchem odporovat? A právě v takovém prostředí se jistě dobře daří takovým, kteří …… dostanou bič do ruky. A tak se naskýtá otázka: Bude někdy doba, kdy spravedlnost a právo budou převládajícími vlastnostmi lidstva? Když už jsem zde použil citát z Bible, použiji ještě jeden, který je také prorocký a na rozdíl od prvního pozitivní. Je z knihy Žalmů, kapitola 85, verše 10,11 a zní:

„ Pokud jde o milující laskavost a opravdovost, ty se spolu setkaly; spravedlnost a pokoj , ty se políbily. Opravdovost vyraší přímo ze země, a spravedlnost bude shlížet přímo z nebes.“

Takové poměry na zemi by se líbily asi všem.

Každý čtenář má právo na svůj názor. Každý také může použít rozum, logiku, a tak zaujmout k těmto myšlenkám vlastní postoj. Proto to nepíši jako předmět polemiky. Rovněž jeho religiózní závěr je uveden jen jako námět k přemýšlení. Proto ať si vážený čtenář vybere, co shledává pro sebe přijatelným.