Tak si to jenom zkusme představit. V nedaleké dohledné budoucnosti se objeví v novinách (jako už opakovaně v minulosti) zpráva o tom, jak někdo z představitelů některé organizace bývalých československých Němců opět prohlásil, že by ocenili, kdyby nějaký vysoce postavený český představitel řekl Sudetským Němcům: Jste naši bývalí spoluobčané, jste u nás vítáni. Kdyby třeba promluvil na jejich srazu.

Proč bych si to nezkusil představit?

Představím si nějakého vysokého českého představitele, jak vyrazí na krátkou cestu po blízkém německém příhraničí. Navštíví představení bayreuthského festivalu, projde se po Šumavě z bavorské strany, zastaví se na srazu českých Němců, kam byl zdvořile pozván, a pronese tam tuto řeč:

„Vážení přítomní, dámy a pánové!

Od konce druhé světové války, která přinesla obrovské utrpení národům střední Evropy, uplynulo letos 65 let. Je to doba, za kterou dospěje a trochu i zestárne člověk. Mými ústy prohlašují obyvatelé České republiky, že si jsou nadále vědomi hrozných činů, které způsobili lidé mluvící německy lidem mluvícím česky v době druhé světové války a Češi českým Němcům krátce po konci války. Byli čeští Němci, kteří si za své jednání tehdy zasloužili tvrdý trest. A byli i Češi, kteří se zachovali hrozně ke svým sousedům mluvícím německy. Odsun, či vyhnání českých Němců bylo vykonáno. Trpěli tím vinní i nevinní. Nelze zapomenout. Ale taky nelze popřít, že už je to dost dávno.

Hypotetický osmnáctiletý příslušník SS, český Němec, který by se v květnu 1945 dopustil zvěrstva a zabíjel nevinné české civilisty, by měl v tomto roce 83 let. Stejně tolik má nyní teoretický revoluční gardista, v té době osmnáctiletý, který tehdy hnusně trápil nebo zabil nevinné české Němce před odsunem/vyhnáním a v průběhu odsunu/vyhnání. Pokud tito dva zločinci žijí, jsou to starci a už jich není moc. A pokud v sobě chtějí dál živit zášť, je to jejich osobní problém.

Pro ostatní z nás, kterých je většina, uplynula dost dlouhá doba na to, abychom to zkusili jinak, bez zášti. Minulost nezměníme. Zkusme změnit přítomnost a budoucnost. Za občany České republiky prohlašuji, že jsme se rozhodli vyslyšet vaši žádost o naplnění touhy po domově. A to následujícím způsobem:

Všichni čeští Němci, kteří můžete prokázat, že jste se narodili na území dnešní ČR, nebo ti, kteří jste jejich přímými potomky! Pokud chcete, přistěhujte se kamkoli na území ČR. My, občané ČR vám chceme pomoci naplnit vaše právo na domov, o kterém někteří vaši představitelé mluví a dožadují se ho.

Kdokoli z českých Němců nebo jejich potomků s čistým trestním rejstříkem, bude-li chtít se přistěhovat do ČR v průběhu jednoho roku, dostane ve zrychleném procesu státní občanství ČR. Pokud o přestěhování projeví zájem stařec, který se v době druhé světové války dopustil zločinu v souvislosti s válkou, chceme od jeho zločinu odhlédnout, pokud po válce vedl řádný život. Nechť je naplněno jeho právo zemřít v domovině svých otců!

Každý z těchto českých Němců a jejich potomků, kdo se rozhodne vrátit se do staré vlasti, nechť si kdekoli v ČR zakoupí nemovitost (dům nebo byt). (V případě přestěhování celé rodiny, pak pochopitelně stačí jeden z této rodiny.) Při pořízení nemovitost dostane každý její vlastník příspěvek od státu ve výši 100.000 Kč ve státních dluhopisech splatných za rok užívání nemovitosti. Nejsme bohatý stát, ale chceme váš návrat podpořit i jinak než slovy.

Víme, že jste našli nový domov v Německu nebo Rakousku. Pro ty však, kdo se chtějí vrátit, je Česká republika otevřená. Jste vítáni!“

Moje fantazie nesahá tak daleko, abych si dovedl představit, jak by přesně reagovali čeští Němci a jejich potomci. Naopak si snadno umím představit reakce některých českých Čechů - čtenářů této úvahy. Ale o to nejde. Jako v nadpisu chci jenom položit otázku: Čeho bychom se vlastně báli, kdyby výše popsaná situace nastala a projev by byl pronesen?

Čeho se bojíme?

To není plamenná výzva, ale skutečná otázka. Zkuste si ji každý odpovědět.

Že se budou domáhat majetku, který vlastnil jejich děd? To jistě mohou. Ale vrácení občanství nebude spojeno s uznáním práva na ztracený majetek. To v té řeči nahoře není.

Že se přesto bude někdo z nich dobývat do bývalé továrny nebo hotelu po svém henleinovském dědečkovi? Tedy, pokud by ty objekty ještě stály, že! Tak pokud se občan ČR vloupá do objektu, který mu nepatří, tak vážně nevíme, co se má dělat? Copak nemáme policii, aby ho zatkla? Nemáme soudy, které by ho za vloupání odsoudily? Nemáme vězení pro občany ČR, kteří se dopouštějí majetkových trestných činů?

Nebo se bojíme, že si takto náhle vzniklá milionová menšina na Chebsku odhlasuje připojení k SRN? Copak nemáme ústavu a zákony chránící územní celistvost? (Pokud by tedy ta milionová menšina za rok vznikla, že!)

Bojíme se vzniku nějaké novodobé obdoby freikorpsu, která bude na Karlovarsku zabíjet české pošťáky? A volat Merkelovou, aby je zachránila připojením k SRN? Inu, pokud by něco takového vzniklo, takoví teroristé by přece byli přísně potrestáni, nebo ne? Bojíme se, že německy mluvícího darebáka nepřemůžeme? Proč nemáme stejný strach z jinak mluvících darebáků? I nějací česky mluvící darebáci se občas najdou; těch se máme bát méně?

Máme strach z německé ekonomické síly? Ale copak se zde už léta neuplatňuje?

Máme strach z poněmčení? To se cítíme opravdu tak slabí? Tak málo si vážíme specifické české kultury, že si myslíme, že by v konkurenci neobstála? Jak by to vypadalo? Že by naše děti a vnuci přestali zpívat Okolo Hradce a začali jódlovat? Česká kultura se dokázala emancipovat v tom proklínaném 19. století ze stavu, kdy zcela chyběly česky mluvící elity. A dnes přes všechny výkyvy máme dost světově uznávaných vědců, umělců a, ano, i těch sportovců. Opravdu se musíme bát?

A víte co? Kdyby se na takovou výzvu skutečně za ten rok přistěhovalo více než nějakých sto německých rodin, nebylo by to pro ČR dobře? Obyvatelstva nám bude, jak známo, ubývat. Proč by nemohlo přistěhovalectví z Německa a Rakouska úbytek občanů zpomalit?

A kdo ví? Historie se prý neopakuje. Třeba bychom druhou příležitost k soužití už neprohráli.

Myslím, že masový exodus Němců do ČR by nenastal. Ale zkuste si představit, kdyby ano. Tak čeho by se kdo z nás bál? To je otázka! A ne řečnická!

Třeba je řada oprávněných důvodů ke strachu. Ale žádný by nám neměl zabránit přemýšlet. Je však někdy snadnější se bát než myslet.

Já jsem přesvědčen, že šedesát pět let je skutečně dlouhá doba. Abychom mohli zkusit odvážně aspoň myslet.