Je to záležitost americká a prozatím bez mnoha precedentů. Kdysi jsem uveřejnil článek, v němž jsem porovnával počínání českých a amerických politiků, jejich vzájemných vztahů, s výsledkem nikoliv příznivým reputaci reprezentantů ve starobylých pražských prostorách. Na podrobnosti se již jen matně pamatuji: tehdy šlo o utkání dvou konkurenčních předáků v televizní debatě na Kavčích horách, z nichž jeden při odchodu z verbální přestřelky tomu druhému odmítl podat ruku.

„To by se v Americe nemohlo stát, a kdyby se to přece stalo, tím by se provinilec nadobro permanentně znemožnil,“ jsem ujišťoval a své přesvědčení potvrzoval zmínkou o vztazích mezi rivaly, politickými názory a temperamentem dost si vzdálenými - například někdejší prezident Reagan a kongresman Tip O’Neill, předseda Sněmovny reprezentantů. Oba nejspíš původem Irčané, avšak ideologicky zcela určitě konkurenti s opačnými představami o správném způsobu vládnutí. Nicméně po svém občasném verbálním souboji ruku v ruce spolu odešli kamarádsky popíjet. To by se tedy v Praze nemohlo stát, že třeba Kalousek a Filip by si padali do náručí, mě tehdy napadlo. Já bych rovněž nespěchal do objetí s komunistickým zákonodárcem, původním povoláním bachařem s reputací pořádného surovce.

Jenže od té doby přemnohé se i v Americe změnilo: atmosféra v prostředí i na nejvyšší úrovni. Teď spíš lze postřehnout napětí, vzájemnou nevoli, i pohrdání. Druh antagonismu, nezřídka však dosud doprovázeného pokryteckou nepřesností, čili lží s oslovením „zde můj dobrý přítel“ atakdále.

Blížíme se k realitě, její nynější pravdě. Kolegiální vztahy v oficiálně demokratickém kooperujícím prostředí již notně ochably, politická scéna, její atmosféra, se blíží či už i dospěla do stavu důkladného rozpolcení. Solidarita, ponětí o existenci jednoho amerického národa, jak se ještě projevovalo v reakcích na zásah do mrakodrapů 11. září 2001, již jako by vybublaly tempem šampaňského. Došlo k rozpolcení či spíš roztříštění na společenství aspoň dvě: Jedno pracuje, platí všechny daně, zatímco druhé jen inkasuje, požitky pobírá. Kdo že se má o všeobecné dobro nejvíc starat: jedni ze všech nedokonalostí obviňují stát, druzí obviňují jedince. Velký spor neutuchá o imigraci, zda je příliš přísná či hříšně velkorysá, zda ilegální vetřelce nutno nadále tolerovat nebo je vyhnat. Rasová otázka, bolehlav stále jakoby akutnější, vzdor zřetelně protiústavním privilegiím (Affirmative Action), některým menšinám již po tři generace poskytovaným.

Domácí problematika je značná a ta zahraniční neméně tak. Mesiášova aureola již hodně povadla. Za stoprocentního Afro-Američana se vydávající syn bělošské matky rozhodně projevuje víc dobré vůle vůči svým nepřátelům než vůči oficiálním spojencům. Je jeho zvykem, že své nepřátele předem informuje o svých iniciativách, které proti nim podnikne či nepodnikne. Irák, Afghánistán, Egypt, občanská válka v Sýrii, rozpad státu v Libyi, taktéž v Jemenu - dosud není postřehnutelný ani jeden jeho zahraniční politický úspěch. Z arabského jara zbyla jen důkladně zakrvácená poušť.

V předchozím textu Náhodné podobnosti či spíš varovné analogie jsem se zmínil o Obamových sklonech k ústupkům, druhou stranou ani nevyžadovaných. Tak tomu v případě Íránu, jakkoliv v rozporu s desetiletími předchozí americké politiky, jakož i s množstvím legálně závazných rezolucí Rady bezpečnosti OSN. ¨

Taková vřelost se rozhodně neprojevuje vůči vládě Izraele, jediné autentické demokracii v oné neblahé končině světa. Musím salutovat odvaze židovského státu, před sedmdesáti lety stvořenému, jehož někteří sousedé mají ve svém programu ho zničit, pokud možno nukleárně vyhladit. Od svého vzniku v roce 1948 na bojištích ztratil 23 000 svých vojáků, ale od té doby jeho počet obyvatel se zmnožil devětkrát. S obdivem nutno zírat na kvalitu takového národa: v porovnání s celým světem produkuje per capita nejvíc knih, vědeckých publikací, akademických titulů, z tak malého prostoru pochází největší počet nejen hudebních virtuozů, šachových velmistrů, ale i laureátů Nobelových cen.

- - -

Ústava USA byla jedna z prvních na světě, ne-li ta zcela nejprvnější, která zavedla velmi užitečnou novinku dělby práce a tím i dělbu moci a z toho vyplývající opatrnost před nutkáním příliš pravomoci zneužít. Proto zákonodárci pravidla vytvářejí, vláda je aplikuje a soudy spory rozhodují.

Zákon je zpravidla výsledkem pozvolného procesu, na rozdíl od iniciativy moci výkonné, jež vytváří pravidla, jimž se v USA dostalo označení EXECUTIVE ORDER - nástroj zásadně druhořadý, snad oprávněně použitelný v době, kdy Kongres nezasedá a hrozí komplikace z prodlení. Dualismus takových iniciativ je ovšem zdrojem případných konfliktů. Vznikají otázky, námitky, protesty proti závaznosti takových opatření, které si odhlasovala hrstka ministrů bez povinnosti projít náročným tvůrčím úsilím v Kongresu.

Prezidentské iniciativy a jejich podstatné rozdíly v použití od konce druhé světové války vypadaly takto: Eisenhower, ve funkci 8 roků - tyto executive orders pouze 2; Kennedy, 3 roky - 4; Johnson, 5 let - 4; Nixon, 6 let - 1; Ford, 2 roky - 3; Carter, 4 roky - 3; Reagan, 8 roků - 5; Bush, 3 roky - 4.

Poté došlo k podstatné inflaci těchto praktik exekutivy: Clinton za 8 roků tak učinil 15krát, G.W. Bush za rovněž 8 roků 62krát a Obama za 3 a půl roků 923krát, čili před vypršením jeho prezidentského termínu tímto tempem hravě dosáhne tisíce takových pramálo demokratických novinek. (Například Executive Order 10995 opravňuje vládu zmocnit se a kontrolovat všechna communication media. Vládní příkaz s jiným číslem umožňující státu kontrolu dopravy letecké, železniční, silniční. Mnoho dalších, pramálo demokratických překvapení k dispozici.)

- - -

Obamova delegace souhlasila, aby Írán pokračoval se svým nukleárním programem - v rozporu s desetiletími předchozí americké politiky, jakož i s množstvím legálně závazných rezolucí Rady bezpečnosti OSN.

Na tak pozoruhodný vývoj reagovalo 47senátorů Republikánské strany otevřeným dopisem adresovaným nejvyšším íránským potentátům církevním a světským s informací, že Kongres se nebude cítit vázán jakoukoliv dohodou jimi uzavřenou.

Důkladný ústavní konflikt vypukl. Les Gelb, emeritní bývalý prezident Council on Foreign Relations, prohlásil, že „značný počet republikánů v Kongresu nenávidí prezidenta Obamu víc, než by milovali Ameriku.“ Dost bulvárně si počínající deník New York Daily News označil signatáře onoho dopisu ajatoláhům za zrádce (traitors), zejména iniciátora dopisu, jímž byl Tom Cotton, nováček senátor z Arkansasu, dekorovaný veterán voják na bojištích v Iráku a Afghánistánu.

Tím pomsta ještě nekončila. Popuzení liberálové vyštrachali jakýsi Logan Act, obskurní zákon z roku 1799, který mínil trestat americké občany za jejich snahu ovlivňovat zahraniční vlády bez pověření vlády USA (“without authority of the United States“). Ne méně než 240 776 liberálů podepsalo petici domáhající se zatčení a potrestání 47 senátorských zrádců za takový zločin, na nějž stařičký, nikým nikdy neaplikovaný zákon stanovil trest smrti. (Ač oprávněných, avšak zcela ignorovaných případů by se snadno dalo vyjmenovat: například senátor Ted Kennedy, jeho kontakt s kremelskými potentáty s návrhem, že jim pomůže v záležitostech obrany země za jejich protislužbu v úsilí znemožnit Reaganovo znovuzvolení v roce 1984. Nebo třeba úsilí bývalého senátora Harkina a nynějšího ministra zahraničních věcí a rovněž bývalého senátora Johna Kerryho a jejich výpomocí nikaragujskému soudruhovi Ortegovi, nebo velmi tajné úsilí Jimmy Cartera ovlivnit členy Bezpečnostní rady OSN, aby hlasovali proti rezoluci, kterou navrhla jeho vlastní vláda.)

KONEC

*******************************************
Ota Ulč - Mouchy naší doby
V nakladatelství Šulc&Švarc vyšla kniha o současném rozpoložení lidstva, které nejvíc otravují islámští fanatici a teroristé, bída a hlad, přírodní katastrofy i zkreslené představy o fungování globálního světa. Díky moderním technologiím jsou možné úžasné věci, ale jejich smysl a trvalý přínos se vytrácí. Mouchy naší doby obtěžují nejvíc Afriku a Asii, ale daří se jim znamenitě i v bohaté Evropě a Americe a to může být do budoucna nebezpečné. Bohužel si často nepřipouštíme své chyby a omyly ne proto, že bychom měli špatný charakter, ale jednoduše proto, že si žádné neuvědomujeme.

Neoficiální stránky Oty Ulče