To se rovněž značně týká stavu vlastního potřísněného prádla. Nedávno jsem napsal dosud neuveřejněný text s názvem „Nedostatek příležitosti či ochoty se orientovat“ - záležitost jak jedinců, tak institucí včetně zdrojů se zpravidla solidní reputací. Občas lze mít oprávněný dojem, že už je to druh mentality s důkladně zafixovanou předpojatostí, jíž dotyčný provinilec si vůbec není vědom.

Nelze přece přehlédnout, že nejen v univerzitním prostředí či při debatách církevních prelátů se vychází z automatického předpokladu hanebných amerických úmyslů a zároveň co nejpoctivějších motivů jejich nepřátel.

Co si třeba myslet o údajné nepředpojatosti zdrojů se zpravidla solidní reputací, jako je britský The Economist ve vydání z 4. července 2015 (zrovna v den amerického národního svátku): s názvem „Race in America. Lost, but now found“ začíná velebením Obamy. Fearless (“nebojácný, statečný“) je úplně prvním slovem textu, v němž jsou zdůrazněny jeho zřídka postřehnutelné zásluhy, „serie triumfů“, nyní se potýkající s kauzou tolik blízkou jeho srdci, což ovšem je racial justice (“rasová spravedlnost“).

Snad většina národa uvěřila jeho ujišťování, že je prvním post-racial president, vzdor zřetelné skutečnosti, že svým počínáním dosahuje pravého opaku.

„Most Racist President America Has Ever Had,“ takto se o něm vyjádřil autor ekonom Ben Stein, laskavý vlídný velikán, bez sklonu v nehorázným hyperbolám.

Však stačit by mohla či vlastně měla ona tak blízká, dvacet roků trvající asociace s jeho duchovním mentorem, černošským rasistickým maniakem, reverendem Jeremiášem Wrightem. Nikdo se pořádně nazačetl do Obamových memoárů Dreams From My Father s přiznáními, jako že „Našel útěchu v pěstování pronikavého pocitu rozhořčení a nepřátelství vůči matčině rase. Nikdy jsem nenapodoboval lidi bílé nebo hnědé rasy, jejich osud mi byl cizí. Ztotožňoval jsem se s otcem, černochem, synem Afriky.“ Ještě radikálněji se vyjadřovala jeho manželka Michele, která ve své senior thesis na univerzitě v Princetonu svou rodnou Ameriku charakterizovala či spíš zatratila jako národ „založený na zločinu a nenávisti“ (nation founded on crime and hatred). Nikoliv sebe, ale své bělošské spoluobčany hodnotila jako „ineradicably racist“ - nevyléčitelné rasisty.

The Economist chválí Obamu, že se vůbec nezmiňuje o černošských nárocích na finanční reparace za bývalé nespravedlnosti, utrpělá příkoří, což on však vlastně se snaží prosazovat novinkou „negative income tax“ - to by byl ideál naprosté většiny pozemšťanů s jakoukoliv pigmentací - totiž daně neplatit, ale naopak je od státu inkasovat. V této souvislosti dlužno se zmínit o Obamově výkonu, že v době jeho prezidenství se zasloužil o větší národní dluh (18 trilionů dolarů), než všichni předchozí prezidenti dohromady.

Nevím o majiteli bledé pokožky, který by si troufl na politicky korektní nehoráznosti pádně zareagovat, což již ale činí nejeden kurážný černoch. Ti například již vznesli otázky, kdo že z jejich řad bude kvalifikovat na takovou kompenzaci a jak takový nárok bude - a proti komu bude - uplatňovat za otrokářství, které skončilo před deseti generacemi. Kde kdy který praděd trpěl. Nárok též uplatňovat proti přistěhovalcům z pozdějších dob? Budou nárok uplatňovat i Afričané teprve nedávno přistěhovaní? Poloviční černoši tudíž s polovičními nároky? V porovnání s nynější Afrikou, oni nynější Afro-Američané, jak jejich pojmenování nyní oficiálně vyžaduje, mají v průměru daleko vyšší životní úroveň než jejich prapředkové na původním kontinentě, takže oni by snad měli mít povinnost platit svým bývalým bělošským utlačovatelům za svůj nynější, podstatně příjemnější úděl. S podobnými připomínkami by se dalo ještě pokračovat.

Walter E. Williams je profesor ekonomie na univerzitě George Masona ve státě Virginia. Na značný rozdíl například od Baracka Husseina Obamy je to stoprocentní americký černoch, vyrostlý v nuzných poměrech. Svůj text s názvem „Black Progression and Retrogression“, neboli černošský pokrok a zpětný vyvoj, degenerace (Townhall.com, 24. prosinec 2014) nabízí obtížně vyvratitelné důkazy: Kdyby oni byli posuzováni jako vlastní národ, při hodnocení jejich own gross domestic product bypatřili mezi dvacet nejbohatších států světa. Toto vše bylo dosaženo za necelé jedno století a půl, což je druh pokroku možného pouze v Americe.

Podívejme se na další politicky korektní tvrzení onoho britského zdroje se solidní reputací z vydání téhož dne: „panicky shooting of blacks by police“ - panická, zpanikařená policajtská střelba do nevinných obětí.

Odpověď: Inventura z minulého roku 2014. Podle zdroje ODMP (Officer Down Memorial Page) v roce 2013 ve službě došlo k zabití 105 policistů, v roce 2014 jich do Vánoc bylo 113, z nichž většina zahynula zásluhou útočníka. V nynějších politických podmínkách policie si raději vůbec netroufá zasáhnout, s výsledkem, že se nezabraňuje rabování obchodů, přemnohé končí v plamenech. Již se nezřídka stává - například nedávný případ z metropole Baltimore: primátor, vlastně primárka černoška, dala příkaz veliteli policie, taktéž černochovi, aby proti lupičům a žhářům nezasáhl, a proto se dál rabovalo a obchody, mnohé z nich příslušníky menšin vlastněné, vzplály.

The Economist, další jeho tvrzení: Černošská a hispánská mládež má šestkrát větší pravděpodobnost stát se obětí vraždy než běloši. Sděleno již však není, že černoši tvoří nadpoloviční většinu smrtelných výsledků zločinného střetu. V 95 % případů útočníkem je příslušník téže jejich rasy. Údaje National Crime Victimization Survey: 62.593 černochů oběťmi bělošského násilí, 320.082 bělochů oběťmi černošského násilí. (V porovnání počtu obyvatelstva - 38 milionů černochů a 197 milionů bělochů - černochy páchané násilí je 25krát častější a v případě zvlášť těžkého ublížení - „aggravated assault“ - je to kontrast 200krát větší.)

Znásilnění, když pachatelem je černoch: 13.000. V opačném případě statisticky je minimální, nedosahuje ani jednoho procenta. Profesor W.E. Williams, černoch, v textu „Fiddling Away the Future“ (Townhall.com,8.7.2015) upozorňuje na falešné obvinění bělochů z odpovědnosti za většinu vražd osob jiné rasy. FBI data informují, že to naopak jsou z 80 % jsou černoši, menšina 13 % v národě.

The Economist, ještě jednou v tomtéž sdělení:Ve věku devíti let 86 % černošských a 82 % hispánských hochů nedovede proficiently číst. Tečka, nic víc.

Čí to je asi chyba? Že by rasismus, nedostatečné financování takových škol? Rekordní množství peněz se hrne do veřejných škol ve Washingtonu, D.C., vykazujících ty snad zcela nejmizernější výsledky v celé zemi.

Naopak ty nejlepší výsledky ve vzdělání dosahuje mládež z rodin asijského původu - zejména Indové, Číňané a Korejci. Tato pozvolně rostoucí menšina již v průměru dosáhla vyšší materiální úroveň než dosud stále ještě nejpočetnější a politicky nejvýznamnější běloši.

Divný to tedy jejich rasismus, který dovoluje, aby převážně nuzní imigranti, zpravidla s chabou či zcela neexistující angličtinou, se během jedné generace takto vyšvihli. Ekonom Sowell vysvětluje: přivezená kultura - důraz na píli, disciplině, ochotě s překážkami se potýkat bez násilí, vandalismu, bez automatického spoléhání na stát, aby ten se o ně postaral - a to bez svých vůdců, všelijakých demagogů, jimiž černošská menšina oplývá. Tito tzv. hustlers (adekvátní český výraz neznám a naštěstí ho čeština dosud nepotřebuje) typu Jesse Jacksona a Al Sharptona si svůj vliv zpevňují důrazem nikoliv na dosažitelných pozitivních hodnotách (třeba na výhodách mít tatínka doma a nikoliv v kriminále), ale na frustracích - závisti, nenávisti, pohrdání hodnotami a motivací pilných, revolučně nijak motivovaných přistěhovalců, zejména z Asie.

Achievement neboli „výkon, čin, úspěch“ demagogové nahrazují zatracujícím označením privilege, páchnoucí nespravedlností, čímž radno spíš opovrhovat než napodobovat. Manipulátoři svých oveček zdůrazňují jejich osud jako bezmocných obětí (victimhood), takže stát se o ně postará a bude pak na samozvaných vůdcích, aby se náležitě k svému vlastnímu prospěchu zviditelňovali. Původně se domáhali zmnohonásobení politické reprezentace černošské třináctiprocentní menšiny, což tuze štědře dosaženo bylo. Přibyli černoští poslanci, primátoři, policejní šérifové, plejáda všemožných funkcionářů, ve značné míře s ubohým, až katastrofálním výsledkem. Detroit, někdejší mohutná průmyslová metropole, nyní de facto v bankrotu, je jedním z odstrašujících příkladů.

- - -

Právě uplynulo půl století od pochodu reverenda Martina Kinga do Washingtonu a památného proslovu o jeho snu, že jednou budou lidé posuzováni nikoliv podle barvy své pokožky, ale podle kvality svého charakteru.

A podařilo se docílit pravý - ve smyslu „úplný“ - opak. Toť slova Thomase Sowella v jeho stati a názvem „A Poignant Anniversary“ (Townhall.com, 27.8.2013).

Ledacos se událo, s pokrokem i zřetelně retrogresivním. Příkladem nám poslouží Affirmative Action - „pozitivní akce“ čili diskriminace, takovýto nehorázný oxymoron, nápravná novinka s poskytováním předností, privilegií, opatření z nutnosti, se zárukou její dočasnosti, z níž se ovšem stala permanentní, trvalá realita.

Sowell tento vývoj výtečně formuloval: Kdo prosazoval požadavek stejných pravidel pro každého, před šedesáti lety byl považován za radikála. Před třiceti lety se změnil v liberála a nyní za své zachované principy se v očích proměnlivých hodnotitelů stal rasistou. Teď naopak důraz na barvě pokožky nabyl největší důležitosti.

- - -

„Největším nebezpečím zájmů amerických černochů jsou běloši s dobrými úmysly.“ V tomto smyslu se opakovaně vyjadřoval Frederick Douglass (1818-1895), nejvýznamnější americký černoch 19. století. Narozen jako otrok na plantáži, jako samouk se vzdělával, posléze uprchl do severního státu Massachusetts. Úspěšný autor, brilantní řečník, za občanské války v roce 1863 poseděl s prezidentem Lincolnem při vytváření černošských vojenských jednotek.

Shelby Steele, černošský autor bestselleru White Guilt (“Bílá vina“), zdůrazňuje zcela opačné důsledky takových pocitů využívaných podvodníky typu Sharptona právě k neprospěchu těch, jimž se mělo pomáhat.

„Prosím vás, přestaňte nám pomáhat“ (Please Stop Helping Us) je titul knihy, jejíž autor Jason Riley prezentuje neblahý dopad Affirmative Action prosazovaný s jakkoliv poctivými úmysly. Například umožňovat přednostní přijímání do elitních škol, pro něž vybraní kandidáti nemají potřebnou motivaci, natož schopnosti.

Závěrem ještě tuto zmínku o ROVNOSTI (Equality), jejíž žádoucnost leckomu, zejména v mediích a akademickém prostředí jaksi uniká. Objevuje se v podobě negativních protikladů jako disparities (nestejnost, nerovnost)a inequities (nespravedlnost), pravidelně následováno mravně zatracující discrimination. Nikdy si ovšem rovni být nemůžeme, tak je nám souzeno už po prvním probuzení v kolébce zda v paláci nebo někde v bídné salaši, zda v rodině milující nebo rozhárané či vůbec neexistující. Potomstvo v té štastnější kategorii například vyrůstá s dvojnásobnou zásobou slov. Žádná grievance (stížnost, zlost, rozhořčení) takovou realitu nepřemůže.

Rovnost před zákonem je základní hodnotou ve slušně fungujícím státě, ale není a nikdy nebude zárukou totožného výsledku, bez ohledu na snahy sebepokrokovějších prosazovatelů politické korektnosti.

KONEC