28.3.2024 | Svátek má Soňa


ÚVAHA: Co říkáš na volby?

8.6.2006

Vážení přátelé,

Tento článek píši pro „své“ internetové odběratele; není určen pro žádná velká média, i když se nebráním tomu, abyste ho někomu dále přeposlali či jinak použili podle toho, jak sami uznáte za vhodné.

Nejprve budu trochu subjektivní a nastíním své dojmy, pak přijdu s určitým věcným návrhem.

Chápu, že stranám, chtějí-li uspět, asi nezbývá, než se opírat o rady mediálních agentur, a nebudu se tedy nad tím příliš pohoršovat. Jako občan Dan Drápal, mírný intelektuál se sklonem k moralizování (tak se jistě musím mnohým jevit), jsem byl předvolební kampaní znuděn. Nesmyslná čísla na billboardech ODS jsem nesl těžko, negativistickou kampaň ČSSD, parazitující na nápadech ODS, ještě hůře, nad billboardy Marťanů, kteří jako obvykle „mají řešení“, jsem si jen povzdechl. I největší nebulvární deník, do nějž občas přispívám, se věnoval spíše takovým tématům, jako je podstaveček pro premiéra při televizní debatě, než tomu, co si jednotliví kandidáti myslí o řešení romské otázky, příčinách nízké porodnosti a možnostech (či nemožnostech) s tím něco dělat, podobách evropské integrace či otázce přistěhovalectví. S výjimkou zelených a částečně lidovců se politické strany předháněly ve snaze dokázat, že za jejich vlády nám bude (ekonomicky) líp. Jelikož, poměřováno zbytkem světa, se vesměs máme jako prasata v žitě, už nás všechny tato otázka vzrušuje ještě méně, než si myslíme.

Oživením byla nesporně aféra Kubice. Ta mě zajímala (a zajímá) opravdu hodně. Jelikož píši vám, přátelům, tak se přiznám, že jsem se v lednu začal pravidelně modlit, aby Bůh dal, že se nějak rozkryje aféra Krejčíř. (Myslím, že bez Božího zásahu to opravdu nepůjde.) Postupně se začalo ukazovat, že všechno nějak souvisí se vším. Jenže pořád ještě nikdo z nás neví, jak.

Zatím se osobně kloním k tomu, že celá věc není „spiknutím“ ODS a Kubiceho, jak vehementně tvrdil pan Paroubek. Já se snažím alespoň trochu se vcítit do kůže zúčastněných (ano, uvědomuji si, že se mi to vůbec nemusí podařit, ale přece…) a tak jsem se pokoušel vcítit se do pana Kubiceho – a to jak v poloze, že šlo o zmíněné „spiknutí“, tak v poloze, že věci byly tak, jak tvrdí.

Ano, „načasování“ před volbami bylo nešťastné. Mám ale za to, že pokud se někdo postaral o načasování, byla to inspekce ministerstva vnitra, která zasáhla proti jedinému útvaru, jenž v tomto státě prolezlém korupcí na něco přišel. (Nebudu opakovat a rozvádět konstatování notoricky známá třeba z Respektu, že útvar pro odhalován korupce za celou svou historii na nic opravdu podstatného nepřišel.) Být v kůži pana Kubiceho, vědět, že lidi, kteří jsou pode mnou a kteří se opravdu hodně snaží dělat dobře svou práci, vědět, že se mi nedostává žádné podpory a že teď hrozí, že já i mí lidé budou zlikvidováni (teď nemyslím zastřeleni; mohli by být zlikvidováni třeba velmi elegantně penzionováním s vysokými poctami, ale hlavně by nemohli dál dělat svou práci), nevím … možná bych jednal stejně, volby nevolby. Reakce pana Paroubka, který Kubiceho velmi emocionálně častoval přízvisky jako „ten lhář, ten křivopřísežník“, na mne působila krajně negativně. Nemějte mi to za zlé, jsem slabší nátura.

Neříkám rovněž nic nového, když s lítostí konstatuji, že kampaň byla zbytečně osobní. To ale již souvisí s druhou částí tohoto článku, totiž – co teď?

Mám jednoduchý návrh. Jelikož se jedná už o třetí víceméně patové volby v řadě, navrhuji zachovat současný volební systém (i když by se dalo uvažovat o návratu k původní podobě přepočítávání hlasů), ale bonifikovat vítěznou stranu sedmi až jedenácti poslanci navíc. Poslanecká sněmovna by se rozšířila o sedm, devět či jedenáct poslanců. (Měl by to být lichý počet, který by vyloučil nyní vzniklou situaci 100:100). Pokud vím, něco podobného mají v Itálii; nejde tedy o novinku, která by spadla zčista jasna z nebe.

Aby se něco takového mohlo provést, bylo by potřeba uzavřít velkou koalici na dobu devíti měsíců až jednoho roku – s tím, že žádná významná rozhodnutí kromě tohoto se nebudou dělat. Jakmile by se příslušným způsobem změnila ústava, byly by vypsány nové volby. Jejich předčasné vypsání by muselo být jasnou součástí velkokoaliční dohody.

Takovému (nebo podobnému) řešení ovšem nikterak nenapomáhají osobní animozity pana Paroubka a pana Topolánka. I když si pan Topolánek pana Paroubka neváží, mohl mu podat ruku – to se prostě mezi slušnými lidmi dělá. Pan Paroubek také mohl na adresu pana Topolánka říci méně ošklivých věcí, než vyslovil.

Na závěr ještě jedna obecnější úvaha. Když zvítězil prezident Bush nad Gorem o nějakých čtyři sta hlasů na Floridě, kroutili jsme nad tím hlavou jako nad kuriozitou amerického volebního systému. A hle, my máme systém zcela jiný, a podobná plichta… Nicméně hodně vyrovnané volby byly i v Německu, Polsku, Maďarsku… Zdá se, že bez ohledu na volební systém jde o obecnější jev. Jistě to souvisí s podstatou demokracie jako takové. Viděno zblízka, jde o hodně (proto se mluvilo o nebezpečí „návratu před listopad“ ve všech trojích posledních volbách do poslanecké sněmovny). Viděno z nadhledu, jde opravdu o tolik? Zdá se mi, že – s čestnou výjimkou USA, kde se opravdu jedná o celkovou orientaci země – jde často o záležitosti poměrně banální. V žádném případě nejde o přežití. Proto také burzy na všechny tyto volby reagují poměrně klidněji, než před nějakými dvaceti lety (tedy ve státech, kde tehdy existovaly a reagovat mohly). Daří se nám tak dobře a politika je tak zploštělá, že skutečné výzvy současnosti (Čína, islám, masové přistěhovalectví, stárnutí západních národů) zůstávají na pokraji zájmu. Mám obavy, že až o něco půjde, bude katastrofa za rohem. Pokud už nebude po ní.