Právě jsme absolvovali první pětiletku binghamtonského pobytu. V naší domácnosti jsem formuloval správnou dělbu práce: mojí starostí jsou záležitosti globální, univerzální - boj o světový mír například, samozřejmě, kdežto manželka se postará o všechno ostatní - účty, poplatky, pokuty, pokud bude třeba, též elektrické a další fungování, v tom se zdárně vyznala. Též zručně vytvářela domácí nábytek. Já, beznadějné nemehlo, jsem takové její záliby tuze podporoval.

Též si našla zaměstnání na plný úvazek, napřed cosi v elektronice, poté v místní filiálce televizního kolosu CBS a nakonec přesun k nám na univerzitu se specializací „registrar“. Jenže to zrovna započal onen rok šedesátý osmý, my mínili jet do Evropy a Priscilla dala výpověď z důvodů převážně daňových. Příliš jsme vydělávali, příliš velký podíl příjmu nám stát schlamstnul.

Důvod pak nejdůležitější: jakožto sobecká oportunistická hlava rodiny konečně jsem rozhodl, že je nejvyšší čas, abychom se rozmnožili, vyrobit si potomka či potomkyni. A k tomu bychom měli mít naši vlastní a nikoliv jen pronajatou střechu nad hlavou.

Takový druh starostí jsem jako bývalý budovatel československé socialistické nirvány neměl. Od toho byl přece bytový úřad, aby rozhodoval, kdo kde bude, zejména nebude, sídlit. My Američané (jímž už jsem se tehdy legálně stal) v zemi neomezených možností bychom se ale měli sami o sebe postarat, s břemenem nezřídka obtížného rozhodování se vypořádat. Mé zkušenosti byly nulové, v Plzni jsme bydleli v domě vlastním, zatímco Priscilla si lebedila v neméně vlastních palácích, dřív než komunisté zasáhli, jak už velmi dobře víme.

Teď tedy jsme v USA, musíme se rozhodnout, správná kriteria si vybrat.

Tím prvním byla lokace. V Americe je všude tuze daleko kamkoliv: statistici prý vypočítali, že průměrná vzdálenost mezi bydlištěm a místem zaměstnání je aspoň dvacet kilometrů. Jedním směrem. Čili dvojnásobek krát pět každý týden, nutno pak spočítat potřebné výdaje, vozidlo hltající benzin, jehož cena zpravidla stoupá, než aby tomu bylo opačně.

Summa summarum: rozhodli jsme koupit docela sličnou cihlovou vilku nikoliv dvacet kilometrů daleko, ale deset minut pěší chůze blízko. Hned kousek vedle campusu.

Nyní to druhé kriterion: cena, koupě, čím a a jak to zaplatit. Porušili jsme nejen první pravidlo, ale i to druhé, v USA se těšící univerzální platnosti - totiž přesvědčení, že nejlíp lze zbohatnout penězi někoho jiného. Vypůjčit si je, ovšem. Dychtivě, netrpělivě kupovat, i když na to nemám. Takže vlastními penězi uhradím jen jednu desetinku pohledávky, na zbytek - ten velký zbytek - si vypůjčím, s výsledkem, že většina americké veřejnosti je zadlužena až po uši. Po zjištění, kolik moc peněz na splácení dluhu či spíš dluhů bychom takto de facto probendili, my nikomu nedlužíme ani halíř. Takto nehorázně neamericky si počínáme. (A nepoučili jsme se při koupi i druhého, značně prostornějšího domu, spolu s asi pěti či kolika hektary okolního lesa. „Hotovostí platí jen šejkové a gangsteři,“ divili se makléři. Koupil jsem takto, poněvadž jsem neurotik a nesnáším štěkání okolních psů. Proto tato druhá transakce, kde mi nyní ale povykují šakalové.)

- - -

Byl jsem včas varován, že přece správný americký intelektuál akademik musí pohrdat vším tím kolem sebe, čeho se mu dostává. Proto je záhodno působit spíš dojmem zmateného novice, který ocení radu, jak pochopit, jak reagovat na některou z mnohých ošidných situací. Například již tehdy koncem let šedesátých na mnohých univerzitách koloval uřední oběžník, jímž jsme byli tázáni, zda jsme kdy měli co společného se CIA - Central Intelligence Agency. Žádná ale zmínkao kterékoliv neamerické špionážní službě, zřejmě za automatického předpokladu, že takové kontakty by přece nemohly vadit. Na to jsme měli ve Washingtonu nejeden precedent, například senátor Frank Church ze státu Idaho, předseda výboru s agendou týkající se počínání tajných služeb. Ještě významnějším byl senátor Fulbright z Arkansasu, všeobecně velevážený předseda významného výboru zahraničních věcí. Ten například opakovaně zdůrazňoval a za vzor následování hodný dával ústavu Stalinovu. Takový to vzácný americký mozek.

Jak správně opatrně na něco takového reagovat? Především využít všech zkušeností z dob totality. Být opatrný, vyhýbat se konfliktům, netlačit se příliš vpřed, příliš zřetelně nedychtit po všelijakých funkcích. Prezentovat svou image jako YES man, na schůzích vesměs mlčící, přikývující, nic nekomplikující. Souhlasit i se stanovisky těch, které upřímně nesnáším, jimi stoprocentně opovrhuji, nejraději bych je do hnoje zadupal.

A nezapomenout na zpravidka velmi úspěšnou českou zbraň, jíž je ovšem Švejk, perfektní účinný model, maska naivního důvěřivce, až idiota, s kterou si outsider hned tak snadno neporadí, zmaten třeba zůstane. Například v naší společenské místnosti politologů už leta visí velikánský plakát s portrétem Lenina a u toho citát, ujištující slovy básníka, posléze úspěšně zasebezavražděného rudého poety Majakovského, že Lenin žil, žije a bude žít. Zareagoval jsem dotazem osoby zmatené, kterou jsem si vymyslel - jako že jeden z mých anonymních sousedů, jemuž jsem do úst pravidelně kladl otázky potenciálně nepříjemné, kádrově i zranitelné - a k tomu dodal náznak svého vlastního podivu -, co si pomyslet o doporučení mnou nejmenovaného a neexistujícího souseda, zda bychom tu kvůli rovnováze také na zdi neměli mít též portrét Hitlerův. Ten se přece zasloužil o nemenší počet mrtvol,. nebo snad ne?

KONEC

(Z knihy „Priscilla. Dost svévolně se košatící Osud“, která vyjde zanedlouho.)

Neoficiální stránky Oty Ulče