Zajisté, mnoho věcí ještě jsem popatřil, jež stály by za zaznamenání, například, s ohledem na českou justici a její nezávislé soudce prozkoumal i to, co jsem, pokud jsem tu žil, nikdy nesledoval. A to jak se státi zde soudcem. Rád se podělím. Já měl ve své empirii jen to, že soudce jsme volívali. Což se u nás neděje. A že pan president Klaus vyslovil pochybnosti, zda soudcem, a to doživotně neodvolatelným, může být osoba stará pouhých méně než 30 jar. Takže v Republice Kalifornie to mají zařízeno takto:

Soudcem se může stát osoba s graduací Law School (právnické fakulty) a desetiletou praxí v oblasti práva! Taková osoba může na postavení soudce aspirovat sama (ve volbách), do funkce ji však může jmenovat také guvernér. I soudce jmenovaný guvernérem však musí projít v nejbližším možném termínu skrutiniem volby občanovy. Placen jest pak 52 252 dolary ročně (hrubého, po zdanění asi 41 000, minimální příjem kalifornský je 18 680, průměr 34 567), volbě se musí takový soudce podrobit každých šest let a je na občanu, aby usoudil, zda dotyčný koná či nekoná svou službu občanovi k jeho spokojenosti. Soudce sic volíme, avšak oslovujeme jako Ctihodnost. Teprve soudci soudů odvolacích, podmínkou je nejméně devítiletá praxe u soudů municipálních, dostává se neodvolatelnosti. Proces k jejímu nabytí, kdy zkoumána každá drobnost i soukromí kandidátova, trvá vždy kolem dvou let.

Takže počítejme. Právnickou fakultu absolvuje osoba ve věku 25 let. Po deseti letech praxe projde volbou a je soudcem. Je mu 35 let. Počítejme, že když už zvolen, projde u prvosoudu dvěma termíny. Je mu 48 let. V padesáti má právo na neodvolatelnost. Čas a volič mezitím prověřili jeho integritu.

Informace mi poskytl kamarád Larry, kdysi Military Attorney v mé posádce, ty příjmové loňská ročenka. Dnes už je Larry také stařík a svého řemesla advokát. Soudcem být nechce a nikdy nechtěl. Prý je to jednak otrava a hlavně jako Attorney at Law, čili advokát, vydělává víc.

Reaganova knihovna

Tradice presidentských knihoven vznikla až s presidentem Hooverem (presidentoval 1929-1933). Uzákonil je (de facto) Roosevelt, roku 1939, když svůj archiv věnoval federální vládě. Díky tomu se za majetek federálu také považují všecky dary, které prvý úředník státu obdrží v této funkci. Prohřešil se proti tomu demokrat a hráč na saxofon Clinton, který je považoval za svůj osobní majetek. (Zda jsou dnes součástí jeho knihovny, nevím. Jakož cokoli o tom, jak tam pro historii zaznamenána slečna Lewinská.) Vybočuje i Nixon, nepřipomíná ho knihovna, ale "Nixon Project", což není federální, ale privátní instituce zřízená dle Nixonovy vůle teprve roku 1990, ačkoli president sám, jak známo, resignoval už v srpnu 1974.

Knihovny slouží badatelům, něco na způsob u nás dosud nevzniklého Ústavu paměti národa, zbytek, memorabilia, filmy, osobní předměty, shrnutí presidentova působení v úřadě, návštěvníkům. Reaganova stojí na konci komputery proslaveného Simi Valley (FWY 118), navíc na dominujícím pahorku z výhledem na široširé okolí. Což je většinou ještě hlavně poušť kapitalismem dosud nedotčená.

Pokud jde o dary, v té Reaganově můžete například popatřit celkem na 40 různých sedel, mnohé nad jiné výstavní kousky, samozřejmě. Mají jedno společné - Reagan v nich nikdy neseděl. Používal britské vojenské sedlo (je tam též), na něž byl zvyklý ze své služby u kavalerie ve dvacátých létech a sedí v něm i na připojeném snímku. Součástí "knihovny" je i jeho presidentský jet Boening 707, slavný Air force One. Jenže to asi nebude to hlavní či nejhlavnější, co nás na Reaganovi zajímá. Třebaže si to letadlo s chutí projdete a máte možnost nechat se v jeho dveřích opatřených emblémem presidenta Spojených států i dát vyfotografovat.

Nalezneme tu vše, co připomene válku, byť studenou, kterou jsme, aniž jsme se o to zvláště přičinili, všichni vyhráli spolu se Spojenými státy. Záznam jednání v Reykjavíku, kde v podstatě rozhodnuto. Připomenuto osvobození Grenady, které bylo příslibem toho, že šíření komunistické totality jsou určeny hranice i konec. Dokonce existuje magnetofonový záznam rozkazu, který president Reagan vydal k zahájení akce. Mapa jeho 83 zahraničních cest, videozáznam slavného projevu v Berlíně, v němž vyzývá Gorbačova, aby dal zbořit onu ostudnou zeď. (Zbořena byla, připomeňme, devět dnů před tím, než nám Zifčák a jeho soudruzi zorganisovali československou cestu z totality, že to nakonec nedopadlo podle představ Zifčáka a jeho soudruhů, vděčíme rovněž USA.) Reagan nám změnil svět. Příznivci totality se sic mezitím zorganisovali a dnes, podobně jako pan Větvička, vylézají ze svých děr a snaží se (nepotrestáni, což bylo součástí dohod v Reykjavíku) opět měnit svět ku svému obrazu. Zkáza SSSR (64% vojáků Rudé armády bylo v roce 1985 muslimy a většinou neovládali, či odmítali používat ruštinu) zdá se jim dobíhat i Spojené státy a mnohé z konservativních hodnot, jež s Reaganem (byť už po jeho odchodu z úřadu) triumfovaly, ocitá se v dubiositě? Nemyslím. Ono vše nakonec dopadne jinak. Vzpomeňme (válečného štváče, jak známo) Churchilla, který zásadně i při jednáních se Stalinem vždy používal jen název Rusko. Takže ho Džugašvilli jednou napomenul, že Rusko už není, ale máme Sovětský svaz, a Winston mu odpověděl, že to je záležitost časová, neb země se určitě jednou ke svému názvu vrátí. Nu, na čí slova došlo?

Amerika dělá z běženců a jim podobných občany, jiné režimy se zase pilně snaží (hle, oč se snaží byrokratická zpupnost vytrvale u nás doma) přeměnit občany na poddané. Jsem prostě přesvědčen, že to posléze nemůže fungovat. Kdykoli jsem cestoval po Americe, míněno USA, znovu jsem si ověřoval, jak naprostý blázen musil být Hitler a všichni další jeho následovníci ve víře, že tuto zemi lze porazit. Ani letos to nebylo jiné. S odsudky na Spojené státy nešetřil už Charles Dickens, pilně se jim věnoval, hned celou knihou, i agent Kominterny E.E. Kisch, nemluvě o panu Sartre a dlouhé řadě velebených intelektuálů jemu podobných (včetně našeho milého neintelektuála Zaorálka), pro které byla Amerika a její vůle ke svobodě obyčejného člověka vždy hlavně děsem ohrožujícím jejich vypiplanou výjimečnost. Vzpomeňme na ten průser na Balkáně, který si Evropa, speciálně Německo v odvetě za Versailles, upekla sama, ale který museli ukončit až Američané. Jistě, německo-japonská zkušenost mezi Araby nezafungovala. (Dodejme: zatím.) Neprošli, kromě jiného, zničující válkou a pokud jde o demokratické mravy, dávají přednost jiným hodnotám. Jenže tak jako Američané přišli na to, že stromečky v těch nekonečných sadech je nutno zalévat, a vymyslili si jak, tak jako přišli na to, že je nutné chránit je před mrazem, a vymyslili jak, bude i zde nalezeno řešení. Amerika od svých počátků musela improvizovat a zatím se tedy improvizuje.

Dávám si Ceasearův salátek, expresso, colu a usedám na verandě Reaganovy knihovny. S výhledem najmě na poušť dosud kapitalismem nepřetvořenou.

Zítra mám rande s vnuky v indiánské reservaci kmene Pasqual (kdepak k němu asi přišli) a tamtéž zamluvené koně pro vnoučky i sebe.

Konec

(Předcházející díly zde a zde)