Místo té hodnosti důstojnického embrya, která zmizela z našich slovníků stejně jako zkratka c. a k., ke které patřila, bychom mohli dodat leccos jiného – ale určitě bychom nepochybili, kdybychom tam dali jako každý jiný člověk.

I přes vše, co jsme dosáhli v teorii i praxi, jsme stále jenom jedna z mnohých součástí Přírody. Že na tomhle geoidu, putujícím Vesmírem, jsme ji poněkud upravili k obrazu svému, nic nemění na skutečnosti, že síly, které ovládáme či si alespoň myslíme, že je ovládáme, jsou jen nepatrným zlomkem toho, co řídí ona.

Tsunami v jihovýchodní Asii nám připomněla, že nemáme zapomínat na její existenci. Výbuch sopky Krakatoa či katastrofa ve Středomoří, která zničila řadu civilizací (včetně, prý, i Atlantidy), jsou jen odstavci v učebnicích historie. Japonci se naučili s otřesy země žít, obyvatele Los Angeles to teprve čeká – a nikdo jim nedokáže říci, kdy se sanandreaský zlom probudí.

Zvykli jsme si v podobných případech mluvit o krutosti přírody. Ale to je jen naše antropocentrické vnímání. Příroda není krutá – jen měří všem stejně, lidem, zvířatům i krajině. A tu mění, byť ty změny jsou pozorovatelné až za dlouhá časová období. Protože Příroda nedělá momentky, ale používá časosběrnou filmovou kameru snímající téměř nekončící příběh, který nemá nějaký výchozí či cílový stav, pokud za ně nepovažujeme Velký třesk či vychladnutí Vesmíru.

To, jak příroda vypadala před deseti lety, stoletím či tisíciletím, pro Přírodu není zdrojem sentimentu či cílovým stavem. Jsou to jen jednotlivé epizody děje, který trval a ještě bude trvat miliardy let. A my jsme především jen čmouhou na několika snímcích tohoto velkolepého kasaštyku. Pokud si myslíme něco jiného, děláme chybu.

Když o Přírodě říkáme, že je krutá, ve skutečnosti říkáme, že nerespektuje náš vlastní pohled na sebe samé. Je z pohledu Přírody kruté, když při tornádu zemře nositel Nobelovy ceny nebo filmového Oskara (nebo třeba nositel mobilu s Oskarem)? Tak to označujeme my, protože takovému člověku přisuzujeme zásluhy a hodnotu – ale obojí platí jen v lidských měřítcích. Ne pro Přírodu.

Přesto si stále myslíme, že jsme její pánové. Ale ve skutečnosti jen poznáváme její vlastnosti a učíme se využívat je pro své cíle. Místo toho, abychom jí měli za zlé, že se nám nepodřizuje, bychom spíše měli s pokorou přijímat její existenci a žít s vědomím, že se na jejích zádech vezeme jako blecha na slonovi. Ale i ta blecha může mít svůj samostatný a plnohodnotný život – pokud chce.