29.3.2024 | Svátek má Taťána


USA: Mezinárodní počínání

31.10.2017

Nijak angažovaný pozorovatel aby při pozorování americké zahraniční scény měl právo si hlavu ukroutit: zde máme zbylou supervelmoc (nyní zejména Čínou doháněnou), která poskytuje zahraniční pomoc Japonsku s penězi, které si od téhož Japonska vypůjčuje. Takto jsem se právě dočetl. Washington se ve světě už podivně angažuje aspoň posledních sedmdesát let. Pěstuje kontakty se zájmem o různé spolupráce s vojenskými činiteli ve víc než stu státech, čili ve většině na této planetě.

Takové globální angažmá se hodně prodraží: snaha prosazovat stabilitu v zahraničí všemožnými směry, zejména s výsledkem vlastního katastrofálního zadlužení. Momentálně USA na svých bedrech vlečou nesplatitelný dluh už dvaceti trilionů dolarů.

Washington se stará o výcvik všemožných vojenských útvarů, o jejich zásobování potřebným materiálem, tak tomu ve všelijakých Tramtáriích. Dluh americkému daňovému poplatníkovi v průměru vzrůstá o 20 miliard dolarů, rok co rok.

Před pár dny, než došlo k mému neveselému smolení těchto řádek, jsme se dozvěděli o přepadu americké jednotky islámskými teroristy se ztrátou čtyř amerických životů - a místem činu byl rozsáhlý pouštní stát Niger v západní Africe, bývalá to francouzská kolonie. „Co s takovou končinou máme mít co společného, kde jsou nějaké užitečné výsledky?“ ozve se stále víc zadlužovaný občan v dálavách.

- - -

Pět roků po druhé světové válce započala další válka, korejská, nikoliv pod praporem v ní zúčastněných několika států, ale pod insigniemi OSN. Zdaleka největší podíl na úsilí OSN - jak vojskem, tak výzbrojí, mohutnými výdaji - ovšem měli Američané.

Následovala válka vietnamská. Toť Indočína - bývalá francouzská kolonie, kterou někdejší kolonizátoři nijak dobrovolně opustili po důkladné porážce v roce 1954. Na ní se též podíleli čeští příslušníci francouzské Cizinecké legie. Nejeden tam v džungli nepřežil a mnozí přeživší se nedobrovolně vrátili do rodné země k slastím neméně nedobrovolného budování vědeckého socialismu.

A Amerika se zabředla do domácího vietnamského konfliktu v době L.B. Johnsona, jehož prezidentství způsobila smrt jeho předchůdce J.F. Kennedyho. Na severu dominoval komunistický Ho či min, na jihu hlavou státu byl Ngo Dinh Diem, s výraznější manželkou (podobná disproporce v případě generalissima Čankajška a jeho značně inteligentnější manželky). Saigon podceňoval nebezpečí domácího podzemního hnutí, podstatnou část břemena na sebe vzal Washington s výsledkem, na který upozorňuje památník s jmény více než padesáti tisíc padlých synů a též nejedné americké dcery. Byla to jediná válka prohraná nikoliv na zahraničních bojištích, ale na domácí politické frontě.

Poněkud podobnou byla situace v méně vzdáleném, středoamerickém Salvadoru, kde v době prezidentů Cartera a Reagana došlo k notné podpoře tamějšího režimu, jeho armády v nekonečném jeho potýkání s hodně levicovými povstalci. Zahraniční výpomoc byla příliš pozdní a nedostatečná. Život tam ztratil odhadovaný počet 75.000 domorodců. Dodnes se nedošlo k pořádné vyřešení, Salvador přežívá v nezáviděníhodném stavu jako jeden ze států s nejvyšší vražedností na světě.

V Jemenu, toliko v období 2007 až 2011, americká vláda tam poskytla 500 milionů dolarů na podporu potírání domácích povstalců a všelijakých zbytků al-Kajdy. Taková štědrost v době jak v penězích, tak potřebné výzbroje vesměs končila v rukách prezidenta, jímž byl Ali Abdullah Saleh, který se postaral o obohacování rodinných příslušníků a přátel, zatímco národ přežíval v chudobě, hladu, nezaměstnanosti. Výsledkem byl v roce 2015 výbuch všeobecné občanské války. Pentagon připustil, že ztratil přehled, kam že se poděly přemnohé miliony válečného vybavení, které nezřídka se dostalo do nepřátelských rukou.

Americké snahy vybudovat pořádnou armádu v pustém západoafrickém terénu státu Mali se nijak znamenitě nevyvíjel. Rovněž to bývalé francouzské koloniální vlastnictví. „Co je nám do toho, proč se o to máme starat, nemáme snad dost jiných svých starostí?“ Takové jsou pak přemnohé oprávněné povzdechy veřejnosti.

- - -

Minulý prezident Barack Husssein Obama svých osm roků vládnutí započal na místech jemu blízkých. Ve svém proslulém vystoupení v Egyptě se omlouval za americké hříchy, vyjádřil značnou vděčnost za přínos islámské civilizace našemu zřetelně méně hodnotnému způsobu života. Podobně se vyjadřoval na jiných adresách, například v Turecku.

V závěrečné fázi 2014 - 2016 Obamova pobytu v Bílém domě, islámské teroristické hnutí ISIS, s ambicemi nastolit globální kalifát, se hnalo vpřed terénem Iráku, dřív pod americkou kontrolou, poté následováno mordováním tisíců místního obyvatelstva, spolu s s ničením přemnohých památek světové historie.

V poslední fázi svého prezidentování se Obama zasloužil o dohodu s Íránem, národem 80 milionů šíitů, s výhodami pro tuto druhou stranu: miliardy peněz v hotovosti, odstranění mnohých sankčních bariér, řada plusů pro Teherán, nulové minusy pro Washington. Však Američané nijak nedychtili poslat někam do zahraničí svou armádu, aby cokoliv okupovala, tak jak se stávalo v minulosti - Kuvajt v roce 1991, Afghánistán v 2001, Irák v 2003.

Claude Polin, profesor emeritus filosofie na pařížské univerzitě Sorbonne, svůj text s názvem „Love Thyself: The West’s Fatal Flaw“, Chronicles, listopad 2017, začíná citátem prezidenta Trumpa, že „zásadní otázkou naší doby je vůle Západu, zda přežít“. To, co bývala západní civilizace, je skutečně nyní ohroženo mohamedánským přistěhovalectvím. Islám považuje Západ za relikvii bezcenné minulosti, za nepřátelskou světskou moc, kterou nutno zničit buď pouhým násilím, nebo zavalením demografickými tsunami. Jinými slovy - buď zabít, uškrtit, nebo to nechat na přílivu našich množících se dětiček. Autor se zmiňuje o nynějším papežovi, který zdůrazňuje svatou povinnost mít otevřenou náruč k objetí nezvládnutelného množství vetřelců - z nichž většina nemá právo být posuzována jako uprchlíci. Následuje věta „Maďarsko, Polsko, Slovensko a Česká republika mají být vypuzeny ze společnosti civilizovaných západních národů pro svou váhavost se přizpůsobit.“

Po třech letech Obamova nikterak zřetelného zásahu proti ISIS teď za Trumpovy již devítiměsíční přítomnosti došlo ke zřetelným změnám. ISIS ztratila jednu bázi za druhou, mezi nimi Mosul (někdejší působiště znamenitého českého vědce exulanta Jiřího Klíra, z Iráku pak přesídlivšího do Binghamtonu, New York, mé nynější adresy), a nyní pozbyla i svou hlavní bázi Rakká. Tam se vzdalo téměř 6000 teroristů, dosud si libujících v uřezávání hlav včetně dětských, rovněž ukřižování, upalování zaživa v klecích, koších, podobné takové radovánky.

Ačkoliv kalifát již zřetelně prohrál, ISIS nadále působí mimo své někdejší ovládané území. Odborníci na tento novátorský hanebný fenomén zdůrazňují potřebu cyber warfare jako zásadní zbraň při potírání ISIS ideologie v západních zemích. Důležitou zbrani aby též byl návrat co největšího počtu nevítaných mohamedánských vetřelců v západním světě, tam všemožné materiální požitky konzumující, přimět je k návratu, jakkoliv nešetrně, na své původní domácí adresy.

- - -

Uzavírám dnešní přednes zmínkou o textu, který jeho autor John Hawkins nazval „5 Reasons Barack Obama Will Be Viewed As One Of The Worst Presidents of All Times“, Townhall, 19. říjen 2017. Uvedl pět důvodů, proč tohoto prezidenta hodnotil jako jednoho z nejkatastrofálnějších.

1. Zasloužil se o téměř zdvojnásobení národního dluhu. Za Obamy vzrostl dluh o sumu rovnající se součtu všech dluhů všech prezidentů v americké historii.
2. Nijak se nezasloužil o zmenšení pravděpodobnosti nukleární války. (Tuhle obtížnost bych mu ale příliš nevyčítal.)
3. Jeho pramalé úsilí zarazit ilegální imigraci. Zabránil deportaci milionů takových vetřelců.
4. Místo, aby dodržel slib stát se prezidentem celého národa bez ohledu na rasu, odstín pokožky, on naopak rasovou příslušnost, jakkoliv i nepřímo, značně zdůrazňoval.
5. Válku, Američany v Iráku v podstatě vyhranou, se Obamovi podařilo dodatečně prohrát.

- - -

Takto tedy Hawkins. Ledacos dalšího by se dalo dodat: Například Putinovi prodej dvaceti procent zásob nukleárně důležitého materiálu.

Znám ale Čechoameričana sídlícího v jednom ze severních států USA. Ohleduplně ho nejmenuji. On si totiž nejen značně vychvaluje Obamu jako snad nejznamenitější osobnost v amerických dějinách, ale navíc se svými literárními iniciativami je i řádným členem PENu.

KONEC