Vivisekce amerického finančního systému se blíží. Prezident Barack Obama a jeho poradce, bývalý šéf Fedu Paul Volcker, společně představili plán, jak učinit do budoucna americké banky „enough small to fall“ a současně z nich vysát státní podporu, kterou zkonzumovaly za poslední necelé dva roky. Leitmotivem celé Obamovy hry je teze o návratu do třicátých let k takzvanému Glass-Steagallovu zákonu, který odděloval investiční bankovnictví od komerčního.

Je těžké hodnotit, do jaké míry jde o prvoplánový populismus, či do jaké míry to Obama myslí vážně. Prezident prohrál důležité doplňovací volby do Senátu, má nejnižší popularitu za dobu svého úřadování a většina Američanů mu vyčítá neplnění slibů. Zpackal také zdravotní reformu. Dalo by se tedy uvažovat o tom, že se Obama zkouší tentokrát naladit na stejnou notu, jakou pískají voliči, značně znechucení chováním finančního sektoru během krize. Na druhé straně Volcker o svých plánech na rozpitvání bank hovořil už dříve.

Zbývá věcné hodnocení, do jaké míry může snaha Baracka Obamy skutečně fungovat coby reforma regulace finančních trhů. Tady už je odpověď jednodušší. Moc efektivní nebude. Zákaz kooperace s fondy nemá logiku, protože právě hedgeové fondy přestály krizi na rozdíl od bank poměrně dobře. Rozdělení přerostlých bank pak nutně narazí na Nejvyšší soud, který bude muset vyřešit otázky spojené s vlivem této legislativy na akcionáře, respektive na jejich majetek. Zpětné vysání vládní podpory vypadá na první pohled dobře – banky by měly vrátit to, co jim stát napumpoval do žil z erární pokladny. Jenže spolu s omezením přílivu peněz z vlastních obchodů a s tím, že vratka bude realizovaná formou daně, to znamená, že daňoví poplatníci vysázejí tytéž peníze na dřevo ještě jednou. Obyčejný člověk nebo malá firma jsou až na samém konci daňového řetězce a banky si od nich vytáhnou peníze přes poplatky nebo přes cenu úvěru. Nařízení o povinném rozdělování finančních institucí pak přispěje k tomu, že se managementy budou snažit jej všemi možnými způsoby obcházet, včetně přemísťování sídel částí svých struktur do jiných zemí se vstřícnější regulací.

Dokonce i rigidní a socialistická Evropa, jindy lačná každého utažení regulačních smyček kolem krku vrahů z Wall Streetu, je k Obamovým plánům skeptická. Částečně kvůli neschopnosti centrálně koordinované jednotné akce na půdě všech členských zemí v takto sofistikované oblasti, částečně však také kvůli narušení principu volné hospodářské soutěže. Ve větší aktivitě brání evropským politikům mimo jiné fakt, že jejich domácích institucí a trhů se Obamovy reformy příliš nedotknou, a to ani nepřímo.

Nedovolit socializaci ztrát je rozhodně správná myšlenka. Problém však spočívá v nalezení vhodné cesty, která mu skutečně zamezí. Už ve zmíněných třicátých letech to byla politická reprezentace, která drasticky protáhla dobu trvání krize. Jak jinak než necitlivými zásahy do ekonomiky. Současná krize spočívá opět na bedrech politiků, ač se tito snaží bankéřům přimalovávat rohy a ocas, jak to jen jde. Původ toxických aktiv, finančních derivátů et cetera leží v subprime hypotékách. A za ty je zodpovědný Bill Clinton, který vydíráním a výhrůžkami banky donutil půjčovat i lidem bez práce a bez majetku. Vysmívaný ekonomický mameluk George Bush se na počátku svého prezidentského období několikrát pokusil tuto praxi odstranit. Vzdal to poté, co byl demokraty obviněn z rasismu. Poslední ránu finančnímu systému pak vrazil svou extrémně uvolněnou měnovou politikou Alan Greenspann. Co je tedy správně? Léčit krizi, která vznikla drastickým zásahem státu do volného trhu, zásahem ještě drastičtějším (a zřejmě nesprávně cíleným)? Historie ukazuje, že takové řešení obvykle skončí ještě větší katastrofou.

Týdeník EURO 5/2010