Od počátku existence americké republiky se v jejím čele vystřídalo již téměř padesát prezidentů. Na tamější kontinent jsem se dostavil v době, kdy v Bílém domě dosud úřadoval ex-generál Ike Eisenhower, po němž následoval první katolík J.F. Kennedy, po jehož zastřelení nastoupil texaský dosavadní viceprezident L.B. Johnson. Následoval Richard Nixon, jediný v historii pak donucený k rezignaci. Po něm nastoupil jeho dosavadní viceprezident Ford, po něm se objevil demokrat, vítěz Carter, dřívější námořní důstojník a ještě dřívější pěstitel burských oríšků. 

Jeho znovuzvolení mu znemožnil hollywoodský Ronald Reagan, původně podceňovaný ve filmových rolích s opicí jménem Bozo. Následoval Bush starší, po něm Bill (William Jefferson) Clinton, po něm Bush mladší. Jeho vystřídal Barack Hussein Obama, za stoprocentního černocha se vydávající poloběloch, do roku 1994 uváděno jeho narození v keňském přístavu Mombasa, poté ale jakoby znovu narozený tisíce mil daleko v Honolulu v tehdy ještě neexistující porodnici na havajském ostrově Oahu. 

Každopádně sestřelitelný zájemce pro tak vrcholnou roli, nikdo si ale netroufl v jeho případě uplatnit kriteria onoho tzv. vetting - háklivé otázky rasové dominovaly před všemi ostatními, nikdo nezpochybňoval černošství tohoto syna bělošské matky. V Bílém domě začal dominovat jako sebevědomý břídil, zejména v záležitostech zahraničně politických. Stal se globálním miláčkem, obdařen Nobelovou cenou, prý s očekáváním, že příště obdrží ještě jednu, a to v oboru lékařství po dodržení slibu, že přestane kouřit.

A po takovém fenoménu se na scéně objevil nápadník, zájemce bez jakékoliv dřívější politické kvalifikace, nikdy dřív se neucházející o zvolení ani do poslední vesnické funkce - čili vůbec nestoupat po žebříčku kandidáta na poslance krajského, státního, federálního, pak povýšit na senátora nebo i guvernéra. Po ničem takovém nezabažil Donald Trump, syn zbohatnuvšího makléře s realitami, syn, jemuž se podařilo vyhnout i vojenské službě.

Načež někdy v půli roku 2015 projevil zájem o roli prezidentskou, tu zcela nejvyšší v národě a třeba na celém světě. Takový vetřelec dostat se do čela nejvyšších kruhů, v nichž vyrůstali předchůdci s jmény Bush, Kennedy, Roosevelt, nikoliv však Nixon, Clinton, Carter, Reagan a určitě nikoliv Obama.

Na takového provokativního vetřelce se okamžitě zavěsila ta nejobtížnější břemena: racist, bigot, sexist, xenophobe, anti-Semitic, Islamophobe, snad i pederast či podobná varianta neméně závadného úchyláka. A mediální zdroje se pustily do zpracování úkolu.

Tím byla též pověřena tzv. entertainment journalist jménemLiz Crokin. Pustila se do práce a takovým úkolem se zabývala celou dobu.

A nic užitečného nezjistila. On ten Trump neholdoval alkoholu, nepil, ani si nepotrpěl na drogy, omamné substance. Imunní však nebyl vůči půvabu opačného pohlaví, momentálně již setrvával ve třetím manželství. Tím prvním byla Moravanka, ta nynější třetí pochází ze Slovinska.

Vůči ženám není věru zcela imunní, netupí je, ve svém štábu je pověřuje významnými funkcemi - jako je šéf(ka) celého štábu, též jako tisková mluvčí, tuze inteligentní, s jménem Huckabee, snad i příbuzná bývalého guvernera státu Arkansasu, rovněž bývalého uchazeče o prezidentskou funkci.

Již jmenovaná žurnalistka, marně mnohá léta pátrající po Trumpově prozatím nezjištěných neřestech, zveřejnila dost dlouhý seznam jeho naopak sympatických vlastností. Uvedu jen tři příklady, ještě z doby před nutkáním o zájem stát se politickým numero uno této zbylé supervelmoci:

Rok 1986, farma Annabell Hills rodiny, jejíž vlastník spáchal sebevraždu. Trump se o tragedii dozvěděl a zabránil již započatému rozprodávání rodinného majetku.

1988, vážně chorý židovský hoch se svým lékařským vybavením musel se dostat na opačný konec kontinentu a letecké společnosti odmítly vyhovět. Tedy vyhověl Trump svým letadlem.

1995, Trump jel ve své limousině, jíž se porouchala jedna pneumatika. Vyskytl se samaritán, aby vypomohl. Obsloužený mogul se otázal, čím se odměnit. Dotyčný požádal o pugét květin pro svou ženu. Trump vyhověl a při té příležitosti zaplatil hypotéku na obydlí dobráckého majitele.

- - -

Poté, co se Trumpovi podařilo dosáhnout nikým neočekávaného volebního vítězství, výsledek byl přijat jako nehorázná, neprominutelná urážka. Reakce se dostavila okamžitě - jak z politické levice, tak z pravice, z řad důkladně nakaboněných konzervativců. V průměru veškerá media z odhadovaných 90 procent zaujala nesmiřitelný postoj. Trumpův první prezidentský rok se mu ale náramně povedl. Burza zaregistrovala nikým nečekaný rozmach, Trumpovi se podařilo prosadit reformu ultrakomplikovaných předpisů daňového zatížení a situace v zahraničním prostoru zaznamenala úspěch osm roků unikající jeho předchůdci-břídilovi, jak tento Trumpův předchůdce spolehlivě potvrzoval. Trumpova pořádná porážka bojovníků ISIS, dychtivých po nastolení mohamedánského kalifátu, pád Mosulu a poté i jejich centrální báze Rakká v Sýrii - tyto náramné výsledky z hlediska nejen amerických sdělovacích prostředků jako by se vůbec nestaly.

Americká media se soustřeďovala jinak. Značná pozornost například věnována obuvi paní Trumpové č. 3, v nichž se pohybovala při prohlídce jižních států, hurikánem poničených. Centrem zpravodajské pozornosti bylo shromažďování všelijakých drbů, iniciativy zákonodárců usilujících o impeachment - násilné, ústavou jedině přípustné odstranění řádně zvolené hlavy státu. Prokázat jeho údajně nehoráznou neschopnost v prezidentské funkci.

Trump předložil své priority - 1. Ochraňovat vlast, její občany, americký způsob života, 2. Podporovat prosperitu, 3. Silou udržet mír, 4. Prosazovat americký vliv k dobru vlastních zájmů a všeho lidstva.

Máme ale i jinou, v mediálních zdrojích daleko víc zdůrazňovanou Ameriku - velebenou v kruzích daleko hlasitějších:

1. Jakási celebritka Rosie O’Donnell nabízející í úplatek senátorům republikánské strany, aby hlasovali proti Trumpově daňové reformě.

2. Rodiny bělochů jsou jednou mohutnou silou podporující bělošskou svrchovanost. (Jessie Daniels).

3. Mít děti je jedním z nejhorších počinů na této planetě. (Jill Filipovich)

4. Jestliže podporujete Trumpa, vaše děti by vám měly být odebrány (Jen Statsky).

5. Učím své syny, aby měli značné pochyby o možnosti přátelství s bělochy. (Profesor Ekow N. Yankah, New York Times).

6. Vzteklý běloch vymírá, Census Bureau nás už informovalo, že v roce 2050 běloši se stanou menšinou. Doufám, že budu žít dost dlouho, abych se dočkal života v lepší zemi (Michael Moore, oblíbenec velmi mnohých pokrokových myslitelů).

6. Ať si to uvědomujeme nebo ne, naprostá většina mužů nenávidí ženy. (Sally Kohn, tato myslitelka mně zcela neznámá.)

- - -

Trump dokonce vyrukoval s nehorázností své priority, jíž je primární zájem amerického národa. Tak rozhodně nesmýšlí naprostá většina členů OSN, což se znovu značně potvrdilo na tamějším světovém zasedání. Leckomu ale uniká elementární samozřejmost, že tato organizace států světa, jichž tohoto času je 193, je také finančně dost vratký kolos, přežívající z členských příspěvků.

Kdo platí nejvíc? USA, samozřejmě – 22 % a nezřídka celou jednu čtvrtinu všech výdajů.

Jeden tuze platí a naprostá většina téhož plátce zatracuje, jak prokázáno právě teď v prosincovém zasedání a hlasování o roli Jeruzaléma jako hlavního města státu Izraele. Už před jednadvaceti stoletími prorok Zachariáš psal, že se národy kvůli Jeruzalému pustí do vzájemné bitvy. Jak v bibli, ve Starém zákoně, stejně tak v židovských dokumentech se už velmi dávno o tomto svatém městě psalo. Není ale o něm ani jedním slovem zmínka ve veškerém mohamedánském písemnictví.

Není věru divu, že nejeden stát uvažuje o přesídlení svého zastupitelského úřadu z Tel Avivu do Jeruzaléma. Takto si to v době hodně dřívější bývalí prezidentové ve Washingtonu odhlasovali, aniž ale od pouhých slov se byli pohnuli ke skutečnému činu.

Teprve nynější prezident Trump měl dost odvahy takový krok učinit. Světová organizace ale zasáhla, díky americkým financím rozhodla velikánskou většinou proti americkému a ještě víc izraelskému zájmu.

Nijak překvapující stanovisko, k dispozici máme přece nejeden precedent. Například UN General Assembly na svém 61. zasedání (2006-2007) odhlasovalo 22 protiizraelských rezolucí, aniž by se například obtěžovalo nějakou rezolucí proti genocidě, kterou Súdán uskutečnil v Dárfúru. Nebyl to ovšem ten jediný absurdní důkaz o počínání této důsledně groteskní, globální, zejména americkými fondy dosud udržované organizace. Například se schopností přijmout rezoluci zatracující surové zacházení se ženami, ale jen v jednom státě, jímž ovšem byl vybrán demokratický Izrael, nikoliv aspoň tucet mohamedánských, dost středověkým způsobem si počínajících států.

Hlasování o velvyslaneckém přesunu do Jeruzaléma dopadlo takto:

128 států, neboli naprostá většina hlasovala proti.přesunu do Jeruzaléma.

Pouze 7 států miniaturního významu (Guatemala, Honduras, Marshall Islands, Micronesia, Nauru, Togo, Palau) hlasovalo ve prospěch rezoluce.

Států 37 se zdrželo hlasování. Mezi nimi dva (naše rodná Česká republika, jediný takový evropský hlas, a Filipíny, s téměř stejnou národní vlajkou, jako je česká) naznačily sympatie ve prospěch opačného řešení.

Výtečně k tamějšímu foru promluvila americká delegátka Nikky Haley indického původu. Snad ji zřetelně slyšeli delegáti ze států inkasujících miliony štědré americké zahraniční pomoci. Výtečná delegátka Haley zpochybnila užitečnost další takové asistence, jakož i smysluplnosti další existence tak prapodivného mezinárodního společeenství, v němž se z rezortu lidských práv značně vyznamenávají reprezentanti států, v nichž dodnes otroctví zůstává tamější realitou.

KONEC