Novým vystudováním v Americe jsem vplul do tamějšího akademického světa seznamovat se s radikálními intelektuály proklínajícími systém, který jim umožňoval tak pohodlnou existenci a přitom mohli bažit od nádherách socialismu, který naštěstí nikdy nemuseli okusit. Nevábný to druh nevyhoditelných pseudorevolucionářů s kariérou jim kapitalismem zaručenou. Prosazovatelé druhu revoluce, která od té věrohodné měla aspoň tak daleko, jako má masturbace k souloži..

Autentičtí antikomunisté se tak ocitli v prostředí, kde antikomunismus vůbec nebyl v módě. Opatrně jim pak nutno našlapovat v zaminovaném poli politicky korektního myšlení, vyžadujícího povinnost měřit nestejným metrem, multikulturalismus se stal záminkou, ospravedlňováním všemožných nehorázností. Pozor na eufemismy jako Affirmative Action nebo neméně velebenou Diversity, v kontrastu od tuze zatracovaného profiling.

Našinci měli zřetelnou výhodu zkušenosti z prostředí, v němž se uplatňoval

Josef Švejk, v mnohých situacích fungující v roli archanděla Gabriela, úspěšného ochránce. Například jsem si počínal takto: na naší univerzitě z iniciativy feministek došlo k započetí tzv. sensitivity training - de facto ideologického školení. V místnosti nashromážděno asi sto pedagogů mužského pohlaví a na podiu zasedlo trio feministek, jemuž předsedala hispánská radikálka, která uvedla svou akademickou kvalifikaci slovy „Jsem socioložka, Portorikánka a lesba“, čili politické trumfy k nepřebití. Následovala hodina verbálního bičování nás utlačovatelů.

Po výprasku výzva k dotazům, nikdo se neozýval. Já se ozval. Začal jsem ty prokurátorské dámy chválit. Mým směrem se otáčely hlavy právě peskovaných s oprávněným podivem, zda jsem se zbláznil. Pokračoval jsem ale k zmatení předsedající trojice, když po původním velebení jsem vyjádřil svůj velký dík, že mi umožnily návrat do dob mého mládí, do stalinismu, cítit se znovu mlád. Následovala nejednoznačná reakce na takovou přece jen podezřele matoucí chválu.

Podobně inspirován jsem se dlouhým dopisem ozval prezidentce - rektorce univerzity v reakci na incident, k němuž došlo v posluchárně číslo 7, kde přednášející profesor Hofferbert po návratu z Berlína, krátce po pádu tamější Zdi, byl ukřičen radikály, proč se nezmiňuje o vykořisťování tureckých proletářů. Dostavilo se hodně nasupených černochů, vyprovokovaných fámou, že tento řečník byl sponzorován Ku-Klux-Klanem.

Ze svého dlouhého dopisu cituji: „Několik kolegů se mi přiznalo, že se cítili fyzicky ohroženi. ´Takhle se museli cítit Židé v nacistickém Německu,´ jeden z nich poznamenal. Mně to spíš připomínalo stalinismus, když jako student na Karlově univerzitě v Praze jsem byl svědkem, jak profesor římského práva byl divokými bolševiky ukřičen, proč nezdúrazňuje třídní boj a povstání Spartakovců.“

Pokračoval jsem sdělením, že „vbrzku odjedu strávit semestr výukou ve východní Evropě a že na rozdíl od kolegy Hofferberta, který vzdor jemu adresovaným nepříjemnostem se snažil pokračovat se svou přednáškou, já v podobné situaci nebudu tolerovat protestní výkřiky, proč že se nesoustřeďuji na houmlesáky v New York Ciy nebo na utrpení lesbiček na Aljašce. Pokusím se z místa odejít, stále za předpokladu, že svoboda projevu platí nejen během, ale i po projevu.“

Uzavřel jsem jednak dotazem, zda škola bude schopna či aspoň ochotna se postarat o mou osobní bezpečnost, jednak s potměšilým povzdychem I have yet to fugure out whether indifferent sensitivity or sensitive indifference is a more cardinal sin in the eyes of today’s guardians of P.C. purity

Rektorka (starší neprovdaná dáma, pilotka svého vlastního letadla) během jednoho týdne na můj dopis odpověděla předpokládanými všeobecnostmi.

- - -

Každý z nás kantorů aby se podílel na nějaké funkci v nějakém výboru. Tomu mému předsedal profesor francouzského jazyka a literatury. Tento Američan z jednoho z jižanských států bývalé otrokářské konfederace uveřejnil v místních studentských novinách článek s tvrzením, že my všichni běloši jsme odpovědni za utrpení černochů.

Marně jsem čekal, zda někdo na tuto nehoráznost zareaguje. Tedy jsem se ozval:

„V dětství za nacistické okupace, jakožto syn českého otce jsem se provinil, že nejsem Němec.. Jako jinoch za komunistů jsem se měl cítit proviněným nedostatkem proletářského původu. V dospělém věku se mi podařilo ze země zmizet a dostat se sem do Ameriky, za pošetilého předpokladu, že nebudu hodnocen podle kritérií, která jsem nezavinil. Setrvávám v harmonickém manželství s osobou nezcela bělošskou. Nikdy jsem ani jednoho otroka neviděl, natož abych ho vlastnil. Nevidím důvod, proč bych se měl omlouvat.“ A tohoto svého protestu jsem využil jako důvodu k rezignaci z té své výborové funkce.

Dostal jsem hodně souhlasných, až blahopřejných dopisů, že jsem měl tuhle kuráž se vůbec ozvat, že ovšem mám tu výhodu, kterou oni nemají.

Spíš než písmem, reagoval jsem osobním stykem - totiž povzdychem, proč k vyjádření samozřejnosti nutno být výbaven exoticky, v mém případě čínsko-helvétským manželstvím.

- - -

Netřeba opakovat veleznámé skutečnosti: Někdejší elita hodnotných reprezentantů černošského etnika v USA již vesměs nežije, nahradili ji demagogové, mediálně značně viditelní, podvodníci typu reverenda Al Sharptona, jenž žádným reverendem není, nic takového nestudoval.

Někdejší kýžený cíl zavražděného Martina Luthera Kinga již přece neplatí: Jaká to rovnost v nynějších podmínkách nadrovnosti Affirmative Action - „pozitivní diskriminace“? Aniž by ti zvýhodnění slevili ze svých neutuchajících stížností o svém údělu, o své nadnormativní reprezentaci v kriminálech (zaviněné neméně značnou kriminalitou ve vlastních řadách), někdejší ideál barvoslepé společnosti by znamenal rovnost, což by se z jejich hlediska rovnalo diskriminaci. Neutuchá, ale spíš přibývá domáhání se reparací za otroctví, k jehož zrušení došlo v předminulém století.

Který jiný stát na světě, s dosud jakkoliv se smršťující bělošskou většinou, by si prezidentem zvolil zájemce vydávajícího se za stoprocetního černocha? Zvítězil i mezi údajnými rasisty, ve státech jako Iowa, s minimálním procentem svých soukmenovců. Šikovný vítězný manipulátor, jehož hlavním mentorem po dobu aspoň dvou desetiletí byl velebný pán Jeremiah Wright, nenávidějící bělochy, jím obviňované z genocidy (nákazou HIV), takových vražedných sklonů.

Barack Hussein Obama, oficiálně se vydávající za post-racial prezidenta, jímž ovšem není, se netěší oblibě v ultra-černošských intelektuálníh kruzích, v nichž vynikají individua jako Cornel West. Prapodivný to vzdělanec, avšak s politicky nejkorektnější pigmentací, jež ho kvalifikovala na profesorství na Harvardu, učilišti nejznamenitějším. Jenže tam se mu podle jeho vkusu nedostávalo dostatečného respektu, obdivu, což vedlo v jeho přesídlení na univerzitu v Princetonu, někdejším působišti Alberta Einsteina.

Teď velmi nedávno (13. října 2014) týdeník Time věnoval celou stranu otázkám a jeho (Westovým, nikoliv ovšem Einsteinovým) odpovědím. Oslané, obdařivší Obamu Nobelovým laureátstvím míru, se zřejmě podivili takovému hodnocení - laureát ceny míru a současně válečný zločinec.

- - -

Sadomasochistických kajícníků typu mého bývalého kolegy, profesora francouzského jazyka a literatury, věru neubývá. V publikaci WND z 1. října 2014 se dočítám o zákonodárci ze státu Severní Karolina, Demokratu jménem Graig Meyer.

Bičuje se za své jím nenáviděné bělošství. Tuze se snaží vlísat v důvěru černošských spoluobčanů a voličů, a úsilí se mu nedaří. „Ačkoliv se často obracím o radu ke svým černošským kolegům (colleagues of color), je nevyhnutelné, že se objevují vady v mém uvažování zaviněné mým bělošstvím. Jsou to pravděpodobně hluboké zbytky mé bělošské nadřazenosti (supremacy). Nedovedu v sobě potlačit své bělošství, budu vždy běloch.“ Vzorná kajícnická samohana.

Margaret Thatcher hodnotila tento druh uvažování jako „loony left.“ Jiní se prezentují nejen jako ojedinělá pomatená individua. Na nedávné 15. výroční konferenci v Madisonu, stát Wisconsin, se zabývali bělošskými privilegii, za účasti 2500 učitelů, administrátorů a studentů. Pedagožky Rosemary Colt a Diana Reeves ve své prezentaci seznamovaly přítomné s metodou, jak ovlivňovat výuku „antirasistickými informacemi.“

2012 školních obvodů ve státě Minnesota pověřilo své učitele účastí na konferenci zabývající se způsoby, jak porazit white privilege. „Lze s jistotou říci, že všichni běloši mají výhody zásluhou rasismu, všichni muži mají výhody zásluhou sexismu.“ Též křesťanství se dostalo zatracení pro svou klíčovou roli v mnohých formách útlaku jako rasismus, sexismus, kolonialismus a genocida. Další jeho hříchy specifikovány. O nedokonalosti islámu jsem se nedočetl ani jedno slovo.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče