28.3.2024 | Svátek má Soňa


USA: Nepěkné prezidentské počiny

12.2.2015

Prezident v menší zemi v projevu k národu popudil značnou část veřejnosti svým nedelikátním označením dámských genitálií. Při jiné příležitosti přílišnou spotřebou alkoholu údajně ohrozil nedotčenost korunovačních klenotů. Nikdy však neměl problém s určením místa svého narození, že by jako adresu původně uváděl východoafrický přístav Mombasu, ale v průběhu své zdárné politické kariéry by se poopravil a posunul do tehdy ještě neexistující porodnice na Havajských ostrovech.

V zemi značně větší, a sice v USA, Barack Hussein Obama, za stoprocentního černocha se vydávající syn bělošské matky, po prvním triumfálním volebním vítězství se rozjel do světa a v nyní již v proslulém proslovu v Káhiře ujistil nejen Egypťany o obrovských mohamedánských zásluhách na rozvoji Ameriky - kolik ta jim nyní dluží. Neobtěžoval se však s podrobnostmi o faraonech a jejich vynálezech, jimiž kdy obohacovali oprávněně vděčnou zámořskou končinu.

Zahraničně politické počínání nynějšího nájemníka Bílého domu neopouští svůj obtížně pochopitelný princip usilovat o sympatie svých nepřátel, lísat se v jejich přízeň, kdežto vůči svým oficiálním spojencům se chovat se zřetelným odstupem.

A zájmy vlastního státu nijak zřetelně neprosazovat. Thomas Sowell, významný vědec ekonom a na rozdíl od Obamy stoprocentní černoch, svou stať „Obama Versus America“ (Townhall.com, 4. února 2015) započal informací, že prezident za svého nedávného pobytu v Indii, na oslavách národního svátku jako host premiéra Narendry Modiho, bývalého guvernéra státu Gudžarátu, jemuž ještě nedávno jako osoby nežádoucí byl zamítnut vstup do Ameriky, se neodchýlil od svého zvyku to denigrate (“očernit, pošpinit, pomluvit, zostudit“) Spojené státy před cizím publikem. Prohlásil, že byl v Americe diskriminován kvůli barvě své pokožky, že to je i v nynější době země s hroznou chudobou (“terrible poverty“). Takové tvrzení dvakrát zvoleného prezidenta (jehož já ani jednou nevolil) Sowell odmítá jako „irresponsible and immature“.

Reagoval bych s menší ohleduplností při porovnání s Indií, kterou trošku znám. Jako člen dva měsíce trvající vědátorské expedice jsem většinu tamějších států aspoň trošku prošmejdil, měl příležitost posedět jak s osobnostmi nejvyššího vládního kalibru, tak i nahlédnout do ohavných páchnoucích brlohů. Potkával jsem tvory žebravé, malomocné, zdeformované, všelijak uťaté, houfy chudáků, kteří se na chodníku narodili, živoří a umřou. Případný zájemce o osud oněch „nedotknutelných“ (untouchables) nechť zalistuje v oficiálních statistických zdrojích, též měsíčník National Geographic (červen 2003) by užitečně posloužil.

- - -

Americká bída spíš vypadá takto: V roce 1776 došlo ke zrodu státu nyní známého jako USA a tehdy jednoho z nejnuznějších. Zásluhou vlastní píle se za dvě století stal tím zdaleka nejbohatším. Příslušné ministerstvo (U.S. Department of Health and Human Services) v roce 2009 čtyřčlennou rodinu s ročním příjmem pod 20 000 dolarů - 15 procent všech Američanů - klasifikovalo jako chudobnou. 43 procent ekonomicky nejméně úspěšných domácností bydlí ve vlastních domech, 80 % má klimatizaci (v porovnání s rokem 1970, kdy pouze 36 % všeho obyvatelstva, bez ohledu na svou prosperitu, bylo takto vybaveno).

Pouze 6 % chudých domácností se tísní v nedostatečném prostoru. Dvě třetiny všech obydlí mají k dispozici aspoň dvě místnosti na osobu - čili víc než průměrný rezident v Paříži, Londýně, Vídni, Praze, Postoloprtech atd. Téměř tři čtvrtiny chudých amerických domácností vlastní automobil a téměř jedna třetina má dva nebo i víc. Téměř všechny (97 %) mají barevnou televizi a většina vlastní dva či více televizorů.

Úřady hodnotí chudobu pouze podle příjmu rodiny - bez ohledu na extra finanční požitky, návratné platby (earned income tax credit), bezplatnou lékařskou péči (Medicaid), podporu s bydlením (housing allowances), poukázky k nákupu potravin (food stamps) a další programy, jichž je veletucet (126 podle posledních údajů).

V roce 2006 průzkum (Bureau of Labor Statistics Consumer Expenditure Survey) zjistil, že ona nejchudší jedna pětina amerických domácností utratila dvakrát víc, než byl jejich veškerý údajný příjem. Ostatní fondy pocházely z práce na černo, z ilegálních aktivit a nepřiznané asistence z všemožných zdrojů. Jinými slovy: směrodatnější mírou životního standardu je spíš množství spotřeby než výše příjmu. Čili dost jinačí osud než ten indický.

Poloviční běloch Obama, ročník narození 1961, si svému indickému hostiteli trpce postěžoval o svých dřívějších útrapách coby oběti rasové diskriminace, jíž byl zřejmě už od dětství postižen ve školách s prestižní reputací. (Již půl století setrvávám v harmonickém manželství s poloviční běloškou - matka Švýcarka, otec nikoliv. Druh Obamových útrap jsem nikdy nepostřehl.)

- - -

Prezidentský návštěvník z New Delhi odletěl do Saúdské Arábie na pohřeb zemřelého krále a ve čtvrtek 5. února předsedal mohutnému shromáždění 3600 církevních představitelů, mezi nimiž zvlášť vřele přivítal tibetského dalajlámu.

Ve svém pozoruhodném projevu velmi pečlivě se držel svého principu, který zdůraznil již v září 2012 na fóru OSN, že budoucnost nebude náležet těm, kteří urazí proroka islámu.

Tak kardinálního zločinu se on ovšem ani v nejmenším nedopustil. Důsledně se drží svých eufemismů. Když na texaské vojenské bázi Fort Hood zfanatizovaný důstojník psychiatr se slovy „Allahu Akhbar“ zastřelil tucet náhodně přítomných, jeho vyhlazovací akt, v prezidentské interpretaci, neměl nic společného s islámem, náboženstvím míru, takže byl rozmělněn v jakýsi úraz v pracovním prostředí.

Islámský terorismus neexistuje, poněvadž přece nemůže existovat. Vždy musíme mít na mysli onu sensitivity, maximální háklivost, však islám je Religion of Perpetual Outrage - maximálního, neutuchajícího rozhořčení, což poslušně dodržuje naprostá většina amerických sdělovacích zdrojů.

Jordánský král Abdullah II. zrušil svou plánovanou účast poté, co se objevilo video s upálením lapeného pilota. Věru jiná reakce, než jakou Obama projevil po zprávě, že americkému žurnalistovi teroristé ISIS uřízli hlavu. Prezident na několik minut přerušil své oblíbené strefování do golfových balonků.

Ve svém projevu na oné slavnostní maxisnídani odmítl připustit eventualitu, že ISIS má něco společného s islámem, v jehož jménu vše činí. Přitom mu ale nevadilo přirovnávat nynější horory ke křesťanství v dávnověku jako k něčemu zcela ekvivalentnímu. Zdůrazňoval křižácké války, k nimž došlo před tisíciletím, inkvizici před půl tisíciletím, otroctví, tolik špatností, s opakováním jména Ježíše, ale ani jedinkrát se zmínkou o proroku Mohamedovi.

Michelle Malkin, výtečná prostořeká žurnalistka filipínského původu, přispěchala s poznámkou, že nezná jiného z významných osobností dnešních dnů, který by pátral v tak dávné minulosti po zdůvodňování současných zločinů. „ISIS usekávají hlavy, upalují rukojmí, vraždí homosexuály, zotročuji děvčata. A Obama obviňuje křižáky.“ Takto sdělila na Twitteru.

Obama značně popudil svým diletantským tvrzením, že krutosti minulosti se provozovaly „in the name of Christ“. Evangelista Franklin Graham v televizním interview téhož dne se zmínil o Obamově muslimské víře (“Muslim faith“) a dodal, že Kristus přišel na svět, aby zemřel k záchraně hříšníků, kdežto islámský Mohamed vraždil ty nevinné.

Allen West, stoprocentní černoch, bývalý armádní plukovník a kongresman, o Obamovi (jím titulovaném jako „The Islamapologist-in-Chief“) napsal, že se „pokusil nalézt mravní rovnováhu mezi brutalitou ISIS a křesťanstvím“.

Jim Gilmore, bývalý guvernér státu Virginia, zhodnotil Obamův projev jako „ten nejvíc urážlivý, jaký jsem v životě zažil. Obama nevěří v Ameriku a její hodnoty, které sdílíme. Není morální ekvivalent pro hrůzné počínání teroristů, jejichž zvěrstva jsou šokující.“

„To vás trklo teprve teď?“ uštěpačně se ptám.

- - -

Na prezidentskou diletantskou prezentaci leckdo zareagoval, zmíním se jen o jedné kapacitě - Bernardu Lewisovi, profesoru na univerzitě v Princetonu: „V těchto našich časech, křižácké výpravy se líčí jako předčasná verze rozpínajícího se imperialismu - předzvěst (prefigurement) moderních evropských států. Lidem té doby, jak muslimům, tak křesťanům, to nic neříkalo. Tak co to bylo? Křižáci byli zpožděnou reakcí na džihád, svatou válku ve prospěch islámu, a jejich cílem bylo válkou znovu získat, co jí bylo dřív ztraceno - osvobodit posvátná místa křesťanství, znovu je otevřít, bez překážek křesťanským poutníkům.“

O Inkvizici se vyjádřil takto: „Katolická církev s nimi neměla skoro nic společného. Církev považovala heretiky jako ztracené ovce, které bylo třeba přivést zpět do houfu. Na rozdíl od postoje světských orgánů, které pokládaly kacířství za zradu; kdokoliv zapochyboval o královské autoritě, vzpouzel se ideji Bohem daného principu královského, dopustil se hrdelního zločinu. Byly to světské instituce - a nikoliv církev - které upalovaly kacíře. Ve skutečnosti světské instituce kritizovaly církev pro její nedostatečnou roli v inkvizičním počínání.“

V jiném zdroji jsem se dočetll, že během 450 roků trvání Inkvizice došlo k upálení 2200 heretiků, což by zhruba přišlo ročně na pět takových hororů.

Porovnejme s nynějšími výsledky a jinými způsoby zprovození z tohoto nynějšího krušného světa. ISIS angažující se v utínání hlaviček dětí, tak potrestáni i provinilci, kteří šli zhlédnout utkání v kopané. Též s jejich občasným pohřbíváním zaživa

- - -

Účastníci tak podivné snídaně a prezidentského proslovu nikdy dřív tolikrát neslyšeli jméno Ježíše Krista v tak negativním kontextu, s důrazem na provinění před tisíci lety. Křesťanství, aniž by se domáhalo nároku na uznání stejné sensitivity, jíž se tolik domáhá islám, se zajímá o současný svět. Dočítám se, že křesťanství usiluje o změnu (k lepšímu), islám však nikoliv. Je i přirovnáván ke komunismu dnešních dnů: jestliže nacisté měli svou master race, ISIS má svou master faith - svou víru, tak pěkně se to v angličtině rýmuje.

Zpět k té změně: bylo to zejména křesťanství, co se nejvíc zasloužilo o likvidaci otroctví, této kruté součásti veškeré historie lidstva. Leckde nadále setrvává - a nejsou to končiny západní civilizace.

A ta jakoby pramálo dychtila po svém vlastním přežití.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče