Prezident Donald Trump přináší velkou nejistotu. Ale není v tom první ani jediný

Generační pocit nelze ukotvit v normě či definici, ale tím lépe se dá vyjádřit románem či filmem. Teď – v době, kdy do Bílého domu nastupuje Donald Trump – lze obecný pocit vyjádřit asi takto. V USA padá to, co už celá generace pokládala za samozřejmý a definitivní pohyb k lepšímu, otevřenějšímu a šťastnějšímu světu. Donald Trump a jeho vítězství ztělesňuje přechod k horšímu – nevyzpytatelnému, bigotnímu a vulgárnímu.

Bude zajímavé sledovat, kdy a kdo ten pocit přetaví do románu či filmu. A s odstupem pozorovat, do jaké míry pocity odpovídají skutečnosti. Nechme teď stranou prognózy, co všechno prezident Trump udělá, změní či zruší – to je věštění z kávové sedliny. Ale můžeme se podívat na to, jak se pocity porážky či vítězství při střídání moci vyvíjely dříve a jak potom dopadly v poměření s realitou.

Pro jistotu zdůrazněme, že nejde o paralely. Liší se doba, podmínky v USA i ve světě, společenské i technologické možnosti. Nelze plně srovnávat nástup Donalda Trumpa s nástupem Richarda Nixona v lednu 1969. Ale dá se ukázat, že i velmi kontroverzní lídři mohou hrát politické hry s otevřeným koncem. Že to, co zprvu vypadá jako úplné vítězství „sil temna“, nakonec vyzní pestřeji.

Nixon s otevřeným koncem

V 70. letech i česká klubová kina uváděla americký snímek Jahodová proklamace. Měl kultovní charakter. Vyjadřoval generační pocit progresivních Američanů, kontrakultury, prostě lidí spjatých s liberálním hnutím 60. let, zejména jeho vyvrcholením v roce 1968. Pocit revolucionářů přesvědčených o tom, že vše je na cestě k lepšímu, že jejich protest za liberálnější pravidla, školy i společnost a proti válce ve Vietnamu padá na úrodnou půdu, ale pak přišel šok v podobě volebního vítězství republikána Nixona.

Richarda Nixona nelze ztotožnit s Donaldem Trumpem už proto, že měl bohatou politickou zkušenost (v letech 1953–1961 byl viceprezidentem). Ale v mnohém se Trumpovi podobal a ještě víc se podobal vztah liberální společnosti k němu – coby muži názorově i charakterově odpudivému. Když nastoupil do úřadu prezidenta, i tehdy vládla nejistota. Na webu najdeme materiály, podle nichž Nixon zvažoval jaderné bombardování severního Vietnamu. Prý mu to rozmluvil jeho poradce a pozdější ministr zahraničí Henry Kissinger...

Jenže díváme-li se na to vše s odstupem, nevidíme obraz katastrofy. Ano, Nixonův charakter byl dosti nevábný. Doložilo to jeho lhaní ve slavné aféře Watergate, které pak vedlo až k jeho rezignaci. Ale válku ve Vietnamu ukončil dohodou. Navázal vztahy s komunistickým Pekingem, čímž dostal do kleští Brežněvovu Moskvu, i založil politiku jedné Číny (od té doby sedí v Radě bezpečnosti OSN zástupce Pekingu, nikoliv Tchaj-peje). Politiku, kterou teď Trump rétoricky testuje. A mimo jiné byly za Nixonovy vlády přijaty základní ekologické zákony. Příslušná agentura (ministerstvo) EPA začala fungovat v prosinci 1970.

Pro dnešek z toho neplyne nic zřejmého. Jen to, že vše může mít otevřenější konce, než se zpočátku jeví. Tedy pokud dá lídr na zkušeného člověka typu Kissingera. Trump na něj prý dá, ale víc k tomu zatím říci nelze.

Více ale lze říci k filmu Jahodová proklamace. Za Husáka se u nás promítal dost možná v naději režimu, že postaví do ošklivého světla americký establishment (rozuměj Nixonův). Upřímně, znám hodně lidí, kteří ten film viděli, nicméně žádného, kterému by zošklivil americký establishment. Jenže nynější svět je jiný, takže teprve uvidíme, jak to bude se vztahem k Trumpově Americe.

Jak se dohodnout s Moskvou

Nejistoty přinesl i na první pohled sebejistý prezident Dwight Eisenhower. Nastoupil v lednu 1953 jako vítěz druhé světové války a rázný voják. Jeho politika byla ale opakem ráznosti. Pro řadu Američanů – těžko se ubránit dojmu, že hlavně pro Trumpovy voliče – zůstává nostalgickou vzpomínkou na dobu, kdy nebyli ve válce (tu v Koreji Eisenhower ukončil, do Vietnamu se zaplést nestihl), žili v konjunktuře a věci měly svůj řád. Ale pro Evropu znamenal Eisenhower přelom. V roce 1956 spolu s Chruščovem přiměl Británii a Francii stáhnout se z války na Sinaji, čímž ukončil éru evropských vojenských velmocí. Ale proti Sověty páchanému krveprolití v Budapešti neučinil nic, což mu mnozí Maďaři mají dodnes za zlé.

Dost se varuje před Trumpovou ochotou k dohodě s Moskvou. Ale Obama, jenž agresivitu Putinova Ruska slovy odsuzuje, ji sám – ač nepřímo – pomohl oživit, když vojensky vycouval ze Středního východu, jako by nevěděl, že v této hře se každé vakuum ihned zaplní.

Je škoda, že takové postřehy generační pocity neovlivní. Až někdo natočí Jahodovou proklamaci z prostředí let 2016–2017, vsaďte se, že bude pouze o tom, jak dobro podlehlo zlu.

LN, 20.1.2016