29.3.2024 | Svátek má Taťána


USA: Mám hluboce antiamerické názory, ale Ameriku mám rád

3.12.2007

Nedávno mě zaujal článek Dobrý den, radare... a pozor na slony! z blogu profesora Václava Hořejšího. Článek je pozoruhodný ve dvou ohledech. Tím prvním je výrazný kontrast mezi inteligencí autora a poměrně demagogickou argumentací jak proti zdůvodnění pro vybudování protiraketového radaru, tak i proti motivům americké administrativy. A druhým je překvapivý zvrat ke konci článku. Po nekompromisním tepání Ameriky zde najdeme dovysvětlení: „...Ameriku mám rád; prožil jsem tam 15 měsíců a moc se mi tam líbilo. To, co říkám, rozhodně není žádný „antiamerikanismus“ – hlavně proto, že velmi podobné názory na kroky současné americké vlády má dnes i většina Američanů.” Poslední, co by mě po přečtení článku totiž napadlo, je, že autor má Ameriku rád. Amerika je vykreslena jako říše zla přinejmenším ovládaná temnými silami vojenskoprůmyslového komplexu. Aby se tento paradox podařilo vysvětlit, asi by bylo dobré si ujasnit co vlastně je to specificky americké. Už jen proto, že autor se potřebuje předem ohradit proti nařčení z antiamerikanismu, když se zdá, že napsal antiamerický článek.

Některé rysy by se na první pohled mohly zdát typicky americké, avšak ty jsou buď nepodstatné nebo málo odlišné. Příroda je v Americe krásná a líbit se musí. To však se dá říci, kromě Dánska, o mnoha dalších zemích. Dále, cizinec je v Americe našinec. Kromě kosmopolitního a navíc neurotického New Yorku a imigrační úřednice na letištích, prodavačky se na čehúně usmějí a zeptají se, odkud že to máme tak roztomilý rachotivý přízvuk, a myslí to vážně. V Londýně nás však také nepovažují za odpad. Dále, služby povětšinou fungují. Krade se málo. Lidé jsou často širocí. Benzín je levný. Politika je zkorumpována snesitelně. Najít a pronajmout si byt trvá půl dne. A tak dále a tak dále. Toto vše je sice hezké, ale podobných příjemností si všimne i cestovatel po mnoha zemích (hlavně severní) Evropy, a levný benzín mají v Saúdské Arábii. Tedy nic výrazně amerického a nic, co by stálo za silný názor.

Trochu výraznějším rysem je (bohudík) slabší role státu a fakt, že víra se bere vážně. Soukromé vysoké školství je drahé, ale funguje skvěle. Státní univerzity jsou o dost levnější a často také skvělé. Základní a střední školství je hlavně veřejné, méně stresové a často velice slabé. Ekonomika je globální a relativně nezprzněná protekcionismem a dotacemi, i když i zemědělci jsou dotováni (15% versus asi 35% v EU, dle The Economist), a na ocel jsou tarify. Zdravotní pojistka není povinná. Nosí se pistole. Do práce se jezdí pětitunkami. Na opravdový důchod si lidé spoří sami. Z práce je Arizoňan vyhoditelný kdykoli a bez udání důvodu. Nezaměstnanost je (také proto) nízká. Kostely jsou každou neděli narvané. Místo vlezlého státu tak roli otravovatelů života převzali právníci, politkorektníci a ultraortodoxní kazatelé. To vše by mohlo být zajímavým námětem pro liberální politiky, sociology a teology, avšak opět by to nemělo rozohnit řadového Evropana.

Co však často velice rozohní a zároveň je asi nejvíce výrazným a odlišným rysem, to je role USA ve světě. V současné době a v minulém století se USA starají o pořádek ve světě, jak diplomaticky, tak vojensky. Je to role mimořádně nevděčná, drahá a neuvěřitelně komplikovaná. Ne vždy se daří perfektně, ale kdo nic nedělá, nic nezkazí. Evropanům umožňuje žít v blahobytu a ještě si navíc gratulovat, že na rozdíl od nízkých amerických militaristů se vznášejí na vznešeném růžovém obláčku lásky a mnichovanského pacifismu. Důvody pro vojenské akce jsou různé, jak sebezáchovné či praktické, tak i idealistické. Současný svět je nedokonalý a možná by mohl být o desetinu lepší. Nebýt Ameriky a jejího soustředěného a neúnavného úsilí však mohl být asi tak tisíckrát horší, ať hitlerovský či brežněvovský nebo saddámovský. Rovněž Amerika se bývala mohla zachovat hůř, kdyby za jejími motivy nebyly ideály, statečnost, slušnost, vůle a profesionalita. Těsně po druhé světové válce mohla naházet na Rusy atomové bomby, či Německo i Evropu třeba i neúmyslně zpytlíkovat do vzájemného sebezničení. Svou sílu bývala mohla využít na zabrání ropných polí celého Blízkého východu. Hystericky spekulovat však nemá cenu. Cenu naopak má uvědomit si, že Amerika má ojedinělou zodpovědnost a v ní je výraznou silou dobra. S tímto historickým náhledem by její motivy mohly či měly být přijímány nejprve jako výrazně kladné, a zlo a nekompetence by měly přijít na mysl až následovně. Zdá se, že autor zmíněného článku, mnoho Američanů (hlavně voličů Demokratů) a velká většina světa to vidí opačně. Ještě lze dodat, že v ohledu zodpovědnosti se nejspíš i v budoucnosti bude Amerika chovat podobně, nehledě na to, jaká administrativa bude u kormidla. Lze totiž očekávat, že i nadále po neúspěšných mírotvorcích Carterova typu budou navoleni noví Reaganové.

Stavět se k světovým problémům čelem, vzít na sebe zodpovědnost a problémy místo žvanění (nikoli perfektně, ale většinou úspěšně) řešit, přestože to hodně bolí, to mi přijde jako to hlavní americké. Má-li s tím někdo problém, myslím, že může bez váhání svůj postoj označit za antiamerický. I s kladným poměrem ke Grand Canyonu.

Tucson, Arizona, 26. 11. 2007