Na otázku o nejlepším, nejkýženějším politickém systému lze odpovědět všelijak. Například tvrzením, že pluralistická demokracie jím není, poněvadž kdyby byla, většina lidstva by se rozhodla tak žít, což tak nikdy nebylo a velmi pravděpodobně nikdy nebude.

Začněme s nerealistickou a též surrealistickou premisou o superioritě všeobecného hlasovacího práva, se stejnou platností v případě laureáta Nobelovy ceny jakož i vandráka houmlesáka, a třeba i slintajícího oligofrenika v ústavu pro podstatně postižené.

Vždy tomu tak ovšem nebylo. Ve Velké Británii, považované za jednu z nejprvnějších kolébek osvíceného vladaření, volebním právem, věru privilegiem, byli obdařeni jen občané majetní, aby ze svých řad zvolili svým reprezentantem do parlamentu někoho ještě víc majetného. Dosáhlo se až groteskního stavu v podobě rotten boroughs - '"tlících, hnijících obcí", jež obcemi třeba vůbec nebyly a tvořilo je jen jedno jezero, nic víc. Váha takové tradice se jen pozvolně odstraňovala.

V devatenáctém století, po napoleonských válkách, na šíré carské Rusi, pokrokoví, liberálně kladění důstojníci přesvědčovali o potřebě ústavy svá vojska, poté pochodující a slávu vyvolávající princi Konstantinovi a jeho manželce Konstituci.

Lze dojít k nejlepšímu, všeobecně nejprospěšnějšímu vývoji rozhodnutím částečně negramotné a značně manipulovatelné většiny? Jak ta si má nesprávněji vybírat mezi kandidáty na listině s textem, který nemůže číst a toliko se orientuje obrázky u každého z kandidátů - často tak zvířata (tygr, slon, kůň, kráva, třeba i vepř, had či dokonce myš), ovoce (kokos, banán, mango), květiny, jiné symboly, jako nám dobře známé rudé hvězdy, srpy a kladiva.

Předvolební kampaň, řečnění, vábení, dopad propagandy a její manipulace jakkoliv vydatně gramotnými konzumenty. Němečtí voliči v třicátých letech dokázali, jak podlehnout půvabu, vábení podivuhodného demagoga.

I naše rodná zem může posloužit příkladem v prvních poválečných volbách roku 1946, když svět ohromila svou dobrovolnou preferencí pro rudý chomout.

- - -

Cesta k totalitě otevřená, místo pluralismu, možnosti volby mezi alternativami, Masarykovi dědicové dali přednost jednotné kandidátce - volbám bez volby, rituálu, o jehož výsledku nikdo nepochyboval. Šarádu tajného rozhodování za plentou nahradila volba demonstrativní - hned se hrnout k urně, do níž, každému na očích, vsunout svůj hlas - důkaz aktu dobrovolníka nevolníka.

V něčem se ale soutěžit muselo: tedy aspoň v účasti, být stoprocentní. Agitátoři neopominuli ani nemocnice, oddělení kritické péče, aby i pacienti na smrtelné posteli dali svůj hlas radostné budoucnosti, na níž se již nebudou muset podílet. Okrsky, rajony mezi sebou soutěžily, hlásily dosažené výsledky a tehdy naše třída septimánů na klasickém gymnáziu v Plzni je sčítala s účastí přesáhnuvší stoprocentní maximum.

Navíc se soutěžilo v časnosti, kde co nejdřív ideální výsledek loajální jednoty dosažen bude. Nezapomenutelným mi v paměti uvízl zážitek z roku 1955, když jsem jako voják bránil vlast s lopatou v jednotkách 1. roty 66. technického praporu na pražském pracovišti v Liboci. Volba to v neděli, po notném popíjení předešlého večera jsme ještě pospávali, když námi začali cloumat agigátoři, abychom si rychle pospíšili, že jsme ti nejposlednější, kteří ještě neuskutečnili své čestné občanské volební právo, jež bylo naší povinností.

Ve slavnostně vyzdobené ubikaci jsme slyšeli: "Tady, soudruzi, chcete-li podpořit mír, odmítnout válku, vhoďte tady, ale ovšem také byste mohli jít támhle, támhle v koutě za miniaturní plentu..." A někteří frajeři se skutečně odebrali tím kádrově riskantním směrem. Tam přeškrtávali jména kandidátů a připisovali doporučení typu "DĚTE DO PRDELE, VY VOLOVÉ".

Pak se výsledky sečetly a rovněž jsme byli neomylně stoprocentní, však proto byla totalita tak předvídatelným divadélkem.

- - -

Naštěstí jsme se dočkali hodně jiných časů. Na rozdíl od dřív zmíněné Velké Británie, kde délku volební kampaně a maximum dovolených výdajů omezuje zákon, zde v Americe je to nehorázná extravagance, v čase i penězích. Kandidáti utratí obnosy přesahující výši celonárodního rozpočtu nejednoho členského státu OSN ve snaze stát se dočasným nájemníkem Bílého domu s obrovskou náloží starostí. Přitom každý uchazeč je pamětliv tzv. Broderova zákona (autorem David Broder, vážený nestor žurnalista ve Washingtonu) ve smyslu, že dychtění po taktvé funkci je dostatečným důkazem mentálního defektu zájemce, což by mělo vést k jeho automatické diskvalifikaci.

V USA je států padesát, s různými metodami, jak kde hlasovat, což se časem může změnit. Ve státě New Yorku jsem v několika minutách absolvoval proceduru pohnout několika páčkami podle své volby, jenže minule (rok 2010) nám to zmodernizovali kombinací s papírem a nikdo se v tom nedovedl pořádně vyznat. Aspoň jsme dosud byli ušetřeni blamáže se systémem, který v roce 2000 oprávněně zesměšnil stát Floridu přirovnáním k polotropické verzi Kocourkova.

Sváří se nejen kandidáti Demokratické a Republikánské strany, ale tentokrát dochází i ke konfliktu mezi vládou federální a nejedním jednotlivým státem, v záležitosti, jak umožnit výkon volebního práva a současně i zabránit podvodům.

V Iráku a ještě stále explozivním Afghánistánu - a nejen tam - se problém řeší prstem namočeným v inkoustu, který nelze po řadu hodin smýt, a tudíž maří příležitost si volbu zopakovat. V USA, kde sídlí miliony legálně i ilegálně přítomných cizinců a přitom celonárodní systém průkazů totožnosti neexistuje, jdu-li volit, musím věrohodně prokázat svou identitu.

Samozřejmá záležitost, řeklo by se, ale nikoliv v těchto končinách. Jdu-li k lékaři, automaticky předložím photo identification, což je v naprosté většině případů řidičský průkaz. Bez takového ID nelze vstoupit do letadla, nelze ledacos zařídit, například vejít do budovy ministerstva spravedlnosti (Department of Justice, Office of Attorney General). V šestnácti státech se vyžaduje předložení ID s fotografií, v patnácti státech bez fotografie.

Teď (březen 2012 - pozn.red.) probíhá konflikt a schyluje se k soudnímu klání mezi federální vládou - oním ministerstvem spravedlnosti, kam nelze bez photo ID vejít, reprezentovaného Obamovými lidmi (Eric Holder a jeho zástupce Thomas E. Perez) - a státem Texasem blokovat jeho nový zákon, vyžadující přesně totéž při uplatnění volebního práva. Texaský zákon (který je inspirován podobným zákonem ve státě Indiana, jehož legitimitu potvrdil Nejvyšší soud) je v tvrzení protestujícího ministerstva diskriminující, že postihuje zejména ony Hispanics, španělsky téměř výlučně mluvící menšinu: mnozí z nich nemají řidičské průkazy, žádné doklady s fotografií - což ovšem vede k podivu, jak mohou vůbec smysluplně fungovat, k lékaři se dostavit, v nemocnici být ošetřeni atd. Předáci organizací menšin, jež se mnohde již staly většinou, jako například Gary Bledsoe, prezident NAACP (National Association of Colored People) v Texasu chválí ministerskou iniciativu.

Ministerstvu ovšem záleží na účasti co největšho počtu hispánských voličů, legálních či ilegálních, poněvadž ve své velké většině budou hlasovat pro Obamu.

Prioritou státu Texasu ovšem není zájem na diskriminaci oprávněného voličstva, ale na zabránění podvodům těch, kteří bez identifikace mají zájem si tak počínat. Greg Abbott, Attorney General Texasu, informoval, že jeho úřad už projednával víc než 100 takových trestních případů, z nichž polovina již skončila odsuzujícím rozsudkem. Případy, kdy se volí dvakrát, pod jiným jménem nebo s oprávněním matky nebožky.

O tomto sporu mezi Washingtonem a Texasem bude zřejmě rozhodovat Nejvyšší soud.

Dosud se ale neobjevily zprávy o napodobování dosavadních Putinových praktik s přepravou jeho seriových voličů speciálními autobusy z jednoho voličského střediska k druhému a pak k dalšímu, čímž správně odevzdané hlasy utěšeně přibývaly.

Znovu se mi vybavují odlišné okolnosti s naší volbou roku 1955, v dobách nás obránců vlasti s lopatou.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče