Výsledek posledních prezidentských voleb v USA (listopad 2016) s Trumpovým vítězstvím, které snad ani on neočekával, velice důkladně zacloumalo s veškerým americkým mocenským establishmentem. Jak takové nehorázné vysvětlení vysvětlit, zracionalizovat?

Mnohá mysl se vrátila čtyři roky nazpět, do roku 2012, k těm předchozím volbám, když při tehdejším utkání kandidáta Mitta Romneyho s Barackem Husseinem Obamou, v televizní debatě, na otázku o tehdejším největším nebezpečí světového míru, Romney označil Moskvu a Obama, s miliony televizních posluchačů se mohutně rozesmál nad tak pitomoučkou nehorázností.

To bylo tenkrát. Od té doby se ledacos nepředvídaného událo. Hillary Clintonová, předpokládaná nástupkyně v Bílém domě, v roli Secretary of State - ministryně zahraničních věcí - ledacos všelijakého podnikala. Například zařídila pro ruského zájemce prodej 20 procent zásob nukleárního mateiálu, nikterak k prospěchu své vlasti, jejíž zájmy přece měla prosazovat. Spíš došlo k prosazování jejích rodinných zájmů, v podobě přílivu fondů od vděčných podpůrců do nadace Clintonových. Manžel, exprezident Bill Clinton, odpřednášel své projevy za dvojnásobně šlechetné honoráře ve výši půl milionu dolarů za každé vystoupení. Manželé Bill a Hillary, původně se vydávající za nemajetné chudáky, se ve velmi krátkém čase přerodili v mnohonásobné multimilionáře. Manželka rozjela svou prezidentskou kampaň, při té příležitosti se jí podařilo zlikvidovat 33.000 e-mailů, taktéž i jiných politicky delikátních materiálů, a o jejím volebním vítězství snad nikdo nepochyboval. Pak ale udeřilo ono nijak předpokládané překvapení, a tedy i potřeba nehoráznost takového volebního fiaska začít vysvětlovat.

Neúspěšná kandidátka započala ujištěním své naprosté nevinnosti na utrpěném debaklu. Při úsilí nalézt uvěřitelné vysvětlení se došlo až do Moskvy. Váze podvratného mezinárodního významu se v roce 2012 bujaře vysmívala a nyní se zrodily užitečné báchorky v podobě Ruska, Moskvy, Kremlu, diabolického Putina, s nímž se vítězný Trump snad dosud ještě nikdy nepotkal. Nastalo - a dosud setrvává - pátrání po důkazech, jak že se mohlo stát, aby kremelský vliv dosáhl do statisícového počtu amerických volebních místností, až tam aby pronikli agenti od Uralu s úspěšným záměrem zmanipulovat kýžené výsledky.

- - -

Politický amatér Trump, který ve svém životě dosud nikdy neusiloval ani o zvolení vesnickým funkcionářem, teď aby převzal otěže dosud problematicky si počínající supervelmoci. Mediální zdroje ve své obrovské většině se vůči onomu nepředpokládaném vetřelci do Bílého domu vyjadřovaly tuze negativně a takto dosud pokračují. Trumpova popularita údajně poklesla na pouhých 30 procent. Ekonomika se ale nezhroutila, ba naopak, burza aspoň prozatím znamenitě prosperuje, DOW Index dosáhl rekordní výše přesahující 23.000 bodů, zaměstnanost vzrostla o milion nových pracovních příležitostí. Trump hned od prvního dne svého prezidentského fungování se pustil do likvidace všemožných byrokratických předpisů z Obamovy éry.

Trump se dokonce troufá dotýkat dosud - už po dobu tří generací nedotknutelného -

principu Affirmative Action: občanské rovnosti ne zas tak zcela rovné neboli se zkušeností, s níž my absolventi budování vědeckého komunismu jsme obeznámeni s rozdílností váhy třídního původu dělnického a jiného. Redaktoři rozumné publikace National Review ve svém vydání 3. srpna 2017 se detailně vyjadřují o iniciativě DOJ - Department of Justice -, čili něčím nepředstavitelným během předchozích Obamových osmi let - a sice o ochotě uveřejnit stižnost skupiny 64 asijsko-amerických organizací týkající se diskriminace tohoto druhu studentů (“spectacular, undeniable, shameful“).

Vhodné je přirovnání k někdejšímu kvota systému, jímž bývali postižení talentovaní židovští studenti ve snaze dosáhnout přijetí na prestižní Ivy League učiliště. Ony asijsko-americké organizace se pustily do soudních sporů s dokazováním, že takoví studenti musí nyní v průměru dosahovat 140 bodů víc, než získají běloši, 270 bodů v případě žadatelů hispánských a 450 bodů víc než černoši. Rasové hodnocení je primární. Talentovaný žák z chudého běloškého prostředí má pramalou pravděpodobnost úspěchu v porovnání s průměrným či podprůměrným černošským či hispánským žadatelem z bohatých rodin, jichž nebývá málo.

Trumpova administrativa je připravena přeorganizovat své zdroje DOJ civil rights division, dát je k dispozici a žalovat univerzity za jejich počínání, diskriminující bělošské žadavatele o přijetí na studia.

- - -

Neznám žádného mezi staršími generacemi rozených Američanů se zkušeností

tak důkladného politického rozkolu. Kongres versus Bílý dům, moc zákonodárná versus ta výkonná. Na jedné straně snaha vylepšit vztah mezi Washingtonem a Moskvou, zatímco prezident musel podepsal zpřísnění sankcí Moskvu postihujících. Robert Mueller, bývalý ředitel FBI, je nyní pověřen, aby v čele útvaru jménem grand jury vyšetřoval intenzitu ruského vměšování do posledních amerických prezidentských voleb, bylo-li kdy nějaké. K dispozici má šestnáct zkušených juristů, s pravomocí se šťourat jakýmkoliv směrem a cokoliv najít, co by přimělo prokuraturu zahájit trestní stíhání.

Veliké množství demokratů, patrně jejich většina, odmítá respektovat nynějšího 45. prezidenta země jako naprosto nevhodného a neschopného vykonávat svůj úřad, který si nezasloužil.

Řešením by tedy měl být IMPEACHMENT, jediné ústavně specifikované řešení, jak odstranit prezidentského nájemníka Bílého domu. Dvoutřetinová většina obou sněmoven by musela hlasovat pro takové řešení, načež by následoval soud v Senátu, jemuž by předsedal nynější předseda Nejvyššího soudu (Chief Justice) John Roberts. Jiným řešením by ovšem byla smrt takového prezidenta nebo jeho rezignace.

Prozatím nejhlasitějším prosazovatelem onoho impeachment je již víc než tři desetiletí ve sněmovně zákonodárců vysedávající černošská zákonodárkyně Maxine Waters, o níž jsem se v dřívějších statích vždy nevlídně zmiňoval. V americké historii došlo pouze k dvěma iniciativám docílit takového řešení. K prvnímu došlo v roce 1867, snaha odstranit prezidenta Andrewa Johnsona za jeho záměr zbavit se ministra Stantona, což však nezískalo potřebnou většinu hlasů. Druhý pokus se uskutečnil v roce 1968, případ sexuálně hodně snaživého Billa Clintona (zejména Monica Lewinski, zejména potřísněné modré šatičky, a hodně lhaní provinilce pod přísahou).

Ústavní požadavek (The constitutional standard is „high crimes and misdemeanors“) je různě interpretovatelný. Každopádně, k zahájení procedury by muselo začít ve sněmovně reprezentantů, v níž republikáni - a nejen tam - mají solidní většinu. Za nynějšího složení Kongresu, situaci je dlužno posoudit jako THE IMPEACHMENT FANTASY (The Weekly Standard, 7. srpen 2017.

KONEC