Česká televize v pátek 20. 1. 2017 tentokrát zachovala dekorum a vcelku poctivě a profesionálně odkomentovala a až na drobnosti i dobře zajistila tlumočení zásadních projevů, zejména pak inauguračního, který přednesl D. J. Trump. Jaký rozdíl těch stejných komentujících mužů nyní a to památné ráno, kdy komentovali vítězství D. J. Trumpa s nijak nepotlačenou když ne nenávistí, tak přinejmenším nechutí k vítězi, na jehož vítězství vůbec nebyli připraveni. Prostě kocovina udělala své a dobře tak.

Takže USA má svého 45. presidenta a je jím člověk, ze kterého jsou divocí jak jeho čistokrevní a nepotlačení odpůrci, tak i jinak nezaujatě se tvářící komentátoři a politologové. Dodnes slyšíme ze všech možných stran, že oproti Clintonové je Trump nečitelný a nevyzpytatelný. Jako by čitatelnost či vyzpytatelnost byla nějakou předností. Představte si např. našeho premiéra: ten je čitelně a vyzpytatelně nevýrazný, až mdlý a vůči EU předběžně předpodělaný - a to má být jeho přednost? Paroubek byl čitelně velkohubý a bylo jasné, že klidně bude vládnout s komunisty, když ho to udrží u moci - a to je snad přednost? Anebo J.-C. Juncker: u něho se předvídatelně ví, že bude lehce opilý, bude plácat nesmysly a zásadně k ničemu nepřispěje: Je to snad jeho přednost? A je snad předností předvídatelná intelektuální lenivost M. Schulze, smutně proslulého bývalého šéfa Evropského parlamentu, který umí reagovat jen slovy „Es wird mehr Europa gebraucht“. Ne, nic z toho přednost není. Předvídatelnost je dobrá u regulačních orgánů, u justice, ústavních soudů a chování represivních složek. Jinak ne, a to ani náhodou.

Pozorovat lze, jak nejrůznější think-tanky, především v USA, obracejí kabát a začínají se vézt na vlně příklonu k D.J. Trumpovi. Až je to trapné. To se bude ještě stupňovat a některé noviny či stanice také budou pomalu obracet a tak trochu se lísat. Tak funguje prostě svět, který je přeplněn patolízaly. To je nechvalně předvídatelné.

Ze zpovykaných amerických umělců a jiných zpovykanců, kteří prohlašovali, že zvítězí-li Trump, rozhodně opustí USA, tak, myslím, neučinil nikdo, kdo by stál za řeč a z ostatních tzv. necelebrit nejspíš také nikdo. Jen vůl by to udělal, to snad dá rozum. A to bylo také snadno předvídatelné, už kvůli tomu, že tak plácali proto, že viděli jistojistě nemastnou neslanou Hillary v Bílém domě.

Avšak opravdu dojemné je, jak příznivci Demokratické strany, tedy „dřevní demokraté“, nadále štvou proti novému prezidentu, jako by končil svět. Kravály v den inaugurace a demokratické rozbíjení výloh obchodů jsou krásným důkazem svatého nadšení těchto lidí pro věc demokracie. A demonstrující statisíce lidí, kteří Trumpa nenávidí a nechtějí ho, jsou na jedné straně důkazem demokracie v USA a na druhé straně výrazem absolutní neschopnosti demonstrujících pochopit, že ten, kdo vyhrál, je presidentem a že s tím nic neudělají. Jejich vyvádění v ulicích jen ukazuje, že to v hlavách nemají úplně srovnané. Nevzpomínám si, že by četní odpůrci 1. černého prezidenta USA takto demonstrovali svoji frustraci - prostě ji tehdy zvládali. Současní demonstranti, zejména studenti, jsou důsledkem úpadku universitního vzdělávání v USA v humanitních oborech; svoji frustraci nemají pod kontrolou ani náhodou. O to je to trapnější. A na samém dnu jsou demonstrující ženy, které brojí v souvislosti s novým prezidentem za zachování a rozšíření práv žen. Rozumí tomu někdo? Možná chtějí svobodu ukazovat své rozkroky na veřejnosti - jinak si nedovedu představit, za co by chtěly demonstrovat. Záběry ukazující nenávistí změněné tváře a emotivní výkřiky jak v televizi, tak na internetu myslím nepotřebují další komentář. Všechna čest a sláva B. Obamovi, který zvládl předání funkce ve dnech 19. a 20. ledna velmi velmi profesionálně a noblesně, což ovšem nelze říci o mydlení schodů Trumpovi, kterých se dopouštěl v posledních týdnech před skončením svého funkčního období. A propos: i D.J. Trump zakopal válečnou sekeru a vzdal čest jak Obamovým, tak i Clintonovým. To je chvály- a následováníhodné.

Ať tak či onak, D. J. Trump sdělil světu svoji představu, čeho chce on a jeho tým (který mimochodem musel svojí vyvážeností překvapit kdekoho) ve svém funkčním období dosáhnout. Jedna věc je chtít, druhá věc je dokázat své sliby naplnit. S chladnou hlavou musíte cítit, že je tam nahromaděno povážlivě mnoho optimismu, slibů a sebevědomí. Netřeba proto hned každé slůvko rozebírat a Bůh ví, že Trump nemůže vše myslet doslova. Já si to vykládám tak, že chce nalít do lidí v USA (ne do politiků, s těmi to má složitější), ale i ve světě optimismus. Proboha, jak může dnes někdo, kdo nemá hlavu jen proto, aby nepršelo na slámu, předvídat, co se podaří protlačit Trumpovi Senátem a Sněmovnou reprezentantů? Musím se smát nad všemi těmi mudrlanty z řad ekonomů a politologů (vzpomínáte, co blábolili, když byl prvně zvolen R. Reagan?), kteří dnes buď zatracují jeho plány, anebo naopak moudře usuzují, že v tom či onom uspěje. Tak opatrně, dámy a pánové, tak jako se nemá udělovat Nobelova cena míru za nablblou větu „Yes, we can“, tak se nemá chválit dne před večerem. Sluší se být opatrný a sledovat pozorně, jak se bude politika nového šéfa supervelmoci vyvíjet a jaké budou výsledky. Důležité bude, zda nový prezident bude jen lačný rychlých úspěchů, aby je mohl rychle prezentovat (to hrozí reálně vždy a všude), anebo zda bude pracovat na mixu jak rychlých úspěchů, tak i přijímání zákonů a opatření a uzavírání smluv a paktů, z nichž budou jednou mít prospěch jak v USA, tak i ve světě třeba až v době, kdy D. J. Trump již presidentem nebude. Přesně to poslední B. Obama neuměl. Za rok nejspíš už bude možné být v obraze a do té doby by slušela zdrženlivost na obou stranách. Doporučuji vsunout si čípek na klídek.

Co třeba zkusit opatrný optimismus? Třeba jen proto, aby nebylo nutno poté, co zase ukvapené prognózy selžou, být za takové blbce, jako při fanfarónském předvídání vítězství předvídatelně neschopné a zkorumpované H. Clintonové. O tempora, o mores.

Já bych si osobně troufl jen na jedinou prognózu: ať bude D. J. Trump jakýkoli, horší než jeho předchůdce nebude. To dnes prostě nejde. A to není málo!

A takhle my tady žijeme.