Občas si připomenu poddůstojníka z povolání, který se v padesátých letech, čili už před půl stoletím, snažil pétépákům - Černým baronům - vštěpovat do reakčních mozkovic principy vědeckého socialismu. "Kdo tady z vás dovede číst?" uvedl se otázkou v kolektivu kulaků, kněží, vyhozených vysokoškolákù. Nikdo se nehlásil, až se pak přece jen nějaká ruka váhavě zvedla. Politruk pravil: "Mně to s tim čtenim moc nejde. Tak vy to přečtěte a až to přečtete, já vám to vysvětlím."

Na opačném břehu Atlantiku, taktéž v roli pedagogické, jsem měl plno příležitostí se potýkat s averzí ke konkrétnu. Jde o dost všeobecný stav mysli a myšlení: nedostatek zábran vynášet rozsudky na zapeklitá, sebekomplikovanější témata a zároveň velmi značná nechuť seznamovat se, obtěžovat se s fakty, na nichž by rozsudky mohly být a jedině mohou být postaveny. Nepříjemnost se skutečnou znalostí stavu věcí se odmávne prázdnou frází a je to. "Mezinárodní měnový fond a Světová banka ničí všechny země světa," vyřkl v Praze mluvčí místních anarchistů, aniž by se obtěžoval vysvětlit podivnost, proč by mělo dojít financování takové zkázy.

Tohoto druhu uvažování jsem si v roli amerického pedagoga užil požehnaně, ať už šlo o likvidaci jihoafrického apartheidu prosazovanou bouřliváky pletoucími si Mandelu s Mengelem či o záchranu tropických pralesů v Brazílii, kterou nebyli schopni nalézt na mapě světa. Čím ráznější zastánce radikálních názorů, tím menší tolerance k názorům jiných a větší averze k faktům: fakta jsou protivná, reakční, nemá se před nimi poklonkovat. Předmětem konfrontace faktů s frázemi bychom se mohli uondávat ad infinitum či spíše ad naše finitum.

Spěchám s ujištěním, že osud mě nepověřil rolí učitele na škole pro mentálně postiženou mládež. Naší State University of New York at Binghamton, na půl cesty mezi New York City a Niagárskými vodopády, se dostává pochvalného hodnocení v mnohých zdrojích.

Studenty jsem potkával ve čtyřech podobách: 1. inteligentní a pilní; 2. hloupí a líní; 3. chytří a líní; 4. natvrdlí pilňáčkové. Vyjmenoval jsem je v pořadí jejich obtížnosti. Kategorie první a druhá - s tím problém není, jedničky a pětky. Příslušníci kategorie třetí byli zpravidla léčitelní jednou pořádnou studenou sprchou. Nejobtížnější byla kategorie čtvrtá, slyšet její lamentace, jak dùkladně neúnavně dotyčný pracoval a takhle bídně, nespravedlivě že dopadl. Odpovídám, že píle je zajisté chvályhodná, ale známkovat mohu jen výsledky na papíře uskutečněné.

Ať už studenti brilantní či přitroublí, ambiciozní či letargičtí, nezřídka se stává, že i pracant a talent se projeví zpùsobem opravňujícím k přesunu do pomocné školy. Pro případné vysvětlení: záměr evropské výchovy bývá přirovnáván k naplňování prázdné sklenice, kdežto záměr výchovy americké charakterizuje metafora o rozžehnutí svíce. Jako student jsem absolvoval školy na obou koncích Atlantiku. Vskutku, v rodné zemi nás cepovali, nutili biflovat hromady zbytečností, ale k vlastnímu myšlení nás příliš nepoháněli. V Americe tomu bylo dost naopak. Proč se trápit s fakty, ty si vždycky přece mohu vygooglovat..Proč by se měla děcka obtěžovat s aritmetikou, když každé z nich má pocket calculator? Trápit se s iracionálně obtížnou anglickou gramatikou, když laciné mašinky vmžiku dodají správnou odpověd?

Učil jsem takzvané politické vědy - pole široké, vesměs kypřené nepříliš hlubokou orbou. Ale třeba mezinárodní právo, se vší svou nedokonalostí, není, respektive nemusí být mělká záležitost. Během semestru jsem své svěřence zpravidla trápil dvěma zkouškami, oběma písemnými, stejného formátu. Aby dokázali, že absorbovali aspoň nějaká fakta, a potom že vědí, co s nimi podniknout. Ať si opatří materiál, než začnou stavět katedrálu. Napřed strávit principy, pravidla, precedenty a teprve pak je aplikovat na realitu.

"Krabové lezou či plavou?" zněla má otázka.

Who cares? Co má bejt?

Zejména Japonci a Rusové se zajímají. Jestliže tito korýšové jsou plavby schopní (japonské tvrzení), nejsou součástí tzv. continental shelf, patří otevřeným mořím, lovit je může kdokoliv a pobřežní Rusko nemá na ně vlastnický monopol. Tedy žák nejen aby měl nějaké ponětí o příslušné mezinárodní smlouvě, ale aby si na ni vzpomněl při odpovědi, co a jak s těmi kraby.

Na fakultní schůzi se kolega zmínil o studentovi, ani hloupém, ani lenivém, který nicméně setrvával v domnění, že druhá světová válka se konala v devatenáctém století. Kolega se ho zeptal, kolik že absolvoval kurzů historie. Prý pouze jeden - kurz zvaný "Dějiny budoucnosti". Inu, užitečné cihly nezřídka chybí, ač jsou jimi sklady přeplněny. Záplavy čitelných, inteligentně uspořádaných, velesnadno dosažitelných rukovětí, a přitom úděsné prázdno v mnoha makovicích.

Vysloužil jsem si reputaci, že jsem sice zajímavá, ba i zábavná postava, nicméně hanebně náročná evropská bestie. První část mých zkoušek tvořil tzv. ORIENTATION QUIZZ, jímž se snažil seznamovat s rozsahem všeobecných znalostí, schopností orientace na této planetě, mít ponětí o zeměkouli, na níž se ona pravidla mezinárodního práva uplatňují, respektive porušují, mít ponětí o významných osobnostech a událostech naší doby. Bizární výsledky jsem shromažďoval s označením COLLECTIVE WISDOM a špendlil na dveře své kanceláře. Račte ochutnat:

Rýn je mohutná africká řeka.
Kurdové jsou nepokojnou menšinou v Československu.
Ve válce o Falklandské ostrovy se utkalo Rakousko se Švýcarskem.
Kašmír je území, o něž se již mnoho let sváří tyto státy: Izrael s Egyptem, Rusko s Polskem, Kambodža se Syrií.
Desetitisíce lidí z jihovýchodní Asie utíkají odkud kam: z Etiopie do Sudánu, z Kuby do Miami.
Helmut Kohl je kancléř SSSR, nacistický válečný zločinec, maďarský prezident.
Zdaleka největší, nejmohutnější řeka světa je Ganges, Temže, Séna.
Zanzibar je součástí země této: Brazílie, Austrálie, Libanonu.
Hočimin City se dřív jmenovalo Peking, Pol Pot, Hongkong, Tokio, Hirošima.
Též jsme se dozvěděl - od židovské dívky - že ministerským předsedou Izraele je Mr. Arafat.

Jestliže si lze splést domáckou Mississippi s Amazonkou, tím veselejší výsledky zazáří na vzdálenějších adresách. V kursu o východoevropských politických systémech se mi původně sešlo studentů asi sedmdesát, do finiše jich vydrželo padesát, nejlíp obstál nedávný polský přistěhovalec Witoslav Adamski a naprostý Nepolák Chinghaeg Cho. Ostatní žactvo nebudu jmenovat, podařily se mu i tyto soudy:

Neslovanské země ve východní Evropě: Polsko.
Když vypukla druhá světová válka, monarchiemi tehdy bylo Polsko a Československo.
Srbové žili pod Turky, kdežto Chorvati trpěli pod jařmem Otomanské říše.
Hlavním městem Albánie je Sofie, Todor, Prag, Belgrad.
Klement Gottwald: ob컝 čistky v padesátých letech; český vůdce po Dubčekovi; nacista, zabitý českým undergroundem.

S takovou plejádou rozkošností bych mohl ještě pokračovat, ale pro ilustraci to snad stačí. Nabízí se otázka, jak je možné, aby student, který se s ostatními částmi zkoušky vypořádal na jedničku, může tvrdit, že Mandžurie je v Angole, a mezi země s tradiční neutralitou započítává Nový Zéland, Laos a Amsterodam.

Tomuto druhu protivného dotazování žactvo říká TRIVIA - čili věci nedùležité, nepodstatné. Raději by dělali RESEARCH - věnovat se výzkumu. Odpovídám, že zkoumání nechť předchází nabytí potřebných elementárních znalostí. Zájemce o profesi chirurga se rovněž musí napřed seznámit s anatomií, nudným náročným předmětem, než ho pustí se skalpelem krájet pacienta. Aspoň doufám, že tomu tak je.

K O N E C

Neoficiální stránky Oty Ulče