Navazuji na předchozí text o redistribuci - o znárodňování, vyvlastňování, konfiskování, z cizího rozdávání. Citoval jsem výtečného černošského ekonoma Thomase Sowella, působícího na Hooverově Institutu v Kalifornii, s jeho zdůrazněním kardinální samozřejmosti, že lze vyvlastňovat jen hodnoty již existující a nikoliv budoucí, které ale nebudou vytvářet - konfiskacemi právě postižené - ty nejnápaditější mozky. Největší hodnotou je tzv. human capital, nikoliv tedy ropa a nerosty v hlubinách, ale co je v hlavách lidí.

Walter E. Williams, rovněž výtečný ekonom (a rovněž černoch ), profesor na univerzitě George Mason ve státě Virginia, se zabývá současnou americkou politikou, jež se konfiskaci dost blíží. Svůj text (Townhall 29.8.2012) uvedl s otazníkem "The Rich Don't Pay Enough?"

Jedním z nejvíce používaných a zneužívaných slov vítězným kandidátem v těchto amerických volbách bylo adjektivum FAIR, česky FÉR, ve smyslu " přiměřený, přijatelný, poctivý, slušný, čestný, spravedlivý". Značný tedy výběr, na rozdíl od nedostatku jednomyslosti o jeho mínění. Jaký že asi má být férový podíl vyžadovaný od nehorázně bohatého mogula, aby přispíval do státní pokladny? Nikdy jsem se nedozvěděl, zda Obama na tak specifickou otázku kdy byl neméně specificky odpověděl. V současné době 10 % Američanů v nejvyšší příjmové kategorii platí 71 % všech federálních daní, zatímco 47 %, čili téměř polovina všech Američanů, žádné federální daně neplatí - nicméně jsou příjemci inkasujícími všemožné požitky státem jim poskytnutých peněz z jinačích kapes. Mám potíže s představou, že dispoporce tak značná by mohla být k prospěchu harmonie ve společnosti. Před tímto druhem nebezpečí už před dvěma stoletími varoval velký myslitel John C. Calhoun.

Ať už měřeno jakýmkoliv metrem, Amerika let padesátých minulého století byla podstatně míň bohatá, než je tomu v současnosti. A tehdy neexistovaly food stamps - poukázky k nákupu potravin. Nyní je pobírá již každá sedmá rodina - kromě mnohých dalších požitků. Republikánský senátor Jeff Sessions, člen rozpočtového výboru, informoval veřejnost, že tyto programy sociálního zabezpečení již loňského roku přesáhly obnos bilionu dolarů.

Slůvko DOLE je nejenom příjmením senátora, bývalého neúspěšného uchazeče o Bílý dům, či též známého dodavatele ananasů, ale v kontextu dnešního tématu to znamená jak "podporu", tak "almužnu".

Mylný by byl předpoklad, že je v zájmu každé vlády vítat pokles takové závislosti. Žurnalista Wesley Pruden v textu s názvem "Putting us all on the dole" (The Washington Times, 9.7.2012) informuje o opaku - že je vskutku v zájmu nynější americké administrativy tuto závislost ještě víc podporovat. V současné době je závislost každé sedmé rodiny na food stamps z hlediska byrokratů na ministerstvu zemědělství nedostačující, a tudíž je nutno tuto ji ještě víc prosazovat a tak potírat leckde ještě setrvávající americkou individualistickou tradici osobní odpovědnosti, nespoléhat se na vládní berličky. Jde o zdolávání tzv. moutain pride, což překládám jako "horalská pýcha" - nic vhodnějšího mě nenapadá. Je to druh zatvrzelosti potomků skotsko-irských pionýrů, kteří se pustili do potýkání s pustinou od atlantského břehu až do kopců a hor Virginie, Tennessee, Alabamy, obou Karolín, dál k pohoří Ozark států Missouri a Arkansasu. Mentalita málo majetných, ale paličáckých samorostů, jak o nich bývalý senátor, demokrat a statečný válečný veterán Jim Webb psal v knize:"Rození bojovníci - jak Skotové-Irčané vytvářeli Ameriku". Prosazovatelé zájmů nynějšího Bílého domu ale nepolevují ve svém opačním úsilí. Byrokraté ministerstva zemědělství z odboru SNAP (Supplemental Nutrition Assistant Program - Doplňkový program výživné výpomoci) udělili městečku Jefferson v Severní Karolině blízko hranice se státem Tennessee zlatou medaili za dosažený výkon na okrese Ashe nikoliv snížit, ale zvýšit počet příjemců poukázek na potraviny o 10 procent. Ministerstvo zahájilo několikamilionovou reklamní kampaň na další takové úspěchy. Citováno je přesvědčení federálního úřednictva, přesvědčeného o své povinnosti překonávat onu horalskou pýchu a americkou přednost pro nezávislost a individuální odpovědnost.

To jsou snahy v přímém rozporu nejen s politikou republikánů, ale i s podstatnou částí demokratů, jak úspěšně prosazoval bývalý prezident Clinton, jemuž se podařilo smířit počet parazitického přežívání a nicnedělání na víc než polovinu. Nynější prezident ale zřejmě dává přednost politice takové socio-ekonomické závislosti na státu. Ovšem s neblahým dopadem na nadále vzrůstající zadlužení státu.

Kdo by si ale mohl přát tak destruktivní řešení? Už před čtyřmi roky jsem se pokusil na otázku odpovědět v textu s názvem Chytrá zkázonosná Cloward Piven strategie (NP, 30.10.2008) o záměru "uspíšit pád kapitalismu zavalením jeho byrokracie nesplnitelnými požadavky, a tak dostat společnost do krize a k hospodářskému kolapsu", toť scénář dvou profesorů na Kolumbijské univerzitě: Richard Andrew Cloward, syn radikálního baptistického kazatele z Rochesteru (adresa známé firmy Kodak) a jeho manželka Frances Fox Piven, umělkyně. On sociolog, ona politoložka, oba aktivisté, radikálové, spoluautoři. Profesorské duo se značně inspirovalo knihou Rules for Radicals, kterou krátce před svou smrtí napsal ultraradikál Saul Alinsky. Poskytoval rady, jak účinně zasáhnout nepřítele (pluralistickou demokracii) do její Achillovy paty - aby dodržoval všechny své zákony, velkorysá pravidla, plejádu humanistických slibů do posledního puntíku a tak zavalit nenáviděný stát nezvládnutelným břemenem a tím ho diskreditovat a rozložit. (V této souvislosti si připomenout Lenina a jeho slavná slova, že bolševici co nejúčinněji využijí a ke svému prospěchu zneužijí svobody, jež buržoazní demokracie zaručuje svými principy, a po dosažení moci tyto svobody zruší, poněvadž mezi bolševické principy přece nepatří.)

Se svojí strategií se poprvé představili v roce 1966 v dosud existujícím a nadále tuze odporném časopise The Nation (2.5.1966). Jak vyvolat krizi, velmi viditelný pokles schopnosti fungování státu demonstracemi jak spontánními, tak plánovanými, s velkým získáním publicity. Důkladné využívání agresivních organizátorů, s podporou příznivě nakloněných medií a tak si vynutit redistribuci národního bohatství. Touto ofenzivou se budou domáhat materiální podpory od státu a rozšiřovat okruh žadatelů domáhajících se dalších, nových, neutuchajících požitků. Účelem ovšem je zavalit stát požadavky do takové míry, že zkolabuje.

. S využitím rasového vření šedesátých let se Cloward a Piven zaměřili na welfare system - žít z podpory města či státu, bez jakýchkoli povinností, prosazovat druh nákladné, parazitické existence děděné pak z jedné generace na druhou, jako svůj první cíl. Ony welfare rolls (seznamy osob bez pracovního poměru, s nárokem na permanentní péči platícího státu) se v polovině sedmdesátých let víc než zdvojnásobily.

V roce 1960 se metropole New York starala o 150 000 osob s nárokem na lifetime entitlement – ono celoživotní zaopatření. Během deseti let se jejich počet zmnožil desetkrát - na jeden a půl milionu. Cloward-Piven taktika byla natolik úspěšná, že v roce 1975 přivedla New York City k bankrotu.

Bankrot celé země se ale nepodařil, vzdor intenzivním praktikám zastrašování, vydírání, domáhání se neutuchajících požadavků. Zpět k onomu Cloward-Pivenovu revolučnímu receptu: Končím otázkou, jak vysoké je asi procento prosazovatelů tak radikálních změn - kolik jich spíš patří do čeledě nepraktických snílků, patetických idiotů, a kolik je autentických likvidátorů pluralistické demokracie.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče