Na okraj amerických voleb

„Až uplynou posvátné měsíce, zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy!“ (súra Pokání, verš 5.) „A jestliže se vám nevzdají na milost... tedy je chyťte a zabijte, kdekoliv je naleznete! A nad těmito vám dáváme pravomoc zřetelnou.“(súraŽeny, verš 93.)

„Islám není naším nepřítelem. Muslimové jsou mírumilovní a tolerantní a vůbec nemají něco společného s terorismem.“ (Hillary Clinton)

Jak patrno, zeje jistý rozpor mezi slovy koránu a výrokem ctěné paní Hillary, kandidátky na presidentství nejpřednější světové velmoci. Mohlo by se zdát, že z ní mluví prostá nevědomost: o islám že se nikdy zvlášť nezajímala, o muslimech a jejich obyčejích že chová jen povrchní a kdovíkým zprostředkovanou představu. To by mohlo být, kdyby prošla životem co žena v domácnosti, čerpající své ponětí o světě ze zběžné četby novin, když je pan manžílek někde nechal ležet, nebo co se tak povídá mezi sousedkami. Avšak skutečnost je jiná. Nejpozději od r. 1978 se paní Hillary pohybovala v nejvyšších patrech americké politiky, nejprve co první dáma státu Arkansas, později celých USA, pletouc se do řemesla svému guvernérskému a poté presidentskému choti, jak se ještě pamatuji, víc než přísluší i té nejprvnější dámě. V přítomné době už bez prvního dámovství sama kandiduje na úřad nejvyšší... to, prosím pěkně, není úroveň, kde je člověk odkázán na to, co který žurnalista nasmolil do novin; politikovi v takovém postavení se sbíhají v rukou nitky informací tajných i úplně nejtajnějších, jaké se upovídanému tisku z dobrých důvodů neposkytují. K tomu připočtěme nezbytný houf odborných poradců, za daných okolností bezpochyby i v oboru čehokoli, co se nějak týká islámu... nelze předpokládat, že by paní Hillary unikala přece jen jistá souvislost mezi učením koránu a islámským terorismem. Můžeme si o ní myslet, co chceme, jen ne to, že by byla hloupá; proč tedy ze sebe dělá nevědomou naivku? Čeho tím chce dosáhnout? Co obhájit, čemu zabránit? Na to je obtížná odpověď.

Určitým vysvětlením by mohla být odvěká snaha levicovějších politiků zalíbit se migrantům z cizích kulturních oblastí v naději, že až jim bude uděleno občanství, odmění se za to svými hlasy. To tentokrát bude platit, když už vůbec, jen z malé části; tolik muslimů se do USA nehrne, aby to podstatněji ovlivnilo nálady veřejnosti a tím i výsledek voleb. Z té větší... ale snad abychom začali z jiného konce. Pořád nevím, co si mám myslet o figuře jménem Donald J. Trump. Nedal bych moc na to, že se mu na této straně Atlantiku kdekdo může uvyšklebovat a pohrdlivé odsudky jen tak prší; to se v případě pravicovějších politiků děje, kam až paměť sahá. Ale ani mně se ten pán zvlášť nelíbí, zjevem i vystupováním. Zato se zřejmě líbí... no, o většině bych zatím nemluvil, ale pozoruhodně velké části Američanů dozajista; v tom musí být něco víc než obvyklá volební náklonnost či nenáklonnost. Ale co, medle? Jakým kouzlem vládne ten prostořeký muž? Kouzlo osobnosti to určitě není, ale třeba...

Třeba, abych to pověděl naplno, už Američanům leze krkem celá slavná political correctness. Málokým sdílený, ale imperativně vymáhaný návod, kterak je dlužno se chovati a jak smýšleti, aby se necítil uražen příslušník jiné rasy, pohlaví, náboženství nebo čertvíčeho ještě. Z něj pak zejména výseč zvaná affirmative action, neboli pozitivní diskriminace, usilující o vyrovnání společenských rozdílů dáváním přednosti dříve upozaďovaným skupinám obyvatelstva před, také dříve, privilegovanými. Ve svých začátcích mohla mít smysl, ale málem už půlstoletím prosazování jej ztratila, přehnaná za okraj všeho rozumu a soudnosti. Snad byli za dřívějších časů mezi uchazeči o zaměstnání ve veřejné službě nebo o studium preferováni kandidáti bílé pleti, či ještě spíš ani se o ně nehlásili. Jisté je, že dnes tomu je naopak: přednostní obsluha náleží kandidátům černým, v druhé řadě přistěhovalcům z Mexika a středoamerických republik, až na konci fronty stojí uchazeč bílý a čeká, co na něj zbude. S ním i všelijací Japonci, Korejci a jiní takoví, příliš nadaní a pracovití, než aby mohli být zařazeni na přednostní místo. Výsledkem je rasismus naruby, společenské rozdíly jaké byly, jen ještě přiostřené zjevnou diskriminací (byť i pozitivní), a bledá tvář otrávená jako šváb, bezmocně proklínající veškerou political correctness do pekel horoucích. Jelikož je bledých tváří v USA přece jen většina, stalo se z korektnostního diktátu volební téma všech témat, čekající jen na toho, kdo první odvrhne povinnou úctu k dogmatům doby a diktátu se vzepře. Našel se takový v Donaldu Trumpovi, i stal se navzdory svým nedostatkům skutečným i přimalovaným velmi vážným kandidátem na úřad nejvyšší, pohoršuj se nad tím kdo chceš.

Třebaže americká záležitost, ani nám v Evropě nemůže být tak úplně jedno, kdo po H.B. Obamovi zasedne v Oválné pracovně Bílého domu; i přemýšlím, komu bych udělil svůj hlas, kdybych jím byl vybaven. Z kandidátů Demokratické strany pan – nebo spíš soudruh – Bernie Sanders je příliš radikálním socialistou pro můj třiceti léty života v reálném socialismu cvičený nos. Paní Hillary Clinton mi zase až příliš připomíná paní Angelu Merkel, takže mi z toho vychází některý z republikánů, jak beztak spíš odpovídá mému založení. Jestli z toho nakonec vyjde nebo také nevyjde D.J. Trump, zatím ponechme stranou. Místo toho se pokusme vyextrahovat z předcházejících odstavců některá ponaučení.

Dějiny nejméně posledních dvou staletí skýtají dostatek příkladů toho, že jakmile někde převládne zářný ideál nad šedou skutečností, jest záhodno posbírat svých pět švestek a zmizet, je-li kam. Tak tomu bylo ve Francii, když se rozlehlo heslo... no, o té rovnosti a bratrství, tak tomu bylo na Rusi, když se radikální socialisté rozhodli nahradit prohnilý carský režim pokrokovějším, tak tomu začíná být i dnes. Nehrozí sice, že by vznešená idea politické korektnosti vykvetla guillotinami a gulagy. Jen převrácením všech hodnot, na nichž po tisíc let stála evropská civilizace, z nohou na hlavu, s výsledky možná ještě katastrofálnějšími. Z toho, co jí nadrobili revoluční nadšenci, se Francie ještě otřepala, třebaže za cenu napoleonských válek s miliony padlých. Rusko... proces otřepávání zatím dospěl k vládci Putinovi, což zrovna, že ano, nicméně v porovnání s Leninem a Stalinem můžeme mluvit o jistém posunu k normalitě. I když kdo ví, co přinese budoucnost; idea komunismu odešla cestou vší marnosti, ale velkoruský nacionalismus také za něco stojí. Politická korektnost s jejími deriváty... pravda, krví tolik nesmrdí. Ledaže z ní už nemusí být žádného otřepání. A jestli přece, příliš pozdního, než aby... ale ukončeme lamentaci a postupme k dalšímu bodu.

Na zářné ideály, lepší zítřky, nové, spravedlivější světy a s tím i na nevyhnutelné blamáže a pády na nos mají téměř monopol ideje levicové; to konservativismus, v tom ohledu zdrženlivější, vychází ze srovnání obého lépe. Až potud bych se nebál D. Trumpa aniž jiného pravičáckého zpátečníka v komnatách Bílého domu. Spíš bych se bál toho, že by mohl zahrát na izolacionistickou, v USA už tradičně dost rozšířenou notu. Vyhlásit omezení amerických zájmů na vlastní kontinent a přilehé Tichomoří; a ty, přemoudřelá Evropo, Ameriku v jednom kuse kritizující, kárající a poučující, se o sebe postarej, jak umíš. To bychom, s radikálním islámem po jedné straně, s Ruskem nedosnivším svůj imperiální sen po druhé... to bychom byli s našimi srandovními, na kost oškubanými armádičkami pěkně namydlení. Hospodine, zachovej nám Ameriku, ne ale takovou tu obamovsko-sanderovskou, po evropském socialismu pokukující, nýbrž Ameriku svobodných, Bohu a svému svědomí zodpovědných, na vlastní schopnost se spoléhajících lidí. Ještě takoví jsou, a snad jich je dokonce i většina. Jakž brzy uvidíme.

Stěžejním symptomem ideologického myšlení je neochota vidět skutečnost, jaká je, dávajíc přednost vidinám toho, jaká by býti měla. Tak můžeme rozumět výroku paní H. Clinton v záhlaví tohoto článku. Ona samozřejmě ví, nemůže nevědět, že islám je všechno jiné než tolerantní, i že má něco společného s terorismem, a po čertech mnoho. Snad i korán už někdy do rukou vzala a trochu jím polistovala, protože jinak by někdo mohl mít za to, že žvaní a neví o čem, což ovšemže nechceme tvrdit. Jen si vytvořila obrázek islámu, jaký by dle jejího zdání měl být, a nemíní od něj ustoupit, i kdyby se jí Bílý dům na hlavu sesypat měl. I modlím se k nebesům, co má hříšná duše stačí, aby řečená dáma na stolec Washingtonův a Lincolnův raději nezasedla. Jedné Angely Merkel, řekl bych, je na světě dost.

Hannover, 10. dubna 2016