V říjnu 2006 dosáhl počet obyvatelstva v USA 300 milionů – a to i bez ohledu na nezjistitelné miliony těch ilegálně přítomných. (Department of Interior – ministerstvo vnitra, jež ale nemá na starost policii, ale národní parky a pomníky, zaměstnávalo a třeba ještě zaměstnává ilegály jako lakýrníky natírat Sochu svobody.) Jen Čína a Indie mají víc lidí než nenáviděná Amerika, v nynější době ta jediná zbylá supervelmoc.

Je to sága největšího přesunu lidstva v historii: 3,9 milionů v roce 1790 (první census v zemi), 50 milionů v 1880, 100 milionů v 1915, 200 milionů v 1967 a teď tedy těch 300 milionů. Od vyhlášení americké nezávislosti až do vyhlášení první světové války - po dobu téměř 140 let, USA byly pro Evropany otevřenou zemí. Víza neexistovala, kvóty žádné a jedinou překážkou byla lékařská prohlídka. Mnohé se ale změnilo, včetně předpisů. Napřed směl každý, pak jen někdo, pak skoro nikdo a dnes se z mnohých neevropských směrů hrnou miliony bez ptaní. (Též se stává, že čekatel o azyl, místo aby čekal, zažaluje americkou vládu o statisíce dolarů náhrady škody proto, že mu po dvou měsících došla trpělivost - případ Kubánců v New Jersey.)

První fáze růstu této země trvala zhruba do roku 1840. Víc než imigrace ji charakterizovalo pilné rozmnožování z vlastních zdrojů, tehdy americké ženy rodily v průměru sedm dětí. K velkému přílivu přistěhovalců došlo až v oněch čtyřicátých letech devatenáctého století, zejména ze dvou důvodů: jednak hladomor v Irsku (potato famine – ona pověstná pohroma, která zdecimovala národ), jednak dopad neúspěšné revoluce roku 1848, postihnuvší zejména střední Evropu včetně naší rodné končiny.

Po konci americké občanské války (Jih proti Severu, 1861-1865), která stála 600.000 životů v národě 31 milionů, došlo k nejmohutnějšímu imigračnímu přílivu, a to značně z jižní a východní Evropy , hodně Italů a Poláků. V srpnu 1914 zaduněly kanony a bylo po návalu. Woodrow Wilson dostal zemi do války, ztráty na životech byly značné a Amerika se od Evropy odvrátila : už nás nikdy nesmí zatáhnout do svých nekonečných konfliktů, nastala éra izolacionismu.

Izolacionismus postihl i zájemce o přistěhovalectví. V roce 1924 vešel v platnost Immigration Act, zákon vyměřivší kvóty jednotlivým státům. Na každého se dostalo , i na maličkou Andorru a himalájský Bhutan, ale zdaleka se nedostalo na každého stejně. „Dvě procenta z počtu té které národnostní skupiny, žijící v USA v roce 1890“, byla formule, určující roční kvótu. Nový stát Československo dostal svůj podíl, vykrojený z rakousko-uherské cifry a tehdy jsme dopadli velmi dobře: ČSR – 3.073, víc než SSSR (2.248), Rakousko (785) či Maďarsko (473).

Zákon byl zaujat jak proti Afričanům, tak proti desetkrát početnějším Asiatům.

Kvóta Číňanů byla 100 viz ročně. Americká civilizace je výtvor Evropanů, tak proč si ji ničit – takové bylo všeobecné mínění oněch dní. Zákon byl rovněž zaujat proti epileptikům a žadatelům trpícím tuberkulozou a jinými neduhy, bez ohledu na barvu pokožky. Opatření to diskriminační, ale dosud jsem neslyšel o zemi, která by si nevybírala. Například nikdo nevítá malomocné.

V třicátých letech velké hospodářské krize došlo k nejmenšímu vzrůstu obyvatelstva (pouhých 7%) a kvóty nebyly připraveny na válku. Mírové dávkování nemohlo předvídat Hitlera, židovský exodus, uprchlíky všemožného druhu. Někdy ale stačilo změnit interpretaci, i když ne zákon sám. Mnoho uprchlíků, například z baltických zemí, se chtělo dostat do Ameriky, ale jejich kvóta byla pramalá. Konzuláty si tedy vypůjčily nevybrané kvóty favorizovaných národností, a pak též začaly vydávat viza z přídělu na příští leta. (Moje budoucí manželka se dostala na řadu v čínské kvótě oněch 100, vybrané na desetiletí dopředu.)

V šedesátých letech začal Vietnam a sílil tlak ve prospěch přistěhovalectví z nebělošských částí světa. Rovněž se ozývali Jihoevropané, zejména Italové a Řekové, jejichž nedostatečná kvóta bránila slučování rodin. Turci měli potíže, leckdo se zlobil.

Výsledkem bylo v roce 1964 přijetí nového imigračního zákona, který znamenal přechod od národnostních kvót k jiným kritériím: Odklon od severozápadní Evropy k jihovýchodní Evropě, odklon od Evropy ve prospěch ostatních částí světa.

Místo kvót dle národností, západní hemisféra, od Kanady po Patagonii, jakož i východní hemisféra (nejen Evropa, ale i Asie, zbytek světa) dostaly svůj podíl. Navíc hemisférová kvóta postrádala dno. Zákon totiž dovoloval vstup nejbližším rodinným příslušníkům amërických občanů mimo příděl, a tak se umožnilo bouřlivé, mnohopočetné slučování a šizení.

Po druhé světové válce začalo přibývat obyvatelstva zejména v západních oblastech země. O popularitu slunné Kalifornie se postarali vojáci, čekající na odvoz k bojištím v Pacifiku, a mnohým přeživším se po návratu tak zalíbilo, že setrvali mezi pomeranči permanentně. Rovněž došlo k posunu jižním směrem, do států bývalé konfederace, po likvidaci někdejší segregace. Do roku 1970 se počet obyvatelstva Texasu téměř zdvojnásobil ( z 6,4 na 11,2 milionů), v Kalifornii téměř ztrojnásobil (z 6,9 na 20 milionů) a ještě víc se zmnožila Florida, značně tak zásluhou penzistů ze severu, směřujících za sluncem (z 1,9 na 6,8 milionů).

Tímto západním a jižním směrem v následujících letech se zejména vzmáhalo přistěhovalectví z Latinské Ameriky a Asie. V roce 2000 Kalifornie nabobtnala do prozatím rekordního počtu 34 milionů, rozlehlý Texas získal 20,9 milionů a značně menší Florida 16 milionů. A od roku 2000 přibylo dalších 20 milionů (U.S.News and World Report, 2.10.2006).

Dochází k pozvolnému přesunu původního obyvatelstva z řady států východního pobřeží a též z prérií středního Západu oním západním a jižním směrem. Tam státy donedávna rurální začínaly získávat převážně městský charakter. Ve státě Idaho někdejší jen trošku větší vesnice Boise se rozrostla na víc než půlmilionovou metropoli. Zatímco kulturními příležitostmi kypící stát Massachusetts s Harvardem a řadou dalších výtečných univerzit obyvatelstva pozbyl, ony dřív téměř žalostně prázdné státy pořádně zmohutněly: v období 1990 – 2000 ono Idaho vzrostlo o 29 procent, trošku víc získaly státy Utah (30%), Colorado (31%), Arizona (40%) a zdaleka nejvíc pouštní neřestná Nevada (66%).

Ubývá potratů, dokonce i rozvodů a porodnost je vyšší než v ostatních západních zemích. Nejznačnější podíl na růstu má ovšem imigrace, zejména ta z latinské části kontinentu. Pew Hispanic Center informuje, že ze 100 milionů Američanů nejposlednějšího data, většinu (53%) tvoří přistěhovalci z Latinské Ameriky nebo jejich potomci. Začátkem devadesátých let jejich nejkýženější adresou byla Kalifornie. Ta spolu s pěti státy (New York, New Jersey, Illinois, Florida a Texas) absorbovala tři čtvrtiny všech přistěhovalců. Teď ale v 21. století se rozmáhá hispánský živel do řady dřív opomíjených států jako Severní a Jižní Karolina či Georgia – onen tzv. Deep South.

Dopad to má jak ekonomický, tak politický. Někdejší záměr, vize, černošských předáků, zvolených či nezvolených, o vytvoření „Duhové koalice“ (Rainbow coalition) - semknutého šiku všech menšin proti bělošské dominantní moci, se rozplynuly, jak už se duhám pravidelně stává. Ekonomicky velmi čilí přistěhovalci z Asie se nezajímali od samého začátku a nedošlo ani k očekávanému bratrství mezi černošským a latinskoamerickým, španělsky mluvícím obyvatelstvem, setrvávajícím na nejnižším stupni životní úrovně.

Je to ošidná tématika, o níž se liberální, politicky příliš korektní media málo zmiňují. Z občasných výjimek (např. The New York Times, 3.10.2006) se dozvídáme, že třeba v Georgii hispánští přistěhovalci ve svém počínání už předběhli původní černošské obyvatelstvo. Začínají podnikat, otvírat vlastní obchody - a, což je ještě důležitější, pro jejich daleko lepší pracovní morálku jim otvírají dveře zajímající se zaměstnavatelé. Nezaměstnanost mezi přistěhovalci je menší, averze černochů proti těmto ekonomicky a místy již i početně silnějším konkurentům je pak větší.

Takový stav věcí je k nepřehlédnutí mezi demografy, sociology, ekonomy a zejména mezi politiky také z jiného, podstatnějšího důvodu: běloši evropského původu se stávají „a majority minority nation“, takto ironicky formulováno. Tento status bělošské menšiny již byl dosažen v Kalifornii, Novém Mexiku, Texasu, též na Havaji a dokonce i v hlavním městě Washingtonu, D.C. Země se stává bilingvální, hodně se přibližuje druh komplikace, trýznící sousední Kanadu.

To by se teď původní Poutníci – Puritáni se sedmnáctého století, divili, jak se to tam v jejich novém domově pořádně zvrtne.

K O N E C

Neoficiální stránky Oty Ulče