Hned nás například trkla jejich tak značně rozlišná velikost. Do Aljašky by se stát Rhode Island vešel víc než dvěstěkrát. Texas disponuje prostorem větším než Kalifornie, New York, New Jersey, Connecticut, Delaware, Hawaii, Massachusetts, Maryland, již zmíněný Rhode Island, a Vermont, všechny dohromady.

Liší se počet obyvatelstva – i ti liliputánové ho mají víc než třeba rozsáhlý kovbojský Wyoming. Různý je vzhled, topografie, nelze si věru splést hory Colorada s močály Louisiany, liší se složení obyvatelstva. za Indiány aby se zájemce nejspíš vypravil do Arizony a Nového Mexika, ekonomické příležitosti vytvářejí zajímavé etnické enklávy. Hodně Vietnamců se usídlilo podél mexického zálivu, kde se věnují rybářství. Zásluhou luteránské církve horalé, příslušníci lidu Hmong z Laosu, našli svůj nový domov ve státě Wisconsinu. Asiaté, zejména Číňané, hodně přibyli v Novém Mexiku – v Santa Fe, Albuquerque a Los Alamos, střediscích s mnoha vědeckými laboratořemi. Nejen tedy prádelnami a nudlemi živ je Číňan.

Liší se meteorologické podmínky - hurikány na Floridě v podzimní sezoně, tornáda zejména na prériích Středního západu, a to v kteroukoliv roční dobu. Černý kornout, zlověstný, zkázonosný, terénem se žene, obydlí překotí, rozmetá, zděšené kravky letí prý i kilometr daleko nad zemí. Máme snow belt- pásmo sněžné, sychravé, jež se postupně vylidňuje odchodem zájemců za sluncem – onen sun belt, pásmo slunečné. Dlužno ale dodat, že i ten náš sever příliš severní vlastně není. New York sdílí touž rovnoběžku jako cíp Itálie na jih od Neapole, kde bývá víc horka než mrazů.

V USA lze být potrhán a pozřen jak ledním medvědem, tak teplovodním aligátorem. Nelze si splést zbožné mormony v utažské poušti s louisiánskými zálesáky hovořícími jakousi pseudofrancouzštinou. Mnohé jižanské osady připomínají Ugandu jak bytovou péčí, tak stavem gramotnosti.

Různá je ovšem historie, setrvávající dopad občanské války (1861-1865) států severních se státy jižanské konfederace. (Tehdy armády po sobě šly s taktikou a strategií osmnáctého století a s technologií devatenáctého století. Podle toho výsledek vypadal. V bitvě u Gettysburgu padlo padesát tisíc vojáků – desetkrát víc ztrát, než co Američané utrpěli nyní v Iráku za víc než šest roků.)

Rozdílná je regionální politická orientace. Obyvatelstvo ve státech severovýchodního pobřeží je zřetelně levicovější, než jsou usedlíci v centru země a v oblasti Skalistých hor. Jinak žijí a uvažují patricijské kruhy v Bostonu a sedláci v Kansasu, jinak zbohatlíci v Beverly Hills a rurální chudáci v Mississippi.

Hodně mě mátly rozdíly v právním uspořádání. Bydlel jsem na Manhattanu, z okna se díval na řeku Hudson, hranici mezi státem New Yorkem a New Jersey, a uvažoval, kam s tou kterou slečnou odjet na weekend. “Ať tě ani nenapadne jet s ní přes most!” kamarád ukázal k velkolepému dvouposchoďovému Washington Bridge a vysvětlil, že kdyby pak v motelu ječela nebo si třeba libovala, i tak by mi mohli na emigrantská bedra přišít hrozný federální zločin únosu. Pokud bych přes hranici nejel, za vraždu z vilnosti bych v jednom státu dostal trest smrti, kdežto v jiném nikoliv. Na Aljašce kuřba marihuány byla a snad stále je beztrestná, zatímco v Alabamě, státu začínajícím týmž písmenem, hrozil doživotní pobyt za mřížemi.

Ve většině států kromě daně federální platíme i daň státní. Nejvíc ždímají státy Hawaii, Maine, Oregon, Kalifornie, též, žel, náš New York, kdežto v donedávna devíti státech (Aljaška, Florida, Nevada, New Hampshire, South Dakota, Tennessee, Texas, Washington, Wyoming) daně z příjmu jsou neznámé a s radostí nepostrádané.

V nejednom případě o volbě permanentní adresy nerozhodují důvody rodinné, být blízko či třeba naopak hodně daleko od příbuzných, či důvody klimatické, ale právě tyto daňové, ba i politické okolnosti. Na Floridě jsem se seznámil s našincem z poinvazní vlny 1968, nyní multimilionářem s vlastním letadlem. Zdrojem jeho hojnosti byl nápad vyrábět užitečnou novinku, započal v New Yorku, ale přesunul se do Severní Karoliny, s tam tehdy dominujícím konzervativním, tuze antikomunistickým senátorem Jesse Helmsem.

Státy nabízejí různá lákadla. Florida zdůrazňuje neexistenci dědické daně, účinného magnetu pro seniory nad hrobem. Však proto tam míří mnoho penzistů, vábených nejen představou ševelících palem u hebkého pobřežního písku, ale i vědomím, že po odchodu na věčnost jimi zanechaný majetek nepozře stát, vše zůstane vděčným pozůstalým. Nejen Florida poskytuje útulek prchajícím dlužníkům s bankrotem na krku.

Jak je tomu s útulkem pro upláchlé provinilce? V případě postihu pro zločin federální povahy, předpokládám že automaticky, bez cavyků zasáhne FBI. Jenže naprostá většina případů kriminální povahy zůstává v jurisdikci toho kterého státu. Tedy pak musí následovat někdy dost zdlouhavá procedura vyžádání o extradici. Chce se mi věřit, že většině případů bývá vyhověno.

Jednoduše jednoznačně nalinkovaná dělba práce mezi federální vládou a státy nikdy neexistovala. Dva druhy vlád tedy uplatňují jurisdikci nad týmiž občany na témže území. Jak potom docílit kýžené synchronizace, harmonie? Stále je nutno se potýkat s s jejich kompetenčními hádanicemi. Významným zdrojem řešení je Nejvyšší soud ve Washingtonu. Federace si musí udržet monopol v rezortu financí země, její obrany a zahraniční politiky. Bez takového oprávnění by přestala být federací.

Obhájci nynějšího stavu věcí se odvolávají na “místní hodnoty” jako základní, určující kriterion. Že tato země začínala v maličkých lokalitách, hlavní město toho kterého státu bývá daleko a Washington s legiemi jeho byrokratů je nezřídka považován za nepřátelské území.

Nesluší se příliš radit přes oceán do dálav. Nemenší ale pošetilostí by byly pokusy vynalézat již vynalezený trakař, stejně jako tvrdohlavost odmítat poučení z omylu jiných.

“Jakýpa to v tý Americe vlastně je?” každý z nás zdejších jistěže takto byl tázán. A nezřídka zareagoval stejnými slovy: “Jakýpa to je v Evropě?”

Tak pitomá protiotázka aby popudila. Přece každý ví, že jinak se vaří ve finské a jinak ve francouzské kuchyni, že si dosud nikdo nespletl britské a burgundské víno, belgickou a bulharskou demokracii. Nepopírám, že v Americe jsou města a vesnice dost na jedno brdo, vždy McDonald’s pod zlatým obloukem, kde se spěšně hygienicky servíruje jídlo nevalné chuti. Jenže Amerika je různorodá, taková i maková. Sobecká i velkorysá, fádní i dramatická, bukolická i nebezpečná, přecpaná i prázdná, primitivní i intelektuální, černá i bílá ve víc než jednom smyslu.

Mám tu rád silnice, mosty, neformálnost v osobních i úředních stycích, nesnáším zdejší vodnaté pivo, vatovitý chléb, ohavné okurky. Jenže máme po ruce alternativy: pivo, okurky z dovozu, chléb a jitrnice k mání u krajanského pekaře či uzenáře. Benzin tu je několikrát lacinější než v Evropě, ovšem vzdálenosti ke zdolávání jsou několikrát značnější. Evropan nezřídka přiletí s představami dimenzí své domoviny a pak zjistí, že snídaně v New Yorku, oběd v Chicagu a večeře v Los Angeles se v jednom dni skutečně nedá stihnout.

Pro člověka se zkušeností s životem v kleci, zadrátované vlasti, lahodná to je teď změna bez problémů, bez výjezdní doložtky nahlédnout do dřív tolik zakázané Evropy, a učinit tak téměř bez hraničního zastavení. A pokud by snad přece jen nedošlo k totální islamizaci kontinentu, dosáhnout by se mohlo amerického stavu, s pouhým silničním oznámením, že právě opouštíme stát A a vjíždíme do státu B, s informací o tamější nejvyšší povolené rychlosti a o výši uštědřované pokuty provinilcům. V nábožném Utahu jsem před několika lety fotografoval varování, že odhození odpadku tam přijde na 299 dolarů.

Dost pravidelně se v zimě vypravím za sluncem na Floridu – vzdálenost zhruba dva a půl tisíce kilometrů čili asi jako expedice z Plzně do Cařihradu, cesta devíti státy, s dvojím přespáním v motelech. Za hranicí ve většině států, ale ne ve všech, bývá k dispozici WELCOME CENTER s přemírou informací, brožurek k dispozici, ochotný personál rozdává podrobné mapy státu, někde bývá k dispozici káva a pokroutky. Nic takového jsem ale nezaznamenal při vjezdu do Kalifornie.

Spojené a v mnohém dost nestejné státy obohatila síť Interstate dálnic, v celkové délce 43 tisíc mil čili téměř 70 tisíc kilometrů. Od ostatních silnic se liší výlučně modrým označením a též příjemně logickým systémem: sudá čísla pro trasy východ – západ, mezi oceány, kdežto lichá čísla pro trasy sever – jih, od Kanady k Mexiku. Za použití se neplatí, lze bez haléře poplatku přejet celou Ameriku. (Zatímco v New Yorku a nejen tam, nelze zadarmo přejet snad ani jeden most.) Na rozdíl od českých – a ovšem nejen českých – dálnic zákon zakazuje hyzdit Interstate síť reklamními bilbordy.

Leckteří odborníci tvrdí, že tento Interstate systém je vůbec ten největší projekt veřejných prací podniknutý na této planetě. Kdysi v hodně menším se pokusili Římané, též Napoleon se snažil. Větší výkon než všechny pyramidy dohromady, dokonce i předčí velikánskou čínskou zeď, přemnohá staletí budovanou..

Před 100 lety, kromě vznikající železniční sítě, provoz v Americe obstarávalo 17 milionů koní zanechávajících tuny trusu na stezkách, zejména se vyznačujících obrovským množstvím bahna. Začátkem dvacátých let dvacátého století vojenský transport, kolona automobilů, se ze San Franciska vydal na cestu do Washingtonu a strastiplná expedice trvala 62 dnů. Vláda se rozhoupala a pustila do práce, jež pokračovala bez přestávky i za velké hospodářské krize. Hory, doly, bystřiny i veletoky zdolávány. Teď máme tento náramný výsledek, s možností pohodlně za pár dní přejet celý kontinent. Zásluhou dálnic došlo k transformaci jak ekonomického počínání země, tak i životního stylu. Zásluhou umožněné mobility se Američasné rozprostřeli do dálav.

V současné době těmto spojeným státům ale začíná hrozit aspoň částečné, pozornost si zaslouživší rozpojení.

Neoficiální stránky Oty Ulče