Po prvním příjezdu či spíš příletu do Ameriky jsem se podivil nad důvěřivostí a tím i značnou zranitelností domorodců a vlastně celého systému, který v té době docela zdárně fungoval. Něco jsem na nějakém úřadu vyřizoval, zašel tam s kupou podpůrných dokumentů, jak jsem akutně předpokládal, a ono ne. Vyřkl jsem příslušný požadavek, úřednice přede mnou přikývla a na papír s úřední hlavičkou svým jakoby dětským písmem se podepsala. Napsala „Barbara“, bez razítka, žádný štempl, maucta, Have a nice day, vše vyřízeno.

Báječné příležitosti k zneužití. „Nebejt těch sakramentskejch komunistů, tak se domů ajn cvak vrátim,“ dušoval se mi v Americe již dost dlouhodobě usazený a značně i aklimatizovaný našinec. S povzdychem učinil, že bolševici budou v Čechách nafurt, kdepak jinak - taková holt my jsme pakáž. Načež zkonkrétněl s nápadem - o výhodě žel jen teoretické, ale prý snadno uskučitelné z jiné zahraniční adresy. Přeci refund - na IRS - Internal Revenue Service - neboli na berňák poslat lživé tvrzení, s velkou pravděpodobností, že tam jakýsi stroj vystaví šek na požadovanou sumu a pošle. Tak se například dočetl o iniciativě manželského páru v Švýcarech. Ten si z Helvécie s tak poctivou pověstí každý rok zažádal o zaslání přeplatku půl milionu dolarů a a berní úřad ve Washingtonu jim bez jakéhokoliv dotazování automaticky vyhověl.

Stejně se obohacovali Američané naturalizovaní nebo na tamějším místě narození, a o refundaci žádají se zpáteční adresou v kriminálech státních (těch je, jak známo, padesát) nebo jednom federálním. A i takovým se někdy vyhovuje. Nikdy prý není možné dostatečně podceňovat byrokratickou impotenci. (Která se ale dovede projevovat zcela opačným a potenciálně zkázonosným způsobem. Stal jsem se jeho obětí: po každoročním dodání daňového přiznání k datu 15. dubna jsem se stal příjemcem komunikace s obávaným slovem AUDIT - úřední přezkoumání správnosti předložených podkladů, jimiž jsem se nikdy nezabýval, neboť něco tak sadisticky komplikovaného bych nezvládl. To za úplatu dělá odborník a já jen údajnou správnost mně nepochopitelnou stvrzuji svým podpisem.Čtyři roky za sebou tatáž procedura, což mě přimělo k odeslání dopisu s dotazem, zda mě míní mučit až do mého permanentního odhodu z tohoto slzavého údolí. K příjemnému překvapení nějaký stroj či dokonce nějaký lidské stvoření můj dopis četlo a smilovalo se, mě aspoň dočasně netrápit.)

- - -

Začal jsem zmínkou o zranitelnosti systému, teď pokročím k eventualitě zkázonosného úmyslu, jehož praotcem je již zesnulý chicagský revolucionář Saul Alinsky. Jeho metodou, jak ochromit nenáviděný kapitalistický stát, jsem se zabýval v textu s názvem Chytrá zkázonosná Cloward-Pliven Strategie (Neviditelný pes, 24.10.2008).

Richard Andrew Cloward, syn radikálního baptistického kazatele z Rochesteru (adresa známé firmy Kodak), a jeho manželka Frances Fox Pliven, umělkyně, za svobodna Esther Fleming. On sociolog, ona politoložka, oba vyučující na Kolumbijské univerzitě, mé alma mater, aktivisté, radikálové, spoluautoři. Profesorské duo se značně inspirovalo Alinského knihou Rules for Radicals, jak účinně zasáhnout nepřítele (pluralistickou demokracii) do její Achillovy paty - aby dodržoval všechny své zákony, velkorysá pravidla, plejádu humanistických slibů, do posledního puntíku, a tak zavalit nenáviděný stát nezvládnutelným břemenem a tím ho diskreditovat a rozložit. (V této souvislosti si připomínám Lenina a jeho údajná slova, že bolševici co nejúčinněji využijí a ke svému prospěchu zneužijí svobody, jež buržoazní demokracie zaručuje svými principy, a po dosažení moci tyto svobody zruší, poněvadž mezi bolševické principy přece nepatří.)

Nyní máme rok 2015, měsíc únor, ve včerejších televizních zprávách jsem byl informován, že prezident Barack Hussein Obama, produkt chicagského politického prostředí a rovněž Kolumbijské univerzity, se znovu vyznamenal dalšími výlohami k zadlužení státu. Výkon to je již rekordní, k nepřekonání: nyní již dosáhl osmnácti bilionů dolarů, což je víc, než všechny dluhy dohromady za vlády všech předchozích prezidentů v historii země.

O přibývání břemen státu k neunesení se zasloužil posun ve vnímání práva jedince, aby mohl emigrovat do jakkoliv sebevražedně štědrého státu, s pořádným přiskřípnutím práva státu si mezi zájemci vybírat - s výsledným dopadem vyhovět každému, sebevíc neatraktivnímu žadateli, tak jak se domáhá například Eric Holder, Obamův blízký spolupracovník.

Kde jsou ty časy,kdy se od nových příchozích automaticky předpokládala jejich povinnost sami o sebe se postarat a nespoléhat na stát, aby plnil žebráckou misku?

Notnou změnu v teorii i praxi v šedesátých letech minulého století způsobil nový imigrační zákon, o jehož prosazení zvlášť vehementně usiloval senátor Edward Kennedy. Dřívější kritéria na základě kvót rezervovaných jednotlivým národnostem nahradil příbuzenským vztahem k žadateli. To vedlo k nevyhnutelnosti, že brána se uzavřela ve prospěch užitečných, národu prospěšných vzdělanců (hodnocených bodovým systémem například kanadským), nyní však s preferencí pro tucty příbuzenectva, strejců a sestřenic bez jakékoliv užitečné kvalifikace, v přemnohých případech bez schopnosti či ani zájmu aspoň trošku se seznámit s jazykem nového pohostinného prostředí.

Pomíjena kritéria jako přednost žadatele pro parazitismus, žít z veřejné podpory, se sklonem ke kriminálnímu počínání, mizerné školní docházce a školnímu výkonu vůbec, hodně drog a alkoholu, zejména za volantem, většinou bez řidičského oprávnění. Neradostný výsledek nenechal na sebe dlouho čekat: v průměru 85 procent legálních přistěhovalců přichází z prostředí zemí tzv. Třetího světa, čili se značnou pravděpodobností chudoby, vysoké porodnosti, asociálních sklonů, s téměř jistotou o změně priorit: odpovědnost za vlastní osud přesunout na stát, ten ať se doživotně postará. A abnormální se stane zcela normální realitou.

To prozatím byla téma týkající se imigrantů legálních.

Máme ale mnoho nikým nespočítaných vetřelců ilegálních. Prozatím se Obama přičinil o zákaz deportace odhadovaného počtu pěti milionů ilegálně v zemi přítomných a přejmenovaných ohleduplným eufemismem na undocumented aliens. Do země tak sebevražedně štědré, jak již dřív poznamenáno, se přes hranice s neprodyšností ementálského sýra nijak překvapivě hrnou další zájemci.

Teď jim Obamovou iniciativou, v rozporu se stále platnými zákony, nejen nehrozí deportace, ale před nimi je vidina velkomyslných práv - vystavení legitimizujících dokladů, vhodná školní výchova, řidičské průkazy a navíc zpráva nejznamenitější: ač tito vetřelci, kteří přece ničím této zemi neprospěli, nemohli prospět, daně neplatili, poněvadž zde nebyli, poněvadž polovina obyvatelstva daně beztoho neplatí, nyní stát jim poskytne REFUNDACI, peníze za přeplatek daní, které nikdy neplatili. Toť prozatím poslední dosažený triumf pečlivých pokračovatelů radikála Alinského.

V příštím roce 2016 vyprší druhý a ústavně poslední prezidentský termín. Již se rozjíždí předvolební kampaň značného počtu zájemců o příští nastěhování do Bílhé domu.

Nebude postrádat mnohé zajímavosti. V souvislosti s oprávněným připomínáním potřísněného prádla vyskytovat se bude sloveso, jež ve slovnících dosud nenacházím a jsem v pochybách, zda nyní tak často zmiňované sloveso MISPOKEN má mít jedno nebo dvě S.

Předpokládám, že to bude zajímavější než dnešní text.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče