Ještě když jsme v USA žili permanentně, přivedla nás občas nutnost, občas zajisté i chtivost zábavy, ba i jen touha prostě někam si vyrazit, do San Francisca. Pro onu 101 míli, dělící od tohoto města náš přímořský domov jsme obyčejně volili dálnici, čili FWY 101. (Všecky liché vedou od severu k jihu a sudé od západu na východ).

Ač vůbec nejstarší kalifornskou silnicí vůbec, sleduje vlastně trasu původní španělské el Camino Real, cesty královské. Nebývala, tehdy před třiceti léty, ještě jako dálnice zdaleka hotova. Projíždělo se krajinou, kde jsme si cestou opakovali propagační heslo vtloukané nám do hlaviček během raných let padesátých, znějící, že Stalin, hospodář, přetváří přírodu (a oře atomem zemi, jak to patheticky domyslel český básník). S tím malým rozdílem, že jsme mohli bez jakýchkoli hesel sledovat (díky té cestě mimo dálnici), jak každým rokem ubývá pouště a přibývá sadů, vinic a vůbec věcí člověkem vytvořených. Blíže San Juan Batista dokonce i květinových polí (většinou tulipány). Mohli jsme přemýšlet o tom, jak to, že žádný americký básník nebásní, že (dejme tomu Nixon) přetváří přírodu. Případně neoslavuje za to přetváření přírody kapitalismus. Ačkoli ten za to, na mou duši, opravdu mohl a může.

Asi to po nich nikdo nechtěl, soudím. Či nebyl ochoten zaplatit. Nebo si toho nestačili všimnout, když mnozí z nich obdivovali Sovětský svaz. Dříči, nejprve hlavně italští, svou dřinou přírodu přetvářející, nebyli dost schopni vyhovět jejich velikosti.

V údolí Sausalito pak Jugoslávci. (Neplést si Sausalito se Steinbeckovými Salinas, prosím). Sausalito proslulo také tím, že se tam stala starostkou, a to nad jiné úspěšnou, majitelka veřejného domu, původně i tamtéž jen pouhá kurva, ale v každém případě osobnost. Zde se po roce 1945 usadili jugoslávští uprchlíci před nám doma tak sympatickým Titem. Včetně určitý čas i krále Petara, ba i pilota, který ho roku 1941 (německým Do-17) vyvezl do exilu. Jakýpak asi konec dostala krásná a krásně červená Aero 30, kterou kdysi král Petr dostal od Masaryka? V exilu si král oblíbil jeepa.

Nicméně dnes dohotovená FWY 101 sice zrychlila tuto cestu, ale odřízla cestovatele od pohledu na přetvářenou přírodu už někdy před dvaceti léty. Taktéž od stánků, kde se dalo nakoupit ovoce a zelenina přímo od farmářů. V Gilroy, hlavním městě česneku světa, dokonce nejen česnek, ale i česneková zmrzlina. Česnek dnes cítíte i při průjezdu po 101 kolem. Ale toť vše. A budovalo se dál, takže při výjezdu ze sanfranciského letiště mne čekalo překvapení také v tom, že původně čtyřproudá "stojednotka" má až k San José proudů šest a místy v pádu potřeby i více. Nějak v té Americe vědí, že budovatelský úspěch nekončí otevřením dálnice a dále netřeba už konat. San José mělo v roce 1975 pouhých 60 000 obyvatel, dnes se jich počítá na 750 000. Kalifornský Karlsbad vyrostl z 9 000 na 200 000. (Netýče se jen Kalifornie, obdobný růst zaznamenal i arizonský Tuscon a pavlovovský pes ve mně marně hledal motel Ramada Inn, kde se ondy tak příjemně a levně jeden vyspal). Hertz Rent a Car a další půjčovny jsou odstěhované mimo sanfranciské letiště, ale doveze vás tam monorail. Naštěstí zůstala zachována Free Mileage, za ujeté míle se neúčtuje, a taktéž žádné Drop Charges, vůz budu vracet v Los Angeles. V tomto případě na tom ještě vydělám, neb místní půjčovna tam potřebuje vrátit vozidlo luxusnější než to, na jaké bych měl a jaké jsem si půjčit objednal. (Byla to Hunday Sonata, kategorie C, objednáno jsem měl cokoli v kategorii A.)

Cestou do Sequoie (národní park) pak zjišťuji, že taktéž ze Saroyanova ospalého Fresna je velkoměsto se vším všudy a v město nepřehledné se změnila i zlatokopecká Visalia. Takže co zbývá přírodě? Třeba to, co je na obrázku nahoře. Douglasova borovice (borovička až borovičička) uchycená v jediné štěrbině mohutného balvanu. S nímž pravděpodobně svede boj na život a na smrt. Podobna lidem, kteří se musili v této zemi uchytit a uchytili se. Země, jež z jugoslávských (a jiných) bezprávných běženců učinila občany. Zde platilo a platí Kiplingovo: Poznav trýznivost žízně, naučil jsem i jiné kopat studnu. Co bychom asi věděli o Saroyanovi, kdyby si jeho rodina nezachránila život útěkem z Anatolie?

Teď v listopadu jsou sady i vinice cestou k Sieře už pusté (volím úmyslně cesty vedlejší a do Sequoie se nešplhám po hlavní stoosmdesátce, ale z Visalie (kde jsou ty časy, když nám zde sličná krčmářka krájela slaninu ke snídani z celého jejího špalku a byli jsme jedinými hosty i v pozdním květnu) přes Medvědí horu po silničce 69. K úpatí medvědí hory většinou mezi nekonečnými sady pomerančů, broskví a dalších stromů v dlouhých hustých řadách, které v listopadu a z auta nedokáži identifikovat. Vše opatřeno automatickými zalejvátky, kdyby vláhy třeba a neméně automatizovanými ohřívátky, kdyby udeřil mráz, k čemuž ve vnitrozemí Kalifornie zhusta dochází. Však Squaw Valley, kde se tužili i olympijští lyžaři, je právě zde, při cestě, ba přímo na cestě. Zatím ani památka po sněhu. Potom přijde to, co při kterékoli návštěvě USA neopomenu. Sequoia National Park (a Kings Canyon). Podobně jako při návštěvě restauračního řetězce Denny´s, i zde využívám výhody seniorského věku. U Dennyho se to týče steaků či vajíček se špekem a jiné krmě, při vjezdu do National Park zas vstupného. Potom už následuje to, co má velebnost gotického chrámu. Katedrály, případně celého seskupení několika katedrál. Představte si, že vedle našeho sv. Víta stojí pařížská Notre Dame a kutnohorská sv. Barbora, hned v sousedství katedrály Remešské, dále obou katedrál v Salamance (zasvěcených, omluv mou plytkou neznalost, čtenáři, nevím kterému ze světců. ale zajisté dominantní; byť to byly původně mešity, jako ta v Burgasu, kdysi největší stavba světa, kdež spotřebováno, tvrdí se, více materiálu než na egyptské pyramidy), jakož i ta (taktéž původně mešita) v Cordobě. Doplňme o svatopetrskou v Římě a dojem ukončen.

Nespočítám, kolikrát jsem tato místa od roku 1972 (tehdy poprvé) navštívil, ale vždy mne znovu a znovu tyto "jen pouhé stromy" naplňují nezměrným úžasem, obdivem i pokorou a věru, že nabádají k modlitbě či čemusi na ten způsob. Byly tu dávno před námi, byly tu již v době, kdy se stavěly pyramidy, a budou tu i po nás. Poprvé jsem se o nich dozvěděl ještě jako dítko z Kořenského cestopisu z devadesátých let XIX. století. Nebyly to však tyto sequoie, ale ony z Gigant´s Gallery na sever od San Franciska, kde dodnes můžete projet automobilem jednou z nich, projetou Kořenským v kočáře.

Byly jisté starosti, dozvídám se v museu tohoto lesa a těchto stromů, docházelo k usychání a to vyvolávalo vrásky. Pak prý zjištěno, že způsobuje to péče člověka, který tuze dbal o to, aby ani v tomto lese ponechaném jinak sobě samému, nikdy nehořelo. Takže náletové rostliny ubíraly tisíciletým velikánům vláhu. Nu, ohni neponecháno, díky výzkumu tomuto, ani nynčko volné pole, ale vypalování koná se pod úředním dohledem příručními plamenomety a sekvojím to prý svědčí a jde k duhu.

Sequoia má i jedno smutné zakončení kdysi slavného útěku z komunistického Československa. Zručný řemeslník si tehdy, na počátku padesátých let, tajně opravil a zprovoznil kdesi v lesích opuštěný vrak tanku z druhé světové. Opatřil ho bona fide čs. armádním číslem, ocelovou trubkou namísto vymontovaného kanonu, naložil celou rodinu včetně babičky a šťastně přejel do svobodného světa. Zbývá dodat, že v poklopu věže čněl člen rodiny v oficírské uniformě (až do pasu) a hlídky mu cestou ke hranici salutovaly.

Ten vehikl se stal slavný jako "tank svobody" a podepisovaly se na něj známé osobnosti, včetně Eleonory Rooseveltové. Nu a potom žili kdesi v San José. Až do počátku sedmdesátých let. Pak zmizeli, i na to máte ovšem v USA právo. Jenže následující jaro (Sequoia se na zimu zavírá, však je ve výšce nad 2000 metrů) bylo hned za severní vstupní branou nalezeno pět mrtvol. Ta rodinka. Kompletně po mafiánsku vystřílená. Vražda zůstala neobjasněna, stejně jako to, jak se tam v zimě vůbec mohli dostat. Vzpomínám toho proto, že na cestu jsem si vzal (i pro přátele zde) knížky pana Navary Příběhy železné opony, a tento druhdy legendární a hlavně zdařilý příběh o jejím překonání se tam bohužel nenalézá. Přezdívku tank svobody tam arciť nalézáme, ale týče se úplně jiných útěků a dokonce nikoli tankem, i jen opancéřovanou tatrovkou 138.

Tentokrát park zavřen dosud nebyl, roku 2004 jsem ho ostatně projel i pod sněhem, byť byla otevřena jen jediná cesta a Kings Canyon nepřístupný. Zůstal (zatím) otevřený i letos, jen drobně sněžilo a turistů bylo pomálu. Takže pohoda. Při pohledu na oblohu mne ovšem nutně napadalo, jak se asi dostanu ven, pokud sníh zhoustne. Vítr však přicházel od západu a právě tam se v končícím dnu ukazovalo jasnící se nebe.Takže jsem to riskl. Turistů bylo sice pomálu, jak už poznamenáno, ale dost na to, aby obsadili ty i mimo sesonu dosud otevřené hotely. Samozřejmě mimo provoz jsou i campoviště. Naštěstí mám spacák a naštěstí, byť je to vůz korejský, sonáta stavěna pro amerického zákazníka a nejsem šestistopý vyrostlec. Takže po pokusech v Kings Canyonu, kde v očekávání zimy i přes otevřenou silnici vše kompletně zavřeno. Tudíž večeře, bone steak se seniorskou slevou za 5.99, a potom parkoviště u stromu pojmenovaném po generálu Grantovi. Jsou zde totiž záchody a umývárna. Jen asi kilometr od restaurace, která mi pak poskytne snídani.

Kde jsem přišel ke spacáku? Stojí za zaznamenání. Snad. Už v sedmdesátých létech jsme si vybudovali nejprve svého druhu tajný tábor, asi pět mil od Arroyo Secco, v Los Padres National Forest. Místní rangeři (hajní) když rozpoznali, že škod nenaděláme, nám tam později dokonce helikoptérou dovezli stůl a litinová "kamna" či spíše ohniště. Však to místo později občas i sami používali.

Samozřejmě, že se nám tam nechtělo vždy tahat celou bagáž, a tak jsme tam vždy vše nechávali. Včetně spacáků. Shodou okolností jsem se tam naposledy dostal roku 1994. Potom až letos a ten spacák (z výbavy USMC) tam samozřejmě dosud pod přístřeškem zvláště pro spacáky zbudovaným visel. Stejně jako spacák generála Galka (polistopadového, původně degradováný kapitán), který mezitím umřel. Nevím, kdo všechno mezitím to místo námi nazvané neoficiálně Rocky Creek, ač creeků, čili potoků se tam stékalo rovných pět, navštívil. Pokud tam cosi nenechal (například zjištěna polovina lahve bourbonu), určitě si nic neodnesl. Řekl jsem si, že spacák se mi bude třeba hodit. A vida, hodil. Nehledě na pocit, že jsem na Rocky Creek i ve svém tuze pokročilém mládí od Arroyo Secco dosud vystoupal. V podstatě to není o mnoho horší ani delší než lézt na Radhošť po modré z valašské Pindule.

(Bude pokračováno)

Předchozí díl zde