Americké prezidentské volby se uskuteční již šestého listopadu, a proto se komentátoři předhánějí v hodnocení čtyř let Baracka Obamy v Oválné pracovně. Při hodnocení americké zahraniční politiky k Evropě mezi lety 2009 a 2012 lze vnímat dvě roviny. První se přímo dotýká ekonomických aspektů a je spojena s reakcí na krizi zahájenou pádem banky Lehman Brothers v roce 2008. Druhá rovina je mezinárodně-bezpečnostní.

Existuje široce rozšířené přesvědčení, že se Obamova administrativa od Evropy víceméně odvrátila a ponechala ji jejímu osudu – transatlantická vazba slábne. Je tomu skutečně tak? Rozsáhlý výzkum German-Marshall Fund z roku 2011 přinesl zajímavá čísla týkající se amerického vnímání Evropy.

Zatímco v roce 2009 se 48 % Američanů domnívalo, že vztahy mezi EU a USA by se měly upevnit, v roce 2011 to bylo už jen 33%. Více než polovina Američanů (51 %) považuje Čínu, Japonsko a Jižní Koreu za důležitější pro národní zájmy než evropské země (38 %). Ještě v roce 2004 byl postoj Američanů opačný - 54 % považovalo za důležitější Evropu než Asii (29 %).

"Evropané by zvláště neměli ignorovat skutečnost, že výrazná většina Američanů mladších než 45 let považuje Asii za důležitější než Evropu, okomentoval výsledky výzkumník German Marshall Fund Bruce Stokes. Generace proevropských Američanů podle něj postupně odchází ze scény. Současně se rozevírají nůžky mezi voliči republikánů a demokratů.

Většina republikánů (57 %) věří, že USA by měly zaujmout nezávislejší postoj na Evropě. Stejný názor hájilo v roce 2009 jen 35 % republikánských voličů. Naopak většina demokratů (42 %) stále podporuje pevnější vazby na Evropu. "Američtí občané se jasně odchylují pryč od Evropy. Dlouhodobé dopady tohoto posunu amerického veřejného mínění na transatlantické vztahy by neměly být podceněny, obzvláště pokud republikáni v roce 2013 zvítězí v prezidentských volbách," varuje Bruce Stokes.

Ekonomické aspekty vztahu USA – EU

Obchodní vztahy mezi Evropou a USA se snaží podporovat Transatlantická ekonomická rada, kterou Obama zdědil po svém předchůdci. V organizaci založené v roce 2007 fungují pod dohledem zástupců Kongresu a evropských institucí společné pracovní skupiny k jednotlivým tématům – například regulace vybraných odvětví, harmonizace či "nekonečné" vyjednávání o zóně volného obchodu.

O dění v eurozóně se však Barack Obama intenzivně zajímá. Dobře ví, že prezidentské volby nevyhrávají zahraniční témata, ale stav domácí ekonomiky, a trhy v Americe i Evropa jsou stále výrazně provázány. Dle Eurostatu[1] byla výše přímých zahraničních investic (FDI) z Evropské unie do USA 126,4 miliard eur v roce 2008, o tři roky později tato hladina poklesla na 110,7 miliard.

Podle interních zpráv Council on Foreign Relations svolává Obama pravidelné týdenní schůzky, kde se nechává informovat o ekonomickém vývoji v Evropě. Americká administrativa dlouhodobě vysílá do Evropy signály, že jí na řešení krize v eurozóně silně záleží.

Americká ekonomika spolu s tou unijní tvoří až 40 % světového HDP, dle analýzy Výzkumného centra amerického Kongresu je Obamova administrativa velmi aktivní v tlačení evropských lídrů k jasnějším krokům v řešení eurokrize.[2] Prezident USA se v osobních rozhovorech s evropskými státníky i ve svých ekonomických projevech drží svého ideového zakotvení a prosazuje tištění peněz (kvantitativní uvolňování) spolu s rozsáhlými stimulačními programy. Během summitu USA-EU v roce 2011 Obama podpořil myšlenku jednotné evropské hospodářské politiky a ocenil záchranné balíčky pro Řecko.

Americký ústup z Evropy

Obamův nový kurz je ještě viditelnější větším důrazem strategické síly a zájmů Spojených států na Tichomoří a Asii. Barack Obama představil v lednu 2012 novou národní strategii, kterou ohlásil zaměření americkách strategických sil na Asii. Strategie, představená v Pentagonu, počítá též se značnými škrty ve výdajích na americkou armádu. Jak uvádí britský Guardian[3], tento posun je dlouhodobě uváděn jak ministrem obrany Panettou, tak ministryní zahraničí Clintonovou, která se mimo jiné nechala slyšet, že "21. století bude patřit oblasti Tichomoří."[4]

Dochází také ke stahování amerických jednotek z Evropy, zejména z německých základen. Odsun amerických jaderných zbraní, byť taktických, je z Obamovy iniciativy a kvůli německému přání již v procesu.

Z pohledu Spojených států je rovněž problémem, že většina evropských členů NATO dlouhodobě nevydává na armádu doporučované 2 % HDP. Na Spojené státy tak připadá za poslední roky výdajů celého NATO na armádu, což rozevírá nůžky v rámci aliance.

Dnes již nedávný ministr obrany USA Robert Gates dokonce varoval Evropany, že americký rozpočet již dlouho nebude chtít platit za bezpečnost Evropy[5]. V únoru 2012 si též generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen oteskl, že se rozpočet obranného společenství snížil o 45 miliard dolarů, což je velikost ročního obranného rozpočtu Německa.

Vojenský odsun U.S. Army z Evropy je tak třeba vidět z americké perspektivy a v širším náhledu – dle silného názorového proudu na západním pobřeží Atlantiku v Evropě reálné vojenské ohrožení nehrozí.

Restart s Ruskem a protiraketový deštník

V dubnu 2010 se americký prezident setkal s ruským prezidentem Medvěděvem a po podpisu strategicky nepříliš nedůležité, avšak velice symbolické smlouvy New START reálně vykročil k restartu americko-ruských vztahů. Kritici tvrdí, že je pouze měkkou variantou svého předchůdce George W. Bushe, který byl vůči Rusku silně kritický a tvrdý. Příznivci Baracka Obamy považují jeho politiku restartu vztahů s Ruskem za pragmatičtější přístup, který umožní normalizaci vztahů.

Vývoj postoje středoevropských států k americkému poutu ilustruje tzv. Dopis osmi. V lednu 2003 skupina středoevropských státníků v čele s Václavem Havlem v otevřeném dopise podpořili americkou invazi do Iráku. Tehdejší francouzský prezident Jacques Chirac se v reakci nechal slyšet, že kandidátské země propásly dobrou příležitost mlčet, což vyvolalo krátkou diplomatickou roztržku.

Jak popisuje politolog Sean Key[6] z magazínu Foreign Policy, Obamova ústupová strategie z Iráku a rychlé zapomnění na evropské křídlo koalice ochotných, kterou dal dohromady jeho předchůdce v roce 2003, způsobilo bolestivé ochladnutí bilaterálních vztahů ve středoevropském regionu k USA. Autor tvrdí, že popularita USA v evropském prostoru stojí více na kouzlu osobnosti Baracka Obamy, než na jeho reálné politice k EU, která je značně laxní.

Dalším klíčovým bodem vojenské spolupráce Evropa – USA je projekt protiraketového deštníku. Od roku 2002 probíhala z iniciativy George W. Bushe jednání o zastřešení Evropy obranným mechanismem, oficiálně proti hrozbám z Blízkého východu. V České republice byla rozvířena dynamická veřejná debata o případném umístění radaru v Brdech, který by byl součástí onoho deštníku, Polsko téměř jednomyslně přivítalo původní Bushovu iniciativu.

Změnu přinesl příchod Baracka Obamy do Bílého domu v lednu 2009, změna plánů byla českému premiéru Janu Fischerovi oznámena půlnočním telefonátem z Oválné pracovny, nová administrativa se rozhodla o radaru v Česku dále neuvažovat.

V české veřejé debatě se objevila ještě možnost administrativního střediska v Praze, tato možnost se však zdá být již neprojednávána. Americká administrativa pod vedením Obamy dále podporuje práce na raketovém deštníku, ovšem kromě know-how se silněji neangažuje.

Vyšlo na Euroskop.cz

Převzato z JakubJanda.blog.idnes.cz se souhlasem autora