K tomu, abychom někoho poslali před popravčí četu, není třeba soudního šetření. Takové procedury jsou jen buržoazní detail. Tohle je revoluce! Revolucionář se musí stát chladným strojem na zabíjení, motivovaným pouhou nenávistí. Musíme vytvořit kulturu popravčích zdí! (Ernesto Che Guevara, idol pokrokové mládeže)

Pracoval jsem za svých kádrově vyvrženeckých let co dělník v geologickém průzkumu s jistým… říkali jsme mu Eda Hořčák dle nápoje, jímž nejraději přiživoval svou alkoholickou závislost. Bývala to tenkrát na vrtech pestrá společnost: rozkulačení sedláci, povyházení profesoři a inženýři, vyvlastnění živnostníci i jiné kontrarevoluční elementy, s nimi pak svorně ve společném díle esenbáci a estébáci, vyhození obvykle pro nějakou zlodějnu nebo kvůli chlastu. K posledně jmenovaným náležel i Eda. Jinak to byl človrda vcelku kamarádský, své ochlastovství si s láskou pěstoval, ale jsa opilec zkušený s ním neotravoval. Svou estébáckou minulostí se nechlubil, byla však všeobecně známá a mě jako nedobrovolného klienta té instituce velmi zajímala.

"Hele, Edo," vyzvídal jsem, "a co tys vůbec dělal u toho estébé?"

"Já?" udroloval neochotně, "já jsem byl v oddělení pro potírání levicové úchylky ve straně."

Tomu se celá vrtácká maringotka od srdce zasmála. Představa, jak Eda Hořčák, v jedné ruce flašku, v druhé dejme tomu Komunistický manifest, potírá levicovou úchylku, nutkala k smíchu. I sama existence takové úchylky se zdála být směšná a vlastně protismyslná; vždyť kdo mohl být ještě levicovější než komunisti? No jo, říkal jsem si, bez nějakého nepřítele bolševik nemůže být, když mu došli kulaci a diverzanti, našel si za ně úchylkáře, trockisty a revizionisty. Ještěže nám, kádrovým zatracencům na samém dně socialistické společnosti, nemůže nic doopravdy udělat. Byl to takhle docela fajnouvý kousek svobody, tenkrát za Novotného. Za slovíčko, za vtípek už se nezavíralo a hloub než k lopatě mě vyhodit nebylo kam; i dovoloval jsem si řeči, jaké by si nějaký badatel nebo ouřada šeredně odskákal.

Jak léta šla, pustil jsem Edu Hořčáka i s levicovou úchylkou z hlavy, až mi ji připomněl palácový převrat v Ústavu pro studium totalitních režimů. Ani mě moc nepřekvapil. Jak mnohé naznačuje, vynesou příští volby k moci rudo-oranžové spolčenectví, v němž bude komunistický ocas vrtět sobotkovským psem; a třešničkoví soudruzi, ucítivše tento vítr ve svých plachtách, se jali usilovat o znepřístupnění jistých ošemetných archivů. Tomu se dá rozumět. Co mě spíš zaujalo, byla jména některých aktérů převratu. Petruška Šustrová, vida. Znával jsem ji z dob své spolupráce s Českým deníkem, v němž byla redaktorkou, taková tichá, nenápadná paní to byla. Český deník byl znám co list neúchylně pravicový, ale nezdálo se, že by jí to vadilo. Teď… inu inu. Nějak narostla křidélka paní Petrušce, jako ostatně ledakomu v tomto čase očekávatelných změn. Jiné jméno zní Uhl, syn onoho Petra Uhla, s nímž paní Šustrová působila v Hnutí revoluční mládeže… a to už si vzpomínám. To jsou přece ti, jež potírat bylo pracovní náplní ochlasty Edy Hořčáka! Členové spolku divoce levičáckého, jimž byl usínavý režim Toníka Novotného málo bolševický, i hledali vzor v čase, kdy v čele proletariátu stál Lenin s Trockým, s nikým a ničím se dlouho nepáravše. Konec buržoazních procedur! Tohle je revoluce! Až toho bylo samotným našim komunistům příliš a zavírali rozvášněné ercrevolucionáře do kriminálu, z čehož se pak, když čas oponou trhl, uhnětla disidentská zásluha. Až dodnes s ní putují z jedné významné funkce do druhé, výšezmíněného Ústavu nevyjímaje.

Pravda, velkou díru do světa neudělali. Veškeré Hnutí revoluční mládeže sestávalo z nepočetného hloučku studentíků; svůj revoluční zápal ventilovali spíš tak v debatách a teoretických traktátech, k činu se neosmělivše a ani osmělit nemohouce, a i za to je zdrtila tvrdá pěst Edy Hořčáka. Chtělo by se říci - Pánbůh s vámi, potřeštěnci, svou daň jste splatili, amen.

Jenže ono houby amen. Zajisté nese člověk odpovědnost za to, co spáchal; nelze však opomenout, ani co spáchat mohl a chtěl, kdyby mu v tom nezabránily okolnosti. Dějiny jsou plné zlých činů plánovaných, avšak nespáchaných z nedostatku příležitosti; i zkusme si představit tu vysoce nepravděpodobnou možnost, že by se za oněch časů revoluční marxisté Šustrová, Uhl, Dejmal, Bašta a jiní ocitli ne v komunistické base, nýbrž u kormidla moci.

Zopakujme si ideový základ, z nějž vycházeli: byl jím radikálně pojatý marxismus. doplněný inspirací zčásti Trockým s jeho předpokladem permanentní revoluce, z jiné části čínskou kulturní revolucí, v níž spatřovali protiváhu k hodnotám, fuj, fuj, konzumní společnosti. Rozumy si brali u západní radikálně levičácké mládeže s jejím kultem Che Guevary; citát v záhlaví naznačuje, kudy se ubíraly touhy onoho populárního hrdiny a co nebylo nijak zvlášť proti mysli mladistvým rebelům roku osmašedesátého. Nám, českým pamětníkům toho času, zní vzpomínka rachotem sovětských tanků po pražské dlažbě, zničenou nadějí, vztekem a zoufalstvím; západní mladá inteligence téhož času neznala nic pilnějšího než zbořit svůj svět svobody a demokracie, jejž bychom my, v komunistické kleci zavření, aspoň částečkou rádi napodobili. Dodnes není zřejmé, zda a z jakého dílu iniciovaly revoltu napapaných západních synáčků sovětské dezinformační služby; pakli ano, povedlo se jim dílo rozvratu znamenitě. Ještě dnes se z něj Západ úplně nevzpamatoval.

Nevidím do Vás, paní Šustrová. Třeba jste si tenkrát, Vy a vaši druzi, s myšlenkou marxistické revoluce jen tak pohrávali, na skutek nepomyslivše. Nebo už jste také přemýšleli o kultuře popravčích zdí? Také by vám nevadilo stát se chladným strojem na zabíjení, motivovaným pouhou nenávistí? No, nerozčilujte se tolik, ony byly všelijaké příklady v tom bláznivém čase, že ano, kdy to idealističtí horlivci, v hlavách jen samé dobro a spravedlnost, přivedli k hromadám mrtvol a hmotné i morální zkáze. Ale dobře, věřme, že tak daleko váš revoluční elán nešel. I tak vám visí záslužná medaile nakřivo. Jsou jiní, kteří by jí bývali byli hodni, všichni ti učitelé, právníci, sedláci a živnostníci, co jsem s nimi blátem kolem vrtů běhal, lopatou ma uhelné šachtě házel, lidé čestní a prozíraví, kteří nepotřebovali opožděně přicházet k rozumu, jelikož znali pravdu o komunismu od samého začátku, ba ještě před jeho nástupem. Oni to jsou – či spíš byli – jimž by dnes náleželo zkoumat zločiny totalitních režimů, ne vám, kteří jste nechtěli komunistickou totalitu odstranit, nýbrž ještě vylepšit svou vlastní radikální revolučností.

Jak může vypadat osud Ústavu pod vaším komandem, není nesnadno si představit, zejména ujme-li se napřesrok, jak již napovězeno, vlády rudo-oranžový konkordát. Zazněla slova o vyváženosti; jest jim rozuměti tak, že bude znovu a ještě znovu bedlivě zkoumáno, jaký lotr byl Hitler a co všechno napáchali nacisté? Zatímco zločiny komunismu… ech, pomýlení jakési? A když už, pak nanejvýš tak v letech 1948 až 1952, z nichž vražedný teror s šibenicemi a koncentráky bohužel nelze odpárat… Až jednoho dne dospěje nově jmenovaná rada k zjištění, že Hitler byl už dostatečně prostudován, a celý slavný Ústav se zavře nebo se nechá potichu vyhnít jako svého času také jeden ústav, zvaný Prognostický. Ano?

Je s podivem, proč se rudo-oranžové souručenství tak těší na den, kdy uchopí kormidlo vlády do svých rukou. V podmínkách světové strukturální krize, s nimiž si neporadí všichni svatí, natož starosocialisté s jejich recepty století devatenáctého … že už za rok zbude z celé slávy jen malá loužička ostudy a dluhů, je jisté jako amen v otčenáši. Pak může znovu a opravdověji přijít na přetřes téma totalitních režimů, komunistického zejména. Stane-li se tak, bude záhodno stanovit určitěji, kdo má morální právo jej soudit a komu zbývá jediné právo se stydět.

Na první místo bych zařadil ty, kteří od samého začátku věděli a svým názorem se netajili, co se dá čekat od komunismu, a příslušně to odskákali, ať kriminálem či vyhazovem. Když se pak rozezvonily klíče, jejich hlas už nebyl slyšen; místo nich se k slovu a k prebendám dostali nadšení leninovci, které to buď časem přešlo, nebo se sami dostali do kol mlýna, jejž pomáhali roztáčet. Stala se křivda, již už stěží napravíme. Aspoň za vděčnou vzpomínku by však stáli, všichni ti umlčení spravedliví, a kdyby měl Ústav pro studium totalitních režimů povstat z trosek, za pozdní poučení jejich bezmála už vyhaslým svědectvím.

O stupeň níž mi ve vzpomínkách stojí ti, kteří si také nečinili iluzí o komunismu, ale ani se mu zvlášť nevzpouzeli jsouce náhledu, že jim žádný bolševik nestojí za to, aby kvůli němu šli do dolů. Propluli tak obdobím temna bez větších škod, mysleli si své, chodili do průvodů, do schůzí, pošklebujíce se přitom v kroužku bedlivě prověřených přátel absurditám socialistické ideje ve skutek uvedené. Na záslužný metál to zrovna není, ale aspoň se ničím nepošpinili. Pak už se váha začíná naklánět. Následují tací, jimž mohl být celý komunismus srdečeně ukraden, ale nepohrdli příležitostí povystoupit po kariérním žebříčku, i do partaje vlezli, ještě však znali mez, již jim zbytek cti bránil překročit: tam, kde by škodili jiným. Velká sláva to není, ale jsou aspoň omluvitelní. Jiní onu mez snad také viděli, ale přemohli se a překročili ji, škodili, bezohledně výš se drali, druhé lokty odstrkovali, kola totality neroztočili, ale pomáhali je udržovat v chodu. Zde už omluvitelnost končí a začíná právo mlčet.

Ještě jiní věřili. Potřeštění synkové potřeštěných tatíků, levičáckých avantgardistů meziválečného času, vítězný Únor básničkami slavili, na Stalinovu moudrost dumky pěli, také ovšem v kádrových komisích sedali, slídili, udávali, k lopatám posílali, ona to nebyla všechno jen tak nevinná pošetilost mládí, jak se dnes vymlouvají… až jim jednoho dne došlo, jaké lotrovině dělali slouhy, a komunistické víry se odřekli. Ledaže málokterý beze zbytku, většinou kořínek zůstal a když nastala vhodná okolnost, znovu vypučel. A nakonec ti, kteří nejenže věřili, ale ještě si rudou víru všelijak co nejradikálněji vyšperkovali. Jejich i naše štěstí, že se jim nedostalo příležitosti uplatnit ji v praxi; to by pak, kdoví… ale nechci znovu citovat Che Guevarův výrok.

Stala se obrovská, obtížně napravitelná chyba, chyba z povrchnosti. Když se hledali hrdinové protikomunistického odboje, stačilo k té kvalifikaci, že někoho pronásledovali běsové rudé moci, aniž bylo vzato v úvahu proč a za co. Tak se ocitli na jedné hromadě ti, kteří vědomě a statečně odpírali bolševické totalitě a odnesli to různými druhy kádrových opatření od vyhazovu po kriminál, s těmi, kteří by, kdoví, v komunistickém teroru ještě přitvrdili, jen kdyby mohli. Jestli ne, jestli jen tak po radikálnicku žvástali, byli hlupáci. Jestli už měli svou představu revolučního aktu, při němž lítají třísky, byli připravovateli zločinu. V jednom ani v druhém případě nejsou těmi, jimž by bylo vhodno svěřit klíče od Ústavu pro studium totalitních režimů, kdyby ta instituce jednou měla znovu nalézt své poctivé jméno.

Hannover, 22. května 2013