Například tak činíme zdůrazňováním tzv. diversity - kýžené rozdílnosti, ale jen nějaké, užitečné, jako je vítaná výtečná náhražka za preferenční kvoty při povyšování nikoliv podle talentu, schopnosti uchazečů, ale zcela jiných kriterií jako národnost, vlivné rodinné zázemí a v mnoha případech, včetně toho amerického, v dnešní době zejména správná rasa. To vše se tuze zdůrazňuje k údajnému vylepšení celonárodního prospěchu.

Velmi rád takovým prosazovatelům kazím náladu zdůrazňováním pravého opaku: například v monochromatickém Japonsku, kde uniformita není k existenční újmě a všeobecného ohrožení výkonnosti současných generací, kde netřeba povyšování podle nezasloužených, neexistujících zásluh. V nynější Americe černošství, tmavá pokožka se mnohdy a mnohde stala náramným plusem.. Však i naše rodná zem, zejména v raných dobách jalového budování beztřídní nirvány, takto dovedla zazářit. V uruquayském Montevideu svou českou vlast reprezentoval diplomat s perfektním proletářským původem a naprosto nulovou jazykovou kvalifikací. Neovládal ani svou mateřskou řeč, neboť silně koktal.

- - -

Ono zejména racial profiling je v nynější Americe přísně zakázáno. Jak už jsem se zmínil v jednom z předchozích textů, Erich Holder, donedávna vysoký vládní činitel Obamova teamu, již začal trestně postihovat školy, kde dosud docházelo k disciplinárním trestům těch pachatelů, kteří nepravosti páchali, a nikoliv podle politicky korektních předpisů rasového a etnického složení školy. Poněvadž nejvíc prohřešků působí mladí černoši a nikoliv mladé nečernošky a podle skutečných provinění se dřív trestalo, tak se něco takového již nesmí. Na letištích se dřív pozornost soustřeďovala na mladé vousaté muslimy, de facto monopolisty věnující se modernímu teroru. Bezpečnostní orgány jim věnovaly víc pozornosti než třeba eskymáckým babičkám. To je ovšem diskriminace, něco takového je přece zakázáno a přísně trestáno.

Politicky korektní tvorové ale dosud marně zápolí s řadou problémů racial profiling například ve zdravotnictví. Pravděpodobnost onemocnění se totiž leckde objektivně liší podle rasových, etnických a ještě dalších kritérií. Mezi černochy v dospělém věku výskyt kardiovaskulárních chorob je o 30 procent větší než mezi bělochy - a rovněž výskyt rakoviny prostaty je u nich dvojnásobně častější. To jsou fakta statisticky dokazatelná, dosud neexistuje způsob, jak to popřít, ideologicky zdemolovat. V USA žijící Vietnamky pětkrát častěji postihuje cervical cancer než ženy nevietnamské. Američtí Indiáni kmene Pima v Arizoně trpí rekordně vysokým výskytem diabetes kdekoliv na světě. Toto vše politicky naprosto nekorektní.

- - -

Před několika lety, ve Washingtonu, D.C., městský pověřenec, černoch, odpovědný za referát týkající se metropolitní taxi služby, vydal urgentní doporučení 6800 taxikářům, z nichž většina jsou a už tehdy byli černoši, aby se varovali před zastavováním pasažérům s podezřelým chováním (čili ono zakázané profiling) a nepodnikali jízdy do nebezpečných čtvrtí. Rasová identifikce tedy nestačí bez dalších náznaků jiného podezřelého počínání. Kdysi jsem četl, aniž si ale ještě pamatoval podrobnosti, jak za večerní tmy černošský reverend Jesse Jackson, typický „černoch z povolání“, cestou pocítil, že za ním se ozývají zvuky jeho soukmenovců, což vyvolalo jeho oprávněné obavy. Samozvaný vůdce, strachující se vlastních oveček.

Mám tu před sebou několik nedávných esejů s datem od května do prosince 2014, jejichž autorem je Walter E. Williams, profesor ekonomie na univerzitě George Mason ve Virginii. Zmiňuje se o iniciativě The National Assessment of Educational Progress zkoušející studenty od čtvrté do dvanáté třídy při zjišťování jejich znalostí americké historie. Výsledky katastrofální, s výmluvou tou nejsnadnější - doba otroctví před už téměř dvěma stoletími, produkty městského prostředí nebezpečnějšího v Chicagu, Filadelfii, Detroitu, Oaklandu než na bojišti za války v Koreji či Vietnamu.

Williams se velmi přímočaře zmiňuje o západních hodnotách svobody a snaze intelektuálních elit je zničit, nahradit osobní svobody vládní kontrolou, a rovnost všemožnými entitlements (“oprávnění“). „Multikulturalismus a diversity jsou rakovinou naší společnosti,“ (Williams, „America’s Budding Tyrants“, Townhall.com, 17.6.2014).

Týž autor vznáší otázku (“Do Blacks Need Favors“, ibid., 23.7.2014), zda černoši na rozdíl od všech ostatních etnik musí mít ona všemožná zvýhodňování - rasové preference, kvoty, Affirmative Action a tzv. race-sensitive policies. Jednoznačně odpovídá, že v některých oblastech počínání, zejména ve sportech - basketbalu, fotbalu - americké verze rugby, a běhu na krátké vzdálenosti, si počínají výtečně.

Jak jsou na tom nikoliv jen v napínání svalstva, ale i mozků, v aréně intelektuální? Loňského roku dva černošští junáci vyhráli celonárodní šachová utkání, olympiády tohoto druhu. Williams ostře zavrhuje snahy pokrokových myslitelů, přesvědčených, že bez přednostního zacházení černoši přece nemohou uspět, a takové uvažování přece přispívá k všeobecné diskriminaci.

Trapně mizerné výsledky v poskytovaném vzdělávání: V průzkumu v roce 1990, aniž by od té doby došlo k postřehnutelnému zlepšení, téměř polovina college seniors nebyla schopna určit přibližnou dobu, v které že polovině kterého století došlo k americké občanské válce. Většina (60 procent) dospělé veřejnosti nebyla schopna jmenovat prezidenta, který dal rozkaz k prvnímu použití atomové bomby. 20 procent nevědělo, kde došlo k jejímu svržení. Stejné procento nevědělo, kdo že byli nepřátelé spojenců za 2. světové války.

- - -

Nyní k další nehoráznosti - onomu vysvětlování všeho možného rasismem: V těchto dnech a týdnech valná část Ameriky se otřásala mravním rozhořčením, se zdůrazňováním černošské menšiny (12,61 %), trpící pod bělošským rasistickým jhem. Jenže víc než 90 procent všech vražd v jejich vlastních řadách páchají jejich soukmenovci.

V televizních debatách, když se občas, ne příliš často, najde dostatečně odvážný tazatel s otázkou, proč si nikdo nepamatuje jméno aspoň některé černošské oběti některé černošské vraždy, taková otázka se ignoruje jakožto rasistická provokace. Ve Fergusonu, stát Missouri, řádení, loupení, žhářství, křík proti bělošské policii ano, velice moc, ale když v téže ulici došlo k černošskému zavraždění bělošského mladíka (uprchlík z Bosny), sdělovací prostředky z opatrnosti se události pramálo či vůbec nijak nevěnovaly.

Jak je to s tou pohodlností - dědictvím otroctví na věčné časy:

V roce 1950 pouze 18 % černošských domácností vedla žena. Nyní je těch procent téměř 70.

Jedna studie v 19. století ověřila, že tři čtvrtiny rodin žily pohromadě s dětmi a oběma rodiči. V rooe 1925 v New York City takových rodin bylo 85 %.

V roce 1940, 14 % černošských dětí se rodilo mimo manželství. V současné době jich je víc než 70 %, v některých městech přes 80 %. Jak si tedy vysvětlovat trvající dopad té legacy? Že v dobách oficiálně otrokářských bylo té svobody víc?

Census Bureau uvádí stav chudoby mezi černochy 28,1 procenty. Jenže neuvádí, že v černošských rodinách s oběma rodiči je chudoba pouze 8,4 procentní. Ačkoliv černoši tvoří jen necelých 13 % národa, současně jsou z 50 % oběťmi vražedných zásahů, zejména z iniciativy vlastních soukmenovců. Pravděpodobnost takového osudu je šestkrát větší než mezi bělochy. Ovšem vina je vždy něčí jinačí.

Příště bych se měl pustit do zjišťování, kdo že z tohoto velikánského amerického společenství nejvíc svou vlast nenávidí, za oběť krutého útlaku se pokládá.

Zda intelektuálové, mohamedáni, nějací takoví.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče