Ministerský předseda Sobotka bagatelizoval usnesení Poslanecké sněmovny k unijní smlouvě s Tureckem, zevně nadiktované Angelou Merkelovou. Jistě měl pravdu, přinejmenším z toho hlediska, že zde sněmovna zasahuje do oblasti výkonné moci.

Nicméně je zjevné, že usnesení má svou váhu. Vyjadřuje mínění zástupců veřejnosti, zvolených ve svobodných volbách. Není pochyb o tom, že otázky zde nastolené budou mít i v budoucnu svůj význam a jistě se stanou tématem příštích voleb.

Sněmovna odmítla udělení bezvízového styku Turecku a za prvořadý úkol členských zemí EU pokládá ochranu vnějších hranic. Ty státy, které toho nejsou schopny, mají tento prostor opustit. V té souvislosti sněmovna odmítá povinný přerozdělovací mechanismus běženců a pomoc uprchlíkům prosazuje mimo území EZ. Sněmovna podpořila vytvoření efektivní pohraniční stráže a zároveň žádá vládu, aby analyzovala změny postoje a následné kroky členských států EU, jmenovitě Německa.

Přirozeně, že Sobotka musel usnesení odmítnout. Kdyby ho exekutiva přijala za vlastní, byl by to naprostý rozkol s hlavním proudem společenství. Žijeme v turbulentní době a politika Unie se mění týden od týdnu, od jedné tragedie k druhé. Opakovaně tento proces charakterizuji jako návrat z Marsu na Zemi. Je zjevné, že dohoda s Tureckem fungovat nebude, že se nepodaří běžence do Turecka vrátit a že žádné kvóty fungovat nebudou. Pak je Sobotkův postoj rozumný – proč se bušit v prsa kvůli něčemu, co nemá naději na realizaci?

Přesto má usnesení sněmovny velký význam. Je to vyjádření politického stanoviska. Vláda nemůže dlouhodobě postoj sněmovny ignorovat. Vzešla z jejího mandátu a musí její postoje brát dlouhodobě v úvahu.

Jak s nimi

Velikonoce opravdu nejsou letos veselé. Na autobus se slovenskými turisty někdo v Římě střílel a podle zpráv z neděle to nebyl ojedinělý incident. Odehrálo se několik razií a bruselská policie zveřejňuje zmatené zprávy.

Ale i kdyby nebyly zmatené, jedno z nich vyplývá: se zatčenými teroristy se nakládá jako se standardními zločinci. Tudíž každý z nich se opírá o rozsáhlý aparát zákonů a předpisů, které chrání práva zločinců a ignorují zájmy obětí. Je to pochmurný humor, když policie vyslýchá Andelsama jenom hodinu a bere v úvahu jeho postřelenou nohu. Mrtvým to může být jedno, jak je ale příbuzným a přátelům obětí?

V boji s terorem se začne vážně postupovat, až se přikročí k specifickému právnímu statutu, odlišnému od civilnímu. Pokud slogan „toto je válka“ nemá být žvástem, je třeba nastolit takové právo, které vychází z práva válečného. Mechanicky ho převzít nelze, protože toto je válka, kterou historie zatím nepoznala.