Nejsem právě ten, koho by bylo možno nazvat člověkem nábožným. Svou představu o věcech nadzemských sice mám, ale nechávám si ji pro sebe dobře věda, že zabíhají do sfér rozumem lidským nevysvětlitelných. Tutéž, řekněme zdrženlivost, bych doporučil církvím a církvičkám tohoto kropenatého světa, tak sebejistě se pokoušejícím nacpat věci nadzemské, jen citem a tušením – ne vždy a ne každému – pojatelné, do třírozměrné pozemské krabičky. A někdy ani to ne, starajíce se o všechno možné i nemožné, jen ne o to, k čemu tady vlastně jsou a co by mělo být jejich nejvlastnějším účelem. Místo toho...

Koná se – nebo se už dokonalo? teď honem nevím – v Berlíně valný sněm německé luterské církve. Vystoupila na něm, jak jinak, paní Angela Merkel a sám Barack Hussejn Obama, už podle těch dvou prvních jmen přední autorita v záležitostech křesťanské víry... ale ono vlastně v tom Berlíně o žádnou víru nešlo. Spíš se vedly řeči o tom, jaký mizera je ten Trump, že se nechce připojit k opatřením na záchranu klimatu, jak máme mít porozumění pro ty nebohé uprchlíky, a takových věcí více. Nechci je pro tentokrát komentovat, ale co mají, ke všem ďáblům, co dělat zrovna na církevním sjezdu? A je luterská církev vůbec ještě církev, nebo...

No, není. Nelze zvát církví spolek vyškrtnuvší ze svého slovníku pojem Bůh, a citátem z evangelia se ozve jen tehdy, dá-li se jím podepřít některé z politicko-ideologických dogmat dneška. Nepochybím tedy příliš, označím-li ji za jedno z toho poněkud chaotického chumlu sdružení, davších si za úkol páchání dobra, rovněž ve velmi specifickém politicko-ideologickém pojetí, navíc s nemalou dávkou svatouškovského pokrytectví. Ať jsem pes, ale řekl bych, že o všelijaká hnutí a iniciativy toho ražení (ovšemže ze zásady nevládních a neziskových, to už jinak nejde) není žádná nouze, netřeba k nim připojovat další. S výjimkou té neziskovosti: mocí zákona vybírá německá luterská církev od svých oveček povinnou daň, a ne zrovna nepatrnou; proto také se k ní ovečky houfem obracejí zády. Jakž ostatně jsem i sám před drahnými lety učinil, třebaže ne pro ty prachy. Bylo to takhle:

Vyrůstal jsem co nijak zvlášť horlivý příslušník církve českobratrské a snad bych jím býval i zůstal, kdybych jednoho dne nepojal úmysl uniknout různým kádrovákům a jiným toho druhu dobrodějům do kapitalistické ciziny. Jako i jiným mi bylo přihlásiti se v registračním středisku, kdež jsem byl dotazován na různé osobní záležitosti, až došlo i na církevní příslušnost. „Český bratr,“ oznámil jsem. Vyslýchající komisař si zjevně nedokázal s tím údajem nic počít, i ozřejmil jsem mu, že jde o českou evangelickou církev. „Also luterisch-evangelisch,“ děl s úlevou, učiniv k mému jménu křížek v příslušném chlívečku. No, řekl jsem si, církev jako církev, jen když... a byl bych zůstal luteránem, byť i nijak horlivým, až do dneška, kdyby mě milá luterská církev nedožrala, a to hned dvakrát. Poprvé, když jsem našeho synka po nástupu do školy přihlásil do hodin evangelického náboženství domnívaje se pošetile, že se tam dozví něco z jeho základů a dějin, jednoho z pilířů západní civilizace... Houby. Jen samé eticko-politické řečičky, jakých bylo Německo osmdesátých let plné; na to nemusel chodit do školy, to jsem mu mohl předčítat z kterýchkoli novin sám. Ale i s tím bych se dokázal nějak srovnat, třebaže nerad. Definitně jsem se dožral a otrávil, navrátiv se z tehdy ještě spořádané Jižní Afriky a naleznuv Německo... kdo to nezažil, nepředstaví si: těch řevů a demonstrací, proti americkým raketám (sovětské tolik nevadily), proti Izraeli, proti jaderným elektrárnám, proti sčítání lidu, proti rozšíření frankfurtského letiště... proti... proti... a nemohlo být kraválu, aby kolem neobskakoval luterský pastor s medovými slovy všelidské lásky na rtech, rovněž dosti jednostranně pojímané. I zašel jsem si na příslušný ouřad a dal se vyškrtnout z onoho účelu i vší věrohodosti pozbyvšího spolku, stav se tak osobou bez vyznání. Nebo přesněji, své soukromé vyznání jsem si ponechal, za svou církevní příslušností jsem však nakreslil veliký a definitivní kříž. Tance kolem ideologického telete na berlínském sněmu mě utvrdily v jistotě, že jsem učinil správně.

Kdybych se přesto měl rozhodnout pro členství v některé církvi, asi bych si vybral katolickou. Vichry tohoto poněkud ztřeštěného času sice s ní také rozličně zalomcovaly, dokázala si však uchovat ono přitmělé, kadidlem vonící a varhanami hřmící tajemno, v němž je duše nebesům blíž. Odpovídalo by to i mému citu, ale neudělám to, protože jsem si zvykl přemýšlet o věcěch nadsvětních v sobě a pro sebe, rozvíjet své osobní vyznání mimo hranic vymezených kteroukoli z církví. Uznávám však, že je to můj vlastní recept zacházení s věcmi duchovními, jenž nemusí odpovídat vkusu všech. Většina lidí, jejichž duševní obzor přesahuje vepřovou se zelím a knedlíkem, potřebuje nějaké ukotvení; a to mu, lépe či hůř, poskytne některá z církví. Je jich spousta, velkých, malých i úplně mrňavých, takže by neměl být takový problém vybrat si tu vlastnímu citu a zkušenostem nejspíš odpovídající. S čímž nechávám cirkve církvemi a sestoupím o patro níž.

V textu, jejž jsem si kdesi opsal, se praví na adresu západních intelektuálů: je bláznovstvím předpokládat, že zásady osobní svobody a možnost změny režimu prostřednictvím voleb, mohou být řešením i pro ostatní části světa. Rozhodli jste se přenést do nich racionalismus, jenž u vás samých selhal... Tak jest. Racionalismus, víra v neomezené možnosti lidského rozumu, bývala vyznáním západního ducha od časů obrozenských až... těžko určit, kdy začala řídnout a řídnout, až se bezmála celá vytratila. Dnes už tušíme, že jsou i jiné faktory, působící na náš osud; a že přinejmenším z části – nikdo neurčí z jaké – leží v dimenzích mimo dosah našeho vnímání.

Někomu to může být jedno, hlavně že má tu vepřovou s knedlíkem a sobotní fotbálek. Jiní, jak již dotčeno, hledají a nacházejí své ukotvení v církevně pojatém náboženství. A ještě jiní si lámou, ale nikdy nedolámou hlavy nad záhadami všeobsahujícího řádu, jemuž je podřízeno dění světa i nadsvětí, v mezích lidskému duchu jen zčásti přístupných i zcela přesahujících jeho chápání. Činí-li tak dosti intenzivně, obvykle se dolámou k představě jakési nejvyšší, tvořivé síly... komu při vyslovení jména Bůh naskakují na pokožce pupínky, může jí říkat Příroda, Nejvyšší neosobní inteligence nebo jakkoli jinak se mu líbí, význam je týž.

Bylo by doporučeníhodné, aby se touž cestou vydaly i církve, luteránská obzvláště. Péči o klimatické patálie, o toho bídného Trumpa a jiná módní témata ať přenechají jiným, je dost těch, kdo se jich s nevšední pílí a ochotou ujmou. Pochopitelně i oni se budou dopouštět – a také že dopouštějí - omylů, hloupostí a směšností, ale aspoň se za jejich postuláty netáhne puch pokryteckého svatouškovství. To by mohlo stačit, vše ostatní je věcí veřejné diskuze. Jen je třeba dbáti toho, aby to opravdu byla diskuze a ne odříkávání posvátných manter intelektuálními kazateli, osobujícími si právo na neomylnost. S nimiž je občánek, v tom ohledu kritičtější, posílá do háje, ne-li do ošklivějších míst, jeho hlas však zaniká v povýšeném nezájmu.

Shrňme tedy. Jsou záležitosti tohoto světa, ležící v kompetenci politických vůdců a snad, kéž by, i občanské veřejnosti. Jsou, zadruhé, záležitosti duchovní, jejímiž správci by měly náboženské organizace, tudíž především církve; nedostávají-li tomuto svému poslání, přenáší se kompetence na přemýšlivější společenské vrstvy. Jsou pak zatřetí i jevy, nalézající se zčásti nebo zcela z dosahu lidské, třírozměrným vnímáním omezené mysli. Poznat se nedají, lze se však nad nimi zamýšlet, z prchavých tušení dílky nesmírně složité mozaiky skládat, ač složena nikdy být nemůže. A není vyššího poslání ducha lidského než tento.

Vážený čtenář nechť mi promine, jestli jsem se touto úvahou zatoulal do námětů příliš esoterických, vymykajících se obyčejům tohoto času, žádajícího si slov rázných a jednoznačných, každému srozumitelných. Ale i toho je někdy třeba, nemá-li se naše mysl samou starostí o věci praktické, jednotkami běžné měny vyčíslitelné, zploštit a poté zhloupnout. Někteří z nás, jak tak pozoruji postavy pobíhající po ulici a okolí nevnímajíce prstíčkují v tzv. chytrých telefonech, k tomu nemají daleko.

Hannover, 30. května 2017