Co z nás dělá vraždící maniaky, lidi, kteří si neváží lidského života a mnohdy se brutálními prostředky vyžívají v lidské bolesti? Proč se násilí stává kromě každodenní rutiny lidských životů i náplní bezduchých filmů? Je to naše zvířecí přirozenost? Ale proč potom nezabíjíme čistě a rychle (případně pouze z nutnosti)? Toto jsou otázky, na které hledat odpovědi nebudu, pouze přiblížím nechutnosti, které se v poslední době v převelké míře vyskytují v kdysi atmosférických dílech světové kinematografie patřících do hororu, nejviditelněji pak do subžánru pojmenovaného slasher (krátkou a výstižnou definici naleznete na www.horror.cz nebo níže *).

Kdy to začalo? Můžeme počátky hledat v italských hororech s tzv. "gore" efekty nebo v surrealistických dramatech o primitivních amazonských kmenech (Sežrána za živa)? V prvním případě chtěli tvůrci děsivých filmů bezesporu šokovat a nabídnout dychtivým divákům pohled na zrůdnost pramenící z lidské vynalézavosti. Ve druhém případě pak možná trochu moralizovat a ukázat, na možnou realitu divošských praktit bez hlubší sondy za pochopením jejich motivů.

Způsobil rozmach nástupu ošklivých a bolestivých smrtí příchod geniálních zabijáků (H. Lecter, Hellraiser, Freddy Krueger, Jason, ...), "městských" legend (husté lesy amerického středozápadu jsou zajisté jistě považovány za hnízdo legend podobných naší Černé sanitce) nebo fascinace skutečností, že podobní jedinci byli a jsou mezi námi, ať už Jackem Rozparovačem a knížetem Vladem počínaje nebo současnými případy masových zabijáků konče? Ve všech předlohách se však můžeme dočkat jakési motivace pachatelů, rodící se v jejich disfunčkním, nebo traumaty poznamenaným dětstvím. Níže bych však chtěl připomenout přehršel moderních slasherů, které jsou si svým schématem podobné jako flákoty masa na řeznickém pultu, přičemž jejich náplní už není ani v nejmenším osvětlit motivaci "hrdinů", zdůvodnit pochybení naší společnosti a dát postiženým nejmenší šanci se zachránit. Vše, co táhne diváka do kin nebo k vložení disku do DVD přehrávačů, není ani tak původní záměr hororů děsit, jako spíše jeho chuť se bavit - utrpením jiných.

Dějové linky hororů jako Pátek třináctého, Texaský masakr motorovou pilou, Hory mají oči či pokračování úspěšných thrillerů Nezvratný osud, Pila, Hannibal (a myriád dalších "zbytečných" filmů) vycházejí z filmových studií jako přes kopírák. Málokdy se dočkáme režijního umu, kdy se divákovi nabídne stejně nechutná podívaná okořeněná něčím navíc, co dává vyprávění alespoň pochybný smysl (Kostka, Pila, Dům tisíci mrtvol, Funny Games, Vřískot).

Skupina přátel se vydává na bezproblémovou dovolenou, výlet, trip, během níž se shodou okolností ocitnou tam, kam měli namířeno (nebo se při cestě do cílové destinace ztratí). Občas je tato část pominuta a hrdinovése přímo ocitají v místě, kde má začít (a ve většině případů i skončit) jejich noční můra. Brzy po příjezdu se začínají hromadit náznaky podivných zážitků a jevů. Do poloviny filmu se skupina kamarádů snaží zjistit, proč jich je méně a méně. V těchto momentech už známe identitu brutálního vraha a máme dostatek indicií k tomu, abychom věděli, že už není cesty zpět.

Hrdiny většinou systematicky/čistě náhodně vyhlazuje pomatenec značné fyzické síly, znající své prostředí. Vyděšené oběti nejsou schopné se vzepřít, což ještě snižuje jejich šance na přežití. V důležitých okamžicích je protagonisté dobrovolně snižují rozdělením své už nikterak početné skupiny. V závěru v sobě nejslabší články řetězu nacházejí sílu, aby se trýzniteli postavily, ale často bez valného efektu (podaří se jim ho pouze zranit). Konce nebývají "šťastné", a ačkoliv se může zdát, že bylo zlo potlačeno a alespoň jeden hrdina přežil, před titulky je naznačeno, že tomu tak není. Postava vraha (případně celá famílie) nemívá jinou motivaci, než-li pouhou rutinu svého způsobu života. Nebývá zvykem, že by se světu ukazovala ve své občanské podobě, naopak se skrývá před světem za maskou (Jason, Hory zalité krví). Občas se podaří shlédnout naturalistické výjimky, které poukazují na sociálně oddělené a narušené jedince, rodiny, ghetta (Jason X, Dům tisíci mrtvol, Dům u jezera, Mučení).

Jedinou devizou krváků pak není vyvolání strachu z neznáma, jak tomu u hororů bývá(valo), ale spíše vyvolání několika střihových lekaček (které navíc tvůrci umísťují zcela očekávatelně) a výrazného nechutenství při vskutku překvapivých sondách do anatomie lidského těla. Právě u vynalézavosti při odesílání nebohých do říše za řekou Styx, bych se rád pozastavil.

Určitě jste už během svého života byli svědky rvačky, nehody, úrazu. Pokud jste viděli jejich následky, pak víte, že lidské tělo je docela tuhá schránka plná krve a masa. Jestliže člověk není doktorem, pak pohled na krev nesnáší příliš dobře. A co teprve, pokud se pod životodárnou tekutinou objeví šlachy, rozdrcené kosti, nebo se některé části těl válí v okolí nehody. Udělá se vám špatně? Ve slasherech si "trochu" té řezničiny užijete do syta a v poslední době k tomu dostanete i náznaky nervydrásajícího utrpení postižených.

Zapomenout můžeme na šmouhovaté fotografie doprovázející ďábelského Damiena. Moderní pojetí se nespokojí pouze s náznaky a nejasného pohledu na paňácu, který přijde o hlavu. Důležitý je detail a pohled do tváří umírajících. V přehršli smrtí pak už dokážete oceňovat pouze větší míru "originality" a novátorství. Obyčejné sekání hlav, údů, propichování, odřezávání, drcení, krouhání, lámání a další kulinářské záležitosti už diváka příliš neuspokojí (tedy pokud dříve kino neopustí), pokud nejsou podány jako umělecké dílo impresionisty. Přiznejme si to, chceme více. V sérii Nezvratných osudů se sama smrt snaží dostát svým závazkům a zamezit pobíhání náhodou vyváznuvších z jejích "spárů". Jelikož je však nehmotná, dokáže to skrze souhry nešťastných náhod (z pohledu vyšetřovatelů). Drtiče odpadků se zasekávají, solária pečou zaživa své zákazníky, závlačky se povolují, atp. Technika pak dělá své dílo i jinak. Když nestačil obyčejný nůž po střenku zabodnutý do podbřišku, přišlo se s řetězovou pilou. Jakmile se divák přejedl nejrůznějších masomlýnků, nabídl mu inteligentní a technicky zručný Jigsaw své vlastní stroječky. Když už nešlo jinak, pomáhají sci-fi rekvizity. Ale ani v těchto případech neztratil obyčejný nůž svoji roli. Vždycky zůstává ležet poblíž, aby dal poslední šanci nevinným.

Asi nejdokonalejším vyjádřením použití zbraně k deklasování nepřítele symbolizuje mimožánrová scéna z Pulp Fiction, kde si Bruce Willis v područí svědomí vybírá zbraň, aby skončil u samurajského meče. Kolikrát, když už je dost času oběť zpracovat, se nechce věřit, čeho jsou lidé schopni. Ve filmech jsem viděl roztžení těla našponovanou větví, ubití tupým předmětem nebo i zajímavé použití mikrovlnné trouby. Kdysi se na conech objevila přednáška s názvem Sto a jeden způsob smrti doprovázená barvitými video ukázkami. V podstatě neexistuje nic, co bychom si nedokázali představit a zvrácení režiséři to někdy nepoužili ve svých filmech (ač ne nutně v krvavých hororech - možností prezentovat lidskou brutalitu máme dost i v komediích nebo historických velkofilmech).

Kdysi umělecké vyvolání strachu vycházelo z neviděného, nepochopitelného a neznámého. Dnes se režiséři dokáží dostat pod kůži i otrlým a na krev zvyklým divákům. "Stačí" k tomu k dokonalosti provedené znásilnění. Opravdu silným kafem se stalo to v dramatu Zvrácený, kterému se velmi přiblížilo zneužití v hutném Posledním domě nalevo. Dramatické a beznadějné scény se podařilo dovést k vrcholu ve snímku Mučení (Tortured), kde podivné uskupení seniorů pátrá po zodpovězení otázky: Co je na druhé straně?

Překvapivým závěrem - kromě toho, že tyto filmy nemají jiného smyslu, než usměrnit naše zvrácené choutky a možná nám připomenout, že podobné brutality se dějí denně po celém (i našem) světě - může být také to, že nástroje smrti v rukou postižených až debilních monster nejsou tím opravdovým zlem. Dementní hrdinové jsou často vedeni inteligentními jedinci, od kterých bychom čekali, že najdou odlišná řešení k vyváznutí ze svého pocitu ublížení. Fakt, že tvůrci počítají s tím, že se jedná o šílené blázny, pak vůbec nevysvětluje největší odklon od reality. Jak je možné, že mohou být tak naivní a nevěří, že by jejich letité počínání nedokázala policie vyšetřit a odhalit? Ačkoliv je pravda, že se ročně pohřešují stovky tisíc lidí. "Zanedbatelné" procento těch, kteří se nikdy nenajdou, pootvírá vrata k uvědomění si, že i slashery mohou mít velmi blízko k dokumentárnímu filmu...

* Slasher je, encyklopedicky řečeno, sub-žánr hororu, v němž má hlavní roli psychopatický vrah (často si maskuje obličej). Ten během krátké doby zavraždí větší počet lidí – většinou jde o teenagery. Slashery nejčastěji začínají vraždou mladé ženy a obvykle končí tím, že jedna mladá žena přežije. Hlavní dějová linie bývá opepřena různými „typicky teenagerovskými“ aktivitami souvisejícími se sexem a užíváním omamných látek.

Za první skutečný slasher je považován film Black Christmas z roku 1974 (dočkal se remaku). V osmdesátých letech to byla například série Pátek třináctého a z posledních let jmenujme Vřískot (který do slasheru vnesl sebeironizující humor) nebo snímek Freddy vs. Jason.

Z výše napsaného vyplývá, že slasher zažil svou „zlatou éru“ v sedmdesátých a osmdesátých letech, nicméně po kratší odmlce se v polovině devadesátých let dostal opět do módy. Poslední oživení této větve filmového hororu přinesl remake Texaského masakru motorovou pilou (2004).

Ačkoliv jsou slashery často považovány za podřadné, mnoho z nich se pyšní označením „kultovní snímek“ a nechybí v žádném žebříčku nejpopulárnějších hororů. (Zdroj: Horror.cz)