Dostávám opakované otázky, proč popouzím mohamedány tolik citlivé či aspoň svou háklivost předstírající. Odpovídám, že OSN sice přijala deklaraci zatracující jakékoliv nevlídné vyjádření o islámu jako zločin rouhání (blasphemy), již naštěstí aspoň prozatím mnohé státy ignorují.

Jakožto nevěřící psi v očích pravověrných nemáme naději na slitování, odsouzeni jsme k zániku stejně jako následovníci Alláha, kteří se dopustili neprominutelného zapochybování o správnosti jakéhokoliv článku takové víry. (Varianty potrestání: nůž, oprátka, zásah kulí nebo kamenem, mnohými kameny - procedura časově náročnější. Přednostní je řešení dekapitací, neposlušnou hlavu uříznout, úkon budiž nejlépe svěřen vhodně školenému duchovnímu, velebnému pánovi.)

Prozatím - tak tomu v případě Ameriky - početnější budou disonance spíš praktického než teologického zaměření: víc než víra bude to záležitost pokožky, její pigmentace. Taková je situace za nynějšího, údajně prvního post-racial prezidenta s důsledně selektivním mravním rozhořčením (Trayvon Martin ano, přemoho jiných smrtí nikoliv). I když Nejvyšší soud bude s velikým váháním umenšovat protiústavní privilegia některých menšin (černoši, Hispanics, původní indiánské obyvatelstvo s nynějším politicky korektním přejmenováním na Native Americans, nikoliv však pilní, pracovití Asiaté. Ti jsou bez nároku na jakékoliv zvýhodnění - ba naopak, jak například potvrzují diskriminační praktiky při přijímání autenticky kvalifikovaných zájemců ke studiu na kalifornských uníverzitách. Ale určití lidé, ať už kdekoliv, nacházejí cesty, jak zavedené praktiky preferenčního hodnocení některých ke škodě jiných při životě nadále udržovat.

Kdo že tedy jsou ti rasisté, ať jen podvědomí, instinktivní, nebo naopak záměrně „remediální“? V kterém táboře v dnešních době je nejvíc rasistů?

Nejvíc jich ovšem je v černošských řadách, jak pravidelně potvrzují volební výsledky. Jestliže víc než devadesátiprocentní většina černochů automaticky dá svůj hlas zřetelně nekvalitnímu kandidátovi jen s ohledem na stejné zabarvení pokožky, kdežto v bělošských obvodech zvítězí kandidát jiné rasy, netřeba příliš důvtipu domyslet se pravé příčiny.

Potřebná je ale kuráž se ozvat. S takovou integritou například vyniká ekonom Thomas Sowell, pracovník Hooverova Institutu na stanfordské univerzitě v Kalifornii, vědec s dostatečným množstvím integrity a reputace, nijak snadno zastrašitelný. Tak znovu prokázal svým esejem „Who Is Rasist?“ (Townhall.com, 10. července 2013).

Bývalý prezidentský kandidát, neúspěšný konzervativec Pat Buchanan se projevil esejem „Black America’s Real Problem Isn’t White Racism“ (Townhall.com, 26. července 2013), že bělošský rasismu vskutku není tím hlavním černošským problémem vzdor úsilí Erica Holdera, Obamova Attorney General (ministerská funkce podobná kombinaci generálního prokurátora a ministra spravedlnosti), Al Sharptona, „profesionálního černocha“, neudolatelného podvodníka či vrcholného funkcionáře kdysi solidní organizace NAACP, on s pozoruhodným jménem Ben Jealous. V New York City, kde černoši tvoří téměř čtvrtinu (24 %) obyvatelstva, spolu s Hispánci mají téměř stoprocentní monopol (98 %) ve spáchání zločinů se zbraní. Stejně vysoké je procento přepadů a vražd.

Ray Kelly, s jménem irského původu, jak jméno káže, s nejvyšší policejní hodností (New York Police Commissioner) zredukoval stavy svého mužstva (v něm ovšem i ženy) z 41.000 na 35.000, z nichž většinu tvoří příslušníci menšin. Kriminalita v této metropoli je podstatně nižší než například v Chicagu. A zločin, ať už kdekoliv, postihuje zejména černošskou komunitu.

Fernando Mateo, předseda unie taxikářů v New Yorku, naléhá na své členy taxikáře, aby de facto porušovali závazné předpisy zakazující ono tzv. racial profiling. Jeho slova: „Vždyť je to svatá pravda, že 99 procent těch, kteří přepadají, okrádají a vraždí naše taxikáře, jsou černoši a Hispánci. „

Attorney General Holder si stěžoval, že ho ve Washingtonu zastavil „rasistický“

policista. Tak se stalo v oblasti Georgetown, elitní oáze hlavního města, kde Obama ve volbách zvítězil s 86 procenty bělošských a 97 procenty černošských hlasů.

K dispozici jsou údaje FBI z roku 2007: černoši spáchali 433.934 zločinů proti bělochům, osmkrát víc než značně početnější běloši tak učinili vůči černochům. V případě znásilnění, černoši znásilnili 14.000 bělošek. V údajích FBI nebyl zjištěn ani jeden případ s opačným rasovým obsazením. Závěr: „Podle oněch 2007 údajů, čtyřicetkrát větší byla pravděpodobnost, že černoch zaútočí na bělocha, než by tomu bylo naopak.“

- - -

On je to přece jenom podstatný rozdíl v intenzitě nenávisti, jakož i nebezpečí, jemuž je dotyčná osoba vystavena. Rozhodně je míň averze než k nepříteli, u něhož se nepřátelství musí předpokládast, než je tomu v případě zrádce ve vlastních řadách. Z hlediska oněch „profesionálních černochů“, Buchanan rozhodně nikdy nebyl jedním z nich, ale mohl by jím být Sowell, jenže on jím nebyl.

Jedna z osobností, které si velice vážím, je Allen B. West, ročník 1961, čili stejně jako Obama. Na rozdíl od míšence Obamy, syna bělošky, je West stoprocentní černoch, původně povoláním voják s hodností plukovníka, velmi populární velitel své jednotky v Iráku. Vyznamenával se svou iniciativou na bojišti, jeho řešení vedlo k záchraně několika jeho lidí, kteří ve vřavě bitky padli do zajetí. Westovi se podařilo zmocnit se jednoho z nepřátel, z něhož se marně snažil vymámit informace o osudu zajatců. Dotyčný odmital vypovídat, West vzal pistoli a vystřelil směrem k jeho rozkroku - s informací, že příště se už strefí. Nebylo třeba, potenciální eunuch se dovtípil, rozpovídal a zajaté Američany se podařilo najít a vysvobodit.

Za záchranu životů svým neobvyklým, úspěšným a absolutně nekrvavým počínáním plukovník neobdržel medaili, ale s odkazem na vojenské předpisy byl donucen z armády odejít. Jako civilista se dal na politiku, docílil zvolení do Kongresu ve Washingtonu, kde reprezentoval voliče z oblasti na jižní Floridě.

Získal jsem videozáznam s jeho vystoupením na konferenci Hudson Institutu. Tam s uvedením přesných údajů přednesl nepříjemné samozřejmosti. Doporučil podívat se na webové stránky džihádistů a jejich tvrzení o nutnosti nesmiřitelné války proti nepříteli, jímž je každý infidel. Islámský terorismus přece není zrada, úchylka, popření onoho údajného „náboženství míru“. Islámisté činí jen to, co jim Korán nařizuje. Víc než stokrát je v něm opakovaná výzva, příkaz k násilí vůči křesťanům, židům, všem nevěřícím psům.

Takový zákonodárce se pozvání k dýchánku od současného dočasného nájemníka Bílého domu věru nedočkal. Svými názory, s integritou se srozumitelně vyjádřit k řešení zapeklitostí, perfektní tvor na správném místě - natolik perfektní, že přiměl mocnou, výtečně financovanou mašinerii Demokratické strany k důkladné a nákladné kampani zabránit jeho znovuzvolení. Snadno postřehnutelná nenávist vůči takovému renegátovi, jehož se velkým úsilím skutečně podařilo zlikvidovat.

Mezi ženskými publicistkami svou razancí vyniká Michelle Malkin, dcera filipínského lékaře, narozená ve Filadelfii. Značnou dávkou nebojácnosti se pravidelně prokazují autorky hispánského původu jako energická aktivistka Linda Chavez či perfektní bělošky jako Mona Charen či Ann Coulter. Tato značně nebojácná pilná autorka ve své prozatím nejposlednější (2012) knize „Mugged: Racial Demagoguery From the Seventies to Obama“ se zabývá závažným tématem, jehož se oficiální establishment media netroufnou dotknout.

V prosinci před vánoci 1984, v onom Orwellově roku a za prezidentování Ronalda Reagana, v New Yorku došlo k incidentu s mediálním dopadem dost daleko v zámoří: čtyři mladiství černoši si v metru jako vhodný cíl k oloupení vyhlédli mladíka jménem Bernie Goetz. Ten ale místo kapitulace reagoval pěti výstřely z ilegálně vlastněné pistole a vážně zranil všechny čtyři. Média včetně politicky tolik korektních New York Times okamžitě měla k dispozici potřebnou odpověď: rasistické ledví vyhlédnuté oběti. Toť přece jediná, politicky korektně správná logika, proč střílet. Nikoliv tedy snaha nebýt oloupen. NYT poslaly reportéra za matkou jednoho ze zasažených tam do sousedství, kde převládalo mínění, že si ti mladí lumpové Goetzovu říznou reakci nejspíš zasloužili. Neméně politicky korektní The Washington Post na místo rovněž poslal svého člověka. Osmnáctiletá Yvette Green se netajila s přiznáním své preference se do takových cílů rovněž strefit. Zatímco bělošský, tolik liberální establishment spolu s Al Sharptonem posléze vykřikoval své protesty o rasismu, Andrea Reid, pasažérka v témže metru během střelby, neváhala svědčit, že these punks were bothering the white man, they got what they deserved - že tihle lumpové dostali to, co si zasloužili. U soudu porotce Robert Leach, černoch autobusák z Harlemu, jeden z vehementních obhájců Goetze, se velmi zasloužil o závěrečný osvobozující rozsudek.

I Hollywood si pospíšil s natočením opusu s názvem „Murder Without Motive: The Edmund Perry Story“. Na rozdíl od filmařů, údajně po příčinách zločinu pátrajících, soudní porota neměla potíže se zjištěním motivu. Však policista byl přepaden a oloupen a při té příležitosti lupič Edmund přišel o život. Souzen tedy byl jen jeho na zločinu se podílející bratr Jonah. A v této vášnivé atmosféře v soudní síni, černošský svědek měl tu odvahu vyjádřit své sympatie se střelcem Goetzem.

O takových se oficiální media nezmíní, tolik nepohodlní svědkové neexistují, nesmí existovat. Ve floridském případě zabývajícím se smrtí černocha Trayvona Martina, černoška Elouise Dilligard, poslední svědkyně žalované strany a Zimmermanova sousedka, měla tolik odvahy svědčit v jeho prospěch v soudní síni a za okolností potenciálně natolik explozivních, s vědomím, že za vyřčenou pravdu třeba zaplatí životem. Takovým musím salutovat, děkovat, obdivovat. Slovy Ann Coulter (“Unsung Black People“, Townhall,com, 25. července 2013 ): „Běloši nemusí být tolik stateční. Určitě nebudou vystaveni nátlaku, aby fandili ve prospěch své rasy. Ve skutečnosti časté jsou případy, kdy budou vystaveni nátlaku jednat proti zájmům své rasy.“

Kolik Čechů by si za takových okolností trouflo poctivě vypovídat?

Končím s dotazem o stavu nynějších romských předáků, kdo a kde že jsou, zda víc připomínají Martina Luthera Kinga nebo Al Sharptona.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče