19.6.2018 | Svátek má Leoš


ÚSTAVA: K polemice o ratifikaci mezinárodních smluv

19.10.2009

Po několika měsících se zase mluví o ratifikaci Lisabonské smlouvy a právu prezidenta tuto ratifikaci odmítnout a zase se u toho mnozí dovolávají názorů právnické obce. Učebnicovou ukázkou, jak rozporuplně se na tuto otázku právní teoretici dívají, je polemika, kterou již na jaře na serveru Jiné právo vedli Vojtěch Šimíček a Zdeněk Kühn (shodou okolností jsou oba soudci Nejvyššího správního soudu) a která byla na české poměry skutečně fascinující právnickou četbou.

Vojtěch Šimíček došel k závěru, že prezident republiky má právo odmítnout ratifikaci mezinárodní smouvy, neboť proces ratifikace je dle čl.63, odst. 1, písm. b) Ústavy výlučnou pravomocí prezidenta republiky. Souhlas Parlamentu je zcela jiným právním úkonem, neboť čl. 10 i čl. 49 Ústavy oddělují souhlas Parlamentu od ratifikace. To, zda daná smlouva bude ratifikována, tedy záleží výhradně na prezidentovi. Z toho vyplývá i právo prezidenta odmítnout ratifikaci smlouvy, kterou Parlament již schválil, neboť tento projev vůle zákonodárného sboru je pouze jakýmsi nezávazným doporučením. Svůj post Vojtěch Šimíček uzavírá úvahou o tom, že prezident by měl své námitky projevit již v procesu sjednávání smlouvy (který je mu Ústavou rovněž svěřen) a že by bylo nelogické, kdyby prezident odmítl ratifikovat smlouvu, kterou osobně sjednával, případně její sjednání dobrovolně přenesl na vládu. V tom má zajisté pravdu, nicméně on sám připouští, že nelogičnost takového kroku nemůže zbavit prezidenta práva učinit ho.

Podle oponujícího Zdeňka Kühna musíme vycházet z toho, že se pohybujeme v parlamentním systému, ve kterém prezident není z výkonu své funkce odpovědný a „kde není odpovědnost, musí se pravomoci interpretovat restriktivně“. Kühn věnuje značný prostor této systematické argumentaci a konstatuje, že aplikace Šimíčkova závěru by v kombinaci s neodpovědností prezidenta a jeho specifickým postavením v rámci exekutivy vedla k významnému vychýlení rovnováhy mezi výkonnou a zákonodárnou mocí. Následně precizně shrnuje: „Prezident v našem systému nemůže jednoduše negovat vůli Parlamentu.“

Takže co s tím? Z čl. 10 i čl. 49 je podle mě nepochybné, že tvůrci naší Ústavy chtěli oddělit souhlas Parlamentu od ratifikace mezinárodní smlouvy. Čl. 10 hovoří o mezinárodních smlouvách, „k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas“. Čl. 49 pak uvádí že „k ratifikaci mezinárodních smluv … je třeba souhlasu obou komor Parlamentu“. Proto je podle mě zcela zřejmé, že ústavodárce chápal parlamentní souhlas a ratifikaci mezinárodní smlouvy jako dva nezávislé právní úkony. Samotný akt ratifikace je upraven v čl.63, odst. 1, písm. b). Podle něj „prezident republiky sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy“. O parlamentním souhlasu není v odstavci upravujícím proceduru ratifikace ani zmínka. Tvůrci naši Ústavy oddělili (dokonce opakovaně) v textu Ústavy ratifikaci mezinárodní smlouvy od jejího schválení v Parlamentu a tím vyjádřili svojí vůli zcela zřejmě.

Je třeba si ještě ujasnit termín „ratifikace“. Ta je chápána jako řádný právní úkon přijetí mezinárodní smlouvy, nikoliv nějaká ceremoniální formalita. Proto se osoba, která tuto ratifikaci provádí, může rozhodnout, zda tento úkon učiní, a právě její rozhodnutí je podstatou procesu ratifikace.

Tuto ratifikaci mezinárodních smluv svěřuje Ústava jednoznačně prezidentovi. Pro to, aby ratifikaci prováděl prezident, hovoří i fakt, že prezidentovi je Ústavou svěřeno i sjednávání mezinárodních smluv (přičemž má právo, nikoliv povinnost, její sjednání přenést na vládu) a bylo by nelogické, aby smlouvu nepodepisoval ten, kdo byl primárně oprávněn ji sjednat. Samozřejmě je nelogické, aby prezident odmítl ratifikovat smlouvu, kterou sám sjednával, ale z této nelogičnosti lze podle mě (stejně jako podle Vojtěcha Šimíčka) sotva dovozovat povinnost smlouvu podepsat.

Oponentní argumentace nepřiměřenou pravomocí exekutivního prezidenta v parlamentním systému podle mého názoru opomíjí jeden velmi významný aspekt problematiky ratifikace. Jedná se totiž o prezidentskou pravomoc dle čl. 63, odst. 1 Ústavy a rozhodnutí učiněná na základě těchto pravomocí podle čl. 63, odst.3 podléhají kontrasignaci členem vlády, která za ně následně přebírá zodpovědnost. A ratifikace mezinárodní smlouvy, pokud je brána jako projev prezidentovy vůle, je nepochybně rozhodnutím, a tudíž se jí povinnost kontrasignace týká. Formulace tohoto odstavce („Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavců 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády“), ve spojení s převzetím odpovědnosti za tato rozhodnutí vládou, vede podle mého názoru k závěru, že i tento spolupodpis není žádnou povinností, ale projevem vůle, tzn. že pověřený zástupce vlády má právo spolupodpis mezinárodní smlouvy odmítnout a tím znemožnit její platnost. Tak je zajištěno, že samotný proces ratifikace bude ovlivněn mocí zákonodárnou, neboť vláda je z výkonu své funkce dle čl. 68, odst. 1 odpovědná Poslanecké sněmovně a ta má vůči vládě skutečně efektivní páky, jak svou vůli prosadit. Proto mi přijde tvrzení o vychýlení rovnováhy mezi zákonodárnou a výkonnou mocí hodně přehnané.

Mimochodem, pokud bychom došli k závěru, že prezident je povinen podepsat mezinárodní smlouvu a nemá při její ratifikaci žádný prostor k projevu vlastní vůle, nedalo by se v tom případě podle mě již hovořit o rozhodnutí prezidenta, a proto by se na něj nevztahovala povinnost kontrasignace. Dospěli bychom tak k pozoruhodné situaci, kdy by ani jeden z exekutivních orgánů nemohl při schvalování mezinárodní smlouvy projevit svou vůli, ačkoliv právě tyto orgány smlouvu sjednávaly a právě výkonná moc obvykle nese břemeno výrazné většiny smluvních povinností.

Systematická argumentace má podle mě i další mezery. Především bych namítal, že onen „parlamentní systém“ není nijak ustálen, liší se zemi od země a troufl bych si polemizovat, zda vůbec existuje nějaká univerzální podoba tohoto systému, jíž by se bylo možno dovolávat. Šíře prezidentských pravomocí se přece (leckdy dost významně) liší i mezi různými parlamentními republikami. Proto nelze jednoznačně říci, že některá prezidentská pravomoc není slučitelná s parlamentním systémem vlády.

Proto jsem došel k závěru, že prezident České republiky (a stejně tak následně i vláda) skutečně má ústavní právo navzdory předchozímu souhlasu Parlamentu odmítnout ratifikaci mezinárodní smlouvy.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


David
21:18
19.10.2009

clay
22:17
19.10.2009

Petros Michailidis
20:46
19.10.2009

wiki
0:04
20.10.2009

Vážný
19:11
19.10.2009

PetrH
19:59
19.10.2009

Petr Fiala
16:55
19.10.2009

PetrH
17:12
19.10.2009

Ludva
16:14
19.10.2009

PetrH
17:14
19.10.2009

JIRKA.S.
17:43
19.10.2009

jasan
11:55
19.10.2009

lary
14:31
19.10.2009

Chris Kelvin
14:48
19.10.2009

lynx
16:53
19.10.2009

Henry
17:10
19.10.2009

PetrH
17:16
19.10.2009

gerontusinza
10:38
19.10.2009

zoch
10:02
19.10.2009

Jerome
10:27
19.10.2009

zoch
10:34
19.10.2009

Emča
9:59
19.10.2009

www.jiri
10:20
19.10.2009

KROKODÝL
11:40
19.10.2009

Radek
12:36
19.10.2009

děteněkam
12:51
19.10.2009

Ba ja,ja
14:03
19.10.2009

Ludva
9:34
19.10.2009

wu-lung
8:59
19.10.2009

clay
11:49
19.10.2009

clay
11:50
19.10.2009

wu-lung
16:47
19.10.2009

wu-lung
17:08
19.10.2009

clay
9:18
20.10.2009

Bruno
4:42
19.10.2009

Sumo
8:13
19.10.2009

Forstmeister
4:12
19.10.2009

J:K
5:18
19.10.2009

clay
0:59
19.10.2009

Chris Kelvin
0:08
19.10.2009

Plebejec
14:21
19.10.2009

vita
11:47
19.10.2009

počet příspěvků: 78, poslední 21.10.2009 09:55









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.