Už mnoho let mi vrtá v hlavě kacířská otázka. Jak je možné, že ze všech stran slyšíme, jak bohatá jsme společnost, a přitom se stále častěji objevují informace typu, že cca polovina lidí nemá žádné úspory, že existují projekty na zaplacení školních obědů dětí, jejichž rodiny na to nemají, že poslanci chtějí prosadit výstavbu sociálních bytů pro spoluobčany s tak nízkým příjmem, že nejsou schopni zaplatit běžný nájem, že tu a tam proběhla úspěšná sbírka ve prospěch potravinové banky apod. Z těchto informací se dá usoudit, že nízkopříjmoví a chudí nepředstavují jen pár procent spoluobčanů.

A tak se snažím odhalit, co se skrývá pod pojmem bohatství. Je zajímavé, že jsem nikde žádnou přijatelnou definici nenašel. Bohatství je prostě to, že jsme bohatí.

Jenže to je pro pochopení a případné řešení problému příliš málo. A tak nabízím svou úvahu.

Lidský druh, homo sapiens, se stejně jako ostatní formy života vyznačuje metabolismem. Znamená to, že pro svou existenci potřebuje získat ze svého okolního prostředí energii, která zajišťuje jeho přežití. Tvrzení, že při rovnosti přijaté a vydané energie druh přežívá, při jejím přebytku se rozvíjí a při nedostatku vymírá, je možné přijmout za axiom energetické bilance každého živého druhu.

V počátečních stádiích své existence byl člověk především sběračem a lovcem organizovaným do malých skupin rozptýlených daleko od sebe. Schopnosti komunit k získávání energie z okolního prostředí (především ve formě potravy) oscilovaly okolo přežití.

Později se lidem podařilo zvýšit efektivitu sběru a lovu a určitá část času (tedy i odpovídající část získané energie) již nebyla bezpodmínečně využívána jen na pokrytí okamžité spotřeby energie nutné pro přežití. Objevila se kladná bilance mezi získáváním a spotřebou energie a člověk tento přebytek začal využívat k vytváření lepších podmínek pro vlastní existenci. Stavěl obydlí a sídla, domestikoval zvířata, obdělával půdu, vytvářel zásoby potravin, divočinu přeměňoval na kulturní krajinu, vytvářel infrastrukturu, vyráběl nářadí, stroje, organizoval vzdělávání, zdravotní péči atd., atd. Tak tvořil a tvoří své bohatství.

Pro posuzování vztahu vynaložené a získané energie se používá EROI (energy return of investment). Běžně známé je například porovnání vydané a získané energie v přepočtu na ropu, uhlí, vítr, fotovoltaiku apod. Historikové a archeologové ale tento propočet využívají také pro posouzení vlivu velkých projektů na celou společnost. Například všechny velké stavby (zavlažovací systémy ale i pyramidy, chrámy apod.) musely být budovány na úkor současnosti. Znamenalo to odložit okamžitou spotřebu ve prospěch budoucnosti. Podle mého názoru tedy můžeme formulovat první důležité tvrzení.

„Bohatstvím lidstva je akumulovaný přebytek energie získaný z okolního světa.“

Bohatství, ona akumulovaná energie, přijímá nejrůznější podoby - statky. Modelovým stavem je situace, kdy příslušníci komunity mají statky v individuálním vlastnictví i držení a celkový součet hodnot statků je shodný s celkovým bohatstvím.

Reálný stav se od modelu liší. Specializace začala vytvářet různé nerovnováhy. Například časový nesoulad potřeby statku jednoho člověka s jeho schopností předat protihodnotu druhému vedl ke vzniku pohledávek a závazků. Uveďme si jednoduchý příklad:

V sousedství hospodaří sedlák a pracuje kovář. Domy, pole, kovárna, nářadí apod. jsou součástí celkového bohatství lidí, jednotlivé položky vlastní a spravují sousedé, každý samostatně ty své. Sedlák potřebuje novou motyku. S kovářem sjedná výrobu motyky s okamžitým dodáním. Slíbí, že po žních mu za ni předá pytel obilí, a dohodu stvrdí předáním dlužního úpisu. Po převzetí obilí mu kovář dlužní úpis vrací a sedlák jej spálí. Jejich společné bohatství se vydáním a likvidací dlužního úpisu nijak nezměnilo.

Tento příklad ukazuje, že dlužní úpis ani nezvýšil, ani nesnížil bohatství. Bohatství zvýšil kovář vyrobenou motykou a sedlák vypěstováním obilí. Kováři dlužní úpis na přechodnou dobu zaručoval jeho nárok na část budoucího bohatství, které zajistil svou činností sedlák. Směna byla sice pomocí dlužního úpisu oddělena časově (a možná i místně), přesto byla jednoznačně navázaná na konkrétní statky. Došlo ke směně hodnoty za hodnotu v jasně dohodnutém poměru. Platidlem bylo obilí v kurzu sjednaném při uzavření obchodu. Z pohledu součtu majetku, který sedlák určitou dobu vlastnil a kterým disponoval, mohl vzniknout pocit, že jeho bohatství je větší, než ve skutečnosti bylo. Teprve splacením dluhopisu se jeho skutečné bohatství opět srovnalo s hodnotou statků, které má k dispozici.

V průběhu tisíců let se postupně vyvíjely systémy směny, které jako oběživo, ekvivalent hodnoty a uchovatele hodnoty používaly různé druhy statků. Jejich společným znakem vždy bylo, že funkci peněz převzal statek všeobecně žádaný, dělitelný a s vysokou hodnotou v daném období a kultuře. Poměrně brzy se v této roli objevily drahé kovy - stříbro a zlato. Ve formě mincí představovaly praktický nástroj směny. Navíc, pokud se obsah drahého kovu v minci lišil od deklarovaného množství, trh jí přestal důvěřovat a mince z trhu jako nežádané platidlo zmizela.

Nástupcem kovových mincí byly papírové stvrzenky na zlato a stříbro uložené v bance. A bylo je kdykoli možné za tyto kovy směnit. Jejich pokračovatelem a nástupcem se staly bankovky a mince, které měly pevně stanovený obsah zlata. Tato praxe platila až do začátku první světové války a formálně až do počátku 70. let 20. století.

Můžeme tedy s určitou mírou zobecnění tvrdit, že až do počátku minulého století vždy v historii existovala relativně pevná a univerzální vazba platidla na hodnotu. (Připomeňme si, že hodnota je zhmotnělý akumulovaný přebytek energie.) To je mimořádně důležité. Chceme-li určitou veličinu měřit, postupujeme tak, že určíme z ní nějaký etalon, který se stává jednotkou veličiny. Francouzi při hledání řešení pro sjednocení měr a vah například určili jednotkou délky (fyzikální veličina) jednu desetimiliontou část zemského kvadrantu (opět fyzikální veličinu) a nazvali ji metr. Vývoj komoditních, tedy plnohodnotných, peněz probíhal na stejném principu. Nějaká komodita (zlato, obilí, plátno atd.), která obsahuje hodnotu, sloužila jako platidlo a trh ji poměřoval s jinými komoditami tak, že srovnával hodnoty v nich obsažené. Hodnota měřila hodnotu.

20. století postupně tuto praxi zcela rozvrátilo. Od postupného snižování zlatého obsahu měn až k otevřenému přiznání, že peníze žádnou hodnotu nepředstavují. Jen těžko se mi hledá jiná interpretace faktu, že v reakci na selhání Brettonwoodského systému bylo v rámci Kingstonské měnové soustavy v roce 1976 zlato vyloučeno z úlohy společného jmenovatele pro soustavu parit a jiných měnových kursů. V historicky nesmírně krátkém období cca padesáti let, a za „spoluúčasti“ dvou světových válek a Velké hospodářské krize, se postavení a funkce peněz, které se formovaly v dlouhých staletích, naprosto změnily.

„Peníze se staly umělým konstruktem, neobsahují hodnotu, takže nejsou ani součástí bohatství, ani na bohatství nemají žádnou závaznou a přímou vazbu. Změnily se na poukázku na určitý podíl z existujícího bohatství. A vydavatel poukázek si násilím (zákonem) vynucuje jejich přijímání.“

Taková situace je ale dlouhodobě neudržitelná. Připomeňme si, že v historii byly vydávány různé mince. Obsah drahého kovu v nich byl deklarován, ale ne vždy dodržován. Emitent (obvykle vladař nebo jím oprávněná osoba) byl vždy, když řešil své finanční problémy, v pokušení. Stačilo snížit obsah drahého kovu a nechat nominální zavedenou hodnotu. Po dobu, než uživatelé tohoto platidla podvádění zjistili, inkasoval rozdíl. Jenže „zkažená“ mince se časem stala nežádoucí pro obchodníky a ti ji celkem spolehlivě z trhu vytěsnili. A my používáme nekryté peníze teprve nějakých 40 let.

Jaké důsledky ale má skutečnost, že dnes emitent může rozdávat poukázky na bohatství, které vůbec neexistuje? Je jich samozřejmě mnoho a není možné se v jednom zamyšlení všemi zabývat. Dnes chci ukázat na to, že původní komoditní peníze (statky), případně na komodity navázané peníze kovové a papírové s deklarovaným a skutečným krytím konkrétní hodnotou, přeměnou na nekryté peníze nejen že ztratily svou schopnost uchovávat hodnotu (žádnou neobsahují), ale nejsou použitelné ani jako ekvivalent hodnot. Jinak řečeno to znamená, že cena není vyjádřením hodnoty statku.

Jako příklad můžeme vzít cenu nejdražšího obrazu světa a vyjádřit ji množstvím zlata a pšenice v technických jednotkách.

Nejprve to umělecké dílo. Obraz amerického malíře Jacksona Pollocka nazvaný No. 5, z roku 1948 byl prodán v roce 2006 za 140 milionů dolarů.

Cena troyské unce zlata byla v lednu 2015 okolo 1250 dolarů. Přepočtem zjistíme, že hodnotovým ekvivalentem tohoto obrazu by mělo být 3,5 tuny zlata.

Podobně si porovnáme pšenici v ceně 0,55 dolarů za bušl. Po přepočtu vychází, že obraz představuje hodnotu více než 700 tisíc tun pšenice!

Věřím, že každý racionálně uvažující čtenář vidí v těchto poměrech hodnot zjevný nesmysl.

Důsledky tohoto jevu jsou ale nesmírně závažné. Mainstream totiž pracuje s cenou vyjádřenou penězi jako „společným jmenovatelem, na který lze převést tak odlišné statky jako je lidská práce, surovinové zdroje, kapitálové vybavení a tak dále. Všechny tyto veličiny lze ocenit v penězích.“

Uvažuje tak, že cena je vyjádřením hodnoty. Jenže porušení vztahu mezi cenou a hodnotou můžeme ukázat i na dalším příkladu. Rifle ušité ze shodného materiálu, ve stejné továrně a stejnými dělníky se ve své hodnotě nijak neliší. Pouhé našití módní značky ale z běžných kalhot udělá luxusní a velmi drahé zboží.

Cena tak fakticky přestala být vyjádřením hodnoty a změnila se na projev ochoty kupujících ji zaplatit. Součet cen majetku tak nevyjadřuje hodnotu majetku – bohatství. Ochota platit vysokou cenu nesouvisí s uspokojením životní potřeby (užitnou hodnotou) ale s množstvím peněz, které jsme ochotní zaplatit. V jednotlivých případech tak odráží množství peněz, které máme k dispozici a s pocitem společenské prestiže, kterou si vlastnictvím drahých (ve smyslu vysoké ceny) předmětů představujeme. Jsme ochotni platit za iluzi, která ovšem s hodnotou nemá nic společného.

Zbavili jsme se schopnosti poměřovat a měřit hodnotu. Z toho také plyne logický závěr, že také nedokážeme posoudit, co se s ní děje. Zvyšujeme bohatství, nebo naopak spotřebováváme bohatství vytvořené našimi předky?