První, na co padne oko každému cestujícímu při průchodu do příletové haly miamského mezinárodního letiště, je obří fotografie Prahy. Záběr odněkud z Pražského hradu zobrazuje Karlův most, Malou Stranu a celé údolí Vltavy, až po výškovou budovu v Modřanech. Je to reklama na jakousi spediční společnost. Pak už udeří do tváře vlna horkého vlhkého vzduchu a všude kolem se rozezní španělština. Skoro by člověk nevěřil, že je ve Spojených státech amerických.

Zlé časy

Cesta taxíkem z letiště do hotelu je asi patnáct kilometrů dlouhá a vede napříč městem, z něhož je vidět jak chudé čtvrti s poničenými přízemními domy, tak obchodní centrum plné mrakodrapů, obalených známými firemními logy. Na první pohled je počet tabulek s nápisem „for sale“ podstatně vyšší než před pár lety, tedy pokud má člověk možnost srovnání. „Koupit dům je dnes opravdu levné. Nikoliv však snadné. Dřív dostal hypotéku každý a dnes je to úplně jinak,“ pokyvuje hlavou John Rifter, asi padesátiletý taxikář, který v Miami prožil celý život. Ceny nemovitostí spadly v tomto relativně drahém městě opravdu drasticky. V levných čtvrtích, jako je Model City, lze dům pořídit i za padesát tisíc dolarů, za něž například v Praze koupíte horko těžko garsonku o pětadvaceti metrech čtverečních. V lepších čtvrtích se ceny domů pohybují kolem dvou set tisíc dolarů, což je o třetinu až polovinu méně než před krizí. „Já sám bych si rád dům pořídil, ale banka mi nepůjčí. Jsem taxikář a to je riziková profese, i když jezdím hlavně z letiště do centra. Jediné riziko, které mi hrozí, je, že mě někdo bodne manžetovým knoflíčkem. Ale to bance nevysvětlíš,“ říká Rifter. Náhlá nechuť bank půjčovat peníze na bydlení přivodila vznik nového fenoménu – pronájmů. Banky, jimž propadly stovky domů jako zástava nesplácených hypoték a které nemají odvahu je prodat na hypoteční úvěr, začaly nemovitosti pronajímat. A tak se vedle bílých tabulek s nápisem „for sale“ začaly objevovat nové, tentokrát nadepsané „for lease“. Joe Ricci, který se živí jako realitní agent, doufá v brzký obrat. „Před dvěma lety jsem pronajal za rok i padesát kanceláří. Kolegové dokázali prodat za dvanáct měsíců i čtyřicet domů. S provizemi z takových obchodů se žilo poněkud jinak, než když prodáte jeden dům za dva měsíce. Hodně sem ale teď míří lidé z Evropy. Jsou bohatí a nejsou tak tvrdí při jednání o ceně. Obchody se zase trochu rozhýbaly, ale to, co to bylo před dvěma roky, to není ani zdaleka. Na druhou stranu, lidé tu nežijí jako v Kalifornii ve stanech,“ říká Ricci.

Bez práce, ale s vírou

Oficiální statistiky uvádějí, že bez práce je ve Spojených státech zhruba deset procent lidí. Jenže méně už se mluví o tom, že tyto údaje nezahrnují osoby, které aktivně přestaly práci hledat nebo mají kratší úvazek. „Manžel pracoval v jedné menší bance zaměřené na naši klientelu. Banka zkrachovala a on přišel o práci. Vydělával dost, mohla jsem být doma s dětmi a starat se o ně. Jenže máme hypotéku a úspory skoro žádné. Tak jsem si našla rozvoz pizzy přes den a v noci uklízím. Manžel teď hlídá parkoviště. Splátky na dům sice utáhneme, ale tím to končí. Životní standard nám doslova přes noc spadnul na úroveň, jakou jsem nikdy nezažila. Při každém nákupu hledáme slevy a počítáme skoro na centy,“ říká asi třicetiletá Hispánka jménem Carmen. Dřív prý jezdili každý rok do Yellowstonského národního parku nebo do Las Vegas. Dnes prý mohou vzít děti jen na pláž a cachtat se v oceánu nebo na procházku po pomerančových sadech. Přesto si matka dvou dětí nechce stěžovat. „V mém okolí takto krize postihla hodně lidí. Myslím si, že vláda se pro nás snaží něco udělat, ale výsledky zatím nevidím. Jen doufám, že už to brzy skončí. Chci dát děti na dobrou školu a na to teď prostě nemáme,“ dodává Carmen. Věří, že jakmile se situace zlepší, její manžel Esteban si znovu najde práci, která všechny uživí. „Už se za poslední měsíc dostal mezi deset nejlepších uchazečů o místo. Ještě před půl rokem ho z konkurzů posílali domů po prvním pohovoru. Takže se to asi lepší.“ Její rodina během krize spadla z ročního příjmu kolem osmdesáti tisíc dolarů na dvacet tisíc.

Asijská nadvláda

Krize vstoupila do Ameriky podstatně dřív, než zkrachovala první investiční banka. „Máme tu samé Japonce a Korejce už deset let a nikdo s tím nic nedělá. Likvidují náš průmysl, berou práci lidem a dávají ji strojům. A vládu zajímají jenom daně,“ stěžuje si asi čtyřicetiletý Pete Seeger, kterému hodně leží v žaludku asijské automobilky. Na americkém jihu, kde se Asiati rozhodli kvůli mírnější sociální legislativě umístit své továrny, je během posledních pár let k vidění cosi zvláštního. Američané, kteří svůj hypertrofovaný patriotismus vždy převáželi na pickupech velikosti poloviny tramvaje, tu najednou sedli do toyot, hond, nissanů a hyundaiů a tradiční americké značky aby člověk pohledal. Tedy alespoň nové a zánovní vozy vozy GM, Chrysler nebo Ford. Otřískané Fordy Crown Victoria, kterými brázdí města taxikáři, jsou na každém rohu. Ale pokud se člověk podívá na nové auto, vidí japonskou nebo evropskou produkci. Americkým automobilkám se trh propadl v národním měřítku o 18 procent. „Jenže to je číslo, které nic neříká. Na severu kolem Detroitu si Japonce nikdo nekoupí, to by ho ostatní lynčovali. Tady mají tak padesát nebo šedesát procent trhu,“ říká Jimmy, jeden z prodejců nových fordů, který sem tam přeleští auta v prázdném autosalonu. Zahraniční automobilky jsou agresivní v cenových nabídkách. „Když mi Nissan prodává Altimu s nulovou akontací za dvě stě babek měsíčně, co mám asi tak nabídnout proti němu,“ krčí rameny Jimmy. Prodejci aut mají v USA těžký život. Ceny vozů jsou oproti Evropě směšně nízké, a tím pádem i marže. Obecně platí, že cena auta v Evropě je nejméně dvojnásobná oproti identickému modelu v USA. Například Volvo XC90 stojí s motorem o objemu 3,2 litru v základní výbavě zhruba 1,3 milionu korun, v Americe je k mání za 600 000 korun. Na některých modelech BMW, například BMW 6, činí rozdíl v ceně i milion korun. Ceny jsou stlačené na minimum a odjet s novým autem může člověk už po složení částky, za jakou by se v Praze sotva navečeřel v lepší restauraci. „Mám z toho trochu divný pocit. Prodejci leasingovými smlouvami přehazují odpovědnost za klientovo řádné placení na banky. Je s podivem, že na dům vám banka hypotéku nedá a auto si může za dvě stě babek koupit skoro kdokoliv,“ říká Frank Kaminsky, asistent v právní kanceláři, která se zabývá obchodním právem.

Zdevastované portfolio

Kaminského klientela se skládá z menších firem, zabývajících se obchodováním s Latinskou Amerikou. Před krizí bylo jeho hlavní náplní práce smluvní zajištění obchodů a občasné řešení sporů mezi podnikateli. „První polovinu roku jsme seděli v kancelářích a dívali se na sebe přes skleněné přepážky. Pak začala vlna bankrotů, která už pomalu odeznívá. Myslím si, že krize už pomalu končí, protože hodně firem teď skupuje konkurenty. Fúzí a akvizic přibývá opravdu rychlým tempem,“ říká Kaminsky. Jeho finanční poradce mu během posledních měsíců přeskupil zdevastované portfolio. „Burzy začaly růst už před půl rokem a pořád jdou nahoru. To musí něco znamenat. Na druhou stranu, moje ztráty to pořád zdaleka nenahradilo. Do penze mám ještě daleko, ale i tak je mi opravdu líto těch, kterým krize vzala veškeré zajištění na stáří. Ostatně hodně lidí tady ve městě toho lituje opravdu upřímně, a to jim nemusí být ani třicet,“ naráží Kaminsky na obvyklou zkratku, která Floridu popisuje jako ideální destinaci pro penzisty.

Prázdné hotely

Florida bývá skutečně označována jako ráj amerických důchodců. Vezmeme-li v potaz obrovské vlhko a vedro, kombinované s autobusy, restauracemi, hotely a obchody doslova vymraženými klimatizací, musejí mít američtí důchodci obzvláště zdravé srdce. Popravdě, moc jich zde k vidění není. „Když si starý, jsi k ničemu. Já přišel o portfolio, které mi mělo zaplatit důchod. Ve Wachovii (bance) mi neustále ukazovali, jak mé úspory rostou a teď je z nich nula. Soudím se o náhradu škody, ale právník říkal, že stejně asi nic nedostanu. Běžná penze mi stačí tak na přežití. Že bych někam jezdil na výlety nebo za rodinou do Wisconsinu, to nepřipadá v úvahu. Abych něco ušetřil, pracuju jako noční vrátný v rezidenčním domě,“ říká pětašedesátiletý Jacob Finch, který během vlny krachů investičních bank přišel o celý svůj majetek v cenných papírech. Narazit na dnešní Floridě na juchajícího důchodce je opravdu složité. Své o tom vědí i majitelé hotelů, včetně těch nejdražších. „Hotel je služba, jejíž hlavní náplní je přespání klienta. O dodatečné tržby se musíte snažit. Ať raději leží u bazénu, než by vyrazil na pláž. Ať jí v naší restauraci a neriskuje někde v nějakém karibském bistru. To platí za standardní situace. Jenže dnes lidi počítají každý dolar a i ti bohatí si řeknou – o kolik lepší standard mi nabídne hotel, který stojí tisíc dolarů za noc, oproti hotelu, kde zaplatím jen tři sta dolarů za pokoj? Naplnit dvě stě pokojů při ceně 1500 dolarů za noc je dnes prakticky nemožné,“ říká jeden z manažerů luxusního The One Ball Harbour Resort, který se nechtěl nechat citovat jménem ani v reportáži, která vyjde v exotickém jazyce několik tisíc kilometrů od místa, kde pracuje. „Všechno musí být skvělé a musíte být pořád pozitivní. Jakmile není, letíte,“ zdůvodnil zaměstnance hotelu své obavy.

Problémy s mraky pětihvězdových hotelů a minimem turistů ochotných si připlatit se rozšířily během posledního půl roku i na levnější ubytování a služby. Úřad guvernéra Floridy si to dobře uvědomuje a rozhodl se investovat příští rok přes dva miliony dolarů do turistického marketingu.

Nezdolný optimismus

Pětadvacetiletý stavební dělník Juan Pablo si dává pauzu na cigaretu. Pracuje na novém kancelářském komplexu na jihu Biscayne Boulevard. Stavba několik měsíců stála a dělníci zůstali bez práce. „Investor sehnal peníze, asi mu konečně půjčila banka. Tak pokračujeme. Ale těch pár měsíců bylo těžkých. A předtím to nebylo o moc lepší. Parťák naštěstí sehnal další zakázku, na které budeme pracovat od ledna,“ tvrdí Pablo, který se ženou a dítětem žije v Malé Havaně v pronajatém bytu. „Měli jsme štěstí, že majitel je kubánský emigrant jako já. Byl moc laskavý a počkal mi s platbou nájemného, než zase začneme pracovat. Jinak bych s rodinou asi skončil jako bezdomovec,“ usmívá se Pablo. Prý pevně věří, že nejhorší už je za ním.

Ve Spojených státech amerických se skutečně začalo opět stavět. Nově zahájená výstavba obytných domů v USA se od března zvýšila o patnáct procent. Nárůst zaznamenal rovněž počet nově vydaných stavebních povolení. Americký trh bydlení je nejniternějším faktorem recese největší ekonomiky světa. Přitom hypoteční bublina začala praskat už na počátku roku 2007. Dlouhé dva roky čekání na obrat už zřejmě mají dělníci za sebou.

Ostatně v brzký obrat k lepšímu věří všichni, s nimiž měl autor této reportáže možnost hovořit. Přes slábnoucí podporu je prezident Barack Obama na jihu stále velmi populární a tamní obyvatelé jsou přesvědčeni, že je nositelem změny. Federální vládě a její snaze vytáhnout zemi z recese lidé z Floridy na rozdíl od severu Spojených států ještě důvěřují. Žijí svůj život uprostřed sluncem vybělených pláží a modrého oceánu, který dává zapomenout na jakékoliv starosti. Až na tabulky označující domy na prodej prakticky nic nenasvědčuje tomu, že by USA právě procházely opravdu hlubokou krizí. „Už tu bylo párkrát horko, a vždycky jsme to nějak přežili,“ filozofuje taxikář Rifter. „Přežijeme i tohle.“

Týdeník EURO 51-52/2009