Právě jsme absolvovali první pětiletku binghamtonského pobytu. V naší domácnosti jsem formuloval správnou dělbu práce: mojí starostí jsou záležitosti globální, univerzální - boj o světový mír například, samozřejmě, kdežto manželka se postará o všechno ostatní - účty, poplatky, pokuty, pokud bude třeba, též elektrické a další fungování, v tom se zdárně vyznala. Též zručně vytvářela domácí nábytek. Já beznadějné nemehlo jsem takové její záliby tuze podporoval.

Též si našla zaměstnání na plný úvazek, napřed cosi v elektronice, poté v místní filiálce televizního kolosu CBS a nakonec přesun k nám na univerzitu se specializací „registrar“. Jenže to zrovna započal onen rok šedesátý osmý, my mínili jet do Evropy a Priscilla dala výpověď z důvodů převážně daňových. Příliš jsme vydělávali, příliš velký podíl nám stát schlamstnul.

Důvod pak nejdůležitější: já, sobecká oportunistická hlava rodiny, konečně jsem rozhodl, že je nejvyšší čas, abychom se rozmnožili, vyrobit si potomka či potomkyni. A k tomu bychom měli mít naši vlastní a nikoliv jen pronajatou střechu nad hlavou.

Takový druh starostí jsem jako bývalý budovatel československé socialistické nirvány neměl. Od toho byl přece bytový úřad, aby rozhodoval, kdo kde bude, zejména nebude, sídlit. My Američané (jímž už jsem se tehdy legálně stal) se v zemi neomezených možností musíme sami postarat, s břemenem nezřídka obtížného rozhodování se vypořádat. Mé zkušenosti byly nulové, v Plzni jsme bydleli v domě vlastním, zatímco Priscilla si lebedila ve vlastních palácích, dřív než komunisté a tak dále, jak už velmi dobře víme.

Teď tedy jsme v USA, musíme se rozhodnout, správná kriteria si vybrat.

Tím prvním byla lokace.. V Americe je všude tuze daleko kamkoliv: statistici prý vypočítali, že průměrná vzdálenost mezi bydlištěm a místem zaměstnání je aspoň dvacet kilometrů. Jedním směrem. Čili dvojnásobek krát pět každý týden, nutno pak spočítat potřebné výdaje, vozidlo hltající benzin, jehož cena zpravidla stoupá, než aby tomu bylo opačně.

Summa summarum: rozhodli jsme koupit docela sličnou cihlovou vilku nikoliv dvacet kilometrů daleko, ale deset minut pěší chůze blízko. Hned kousek vedle campusu.

Nyní to druhé kriterion: cena, koupě, čím a jak to zaplatit. Porušili jsme nejen první pravidlo, ale i to druhé, v USA se těšící univerzální platnosti - totiž přesvědčení, že nejlíp lze zbohatnout penězi někoho jiného. Vypůjčit si je, ovšem. Dychtivě, netrpělivě kupovat, i když na to nemám. Takže vlastními penězi uhradím jen jednu desetinku pohledávky, na zbytek - ten velký zbytek - si vypůjčím, s výsledkem, že většina americké veřejnosti je zadlužena až po uši. Po zjištění, kolik moc peněz na splácení dluhu či spíš dluhů bychom takto de facto probendili, my nikomu nedlužíme ani halíř. Takto nehorázně neamericky si počínáme. (A nepoučili jsme se při koupi i druhého, značně prostornějšího domu, spolu s asi pěti či kolika hektary okolního lesa. „Hotovostí platí jen šejkové a gangsteři,“ divili se makléři. Koupil jsem takto, poněvadž jsem neurotik a nesnáším štěkání okolních psů. Proto tato druhá transakce, kde mi nyní ale povykují šakalové.)

- - -

Byl jsem včas varován, že přece správný americký intelektuál akademik musí pohrdat vším tím kolem sebe, čeho se mu dostává. Proto je záhodno působit spíš dojmem zmateného novice, který ocení radu jak pochopit, jak reagovat na některou z mnohých podivností.. Například tehdy koncem let šedesátých na univerzitě koloval oběžník, bychom se vyjádřili, zda jsme kdy měli nějaké styky se CIA - Central Intelligence Agency. Žádná ale zmínkao kterékoliv neamerické špionážní službě, zřejmě za automatického předpokladu že takové kontakty by přece nemohly být na závadu. Však na takový druh uvažování jsme měli ve Washingtonu nejeden precedent. Například senátor Frank Church ze státu Idaho, předsedající výboru s agendou, týkající se počínání tajných služeb. Ještě významnějším byl senátor Fulbright z Arkansasu, všeobecně velevážený předseda výboru zahraničních věcí. Fulbright například opakovaně zdůrazňoval a za vzor následování hodný dával ústavu Stalinovu. Takový to vzácný americký mozek.

Jak správně opatrně na něco takového reagovat? Především využít všeeh zkušeností z dob totality. Být opatrný, vyhýbat se konfliktům, netlačit se přííliš vpřed, příliš zřetelně nedychtit po všelijakých funkcích. Prezentovat svou image jako YES man, na schůzích vesměs mlčící, přikývující, nic nekomplikující. Souhlasit i se stanovisky těch, které upřímně nesnáším, jimi stoprocentně opovrhuji, nejraději bych je do hnoje zadupal.

A nezapomenout na zpravidla velmi úspěšnou českou zbraň, jíž je ovšem Švejk, perfektní účinný model, maska naivního důvěřivce až idiota, s nímž si outsider hned tak snadno neporadí, zmaten třeba zůstane. Například v naší společenské místnosti už leta visí velikánský plakát s portrétem Lenina a u toho citát ujištující slovy básníka, posléze úspěšně zasebezavražděného rudého poety Majakovského, že Lenin žil, žije a bude žít. Zareagoval jsem dotazem kohosi zmateného či aspoň se podivujícího, jehož jsem si vymyslel - jako že jeden z mých anonymních sousedů, jemuž jsem do úst pravidelně kladl otázky potenciálně nepříjemné, kádrově i zranitelné. A k tomu dodat náznak svého vlastního zmatení, co si pomyslet o doporučení mnou nejmenovaného a neexistujícího souseda, abychom kvůli rovnováze tu na zdi měli mít neméně oslavný portrét Hitlerův, tohoto Adolfa rakouského původu. Ten se přece zasloužil o nemenší počet mrtvol, nebo snad ne?

Tohle by ale leckdo prohlédl. Lepším příkladem, s požadavkem o správné vysvětlení, by třeba posloužilo tvrzení spolehlivého občana (Ing.O.Špecinger, Kralupy n.Vlt.), což jsem postřehl ve znormalizovaném tisku: „V základním smyslu slova žijeme tady daleko svobodněji než dřív a než je tomu dosud v kapitalistickém světě. Mám však za to, že v leckterém směru u nás existuje až škodlivý nadbytek volnosti, lze li to takto formulovat.“

Nejednou jsem se zmínil o komunistických praktikách, že například text Charty 77 (iniciativa, na níž se podílel Václav Havel, bývalý politický vězeň a pak i prezident státu), jejíž text nikdy nebyl uveřejněn, ale jeho znalost se dala posuzovat jako trestný čin. V obzvlášť odporném týdeníku Tribuna ultrabolševická redaktorka Růžena Humlová 2.2. 1977 napsala: „Nepřátelé socialismu operují argumentem, že se vyjadřujeme k něčemu, co jsme nečetli v plném znění... Na slovíčkách a formulacích nezáleží... Nečetli jsme doslovné znění jejich protistátního elaborátu, ale upřímně řečeno, co nového bychom se dozvěděli?“

Autorka dialekticky snoubí svou aktivitu zatracování Charty se svou pasivitou svého zájmu o obsah takové Charty. Tento protiklad bych si troufl vyslovit ve své americké třídě, dosud snad ještě bez obav, že porušením pravidel politické korektnosti bych si kádrově značně ublížil. Riskantnější by již mohla být záležitost z nynějska, týkající se současného údajného rasismu. Sice máme už půl století trvající praxi preferenčního zacházení a hodnocení Afro-Američanů, s ústavně problematickým zdůvodňováním Affirmative Action, a jak by nynější zastáncireagovali na skutečnost, že ve třech elitních NYC školách (Stuyvensan na Manhattanu, druhá v Brooklynu, třetí v Bronxu) je dvakrát víc úspěšných žadatelů o přijetí z řad asijského původu, než je tomu v případě bělochů, takto diskriminovaných. Taková disproporce z hlediska politické korektnosti. je neprominutelný zločin. Jenže v tomto případě by se připouštěla realita, že studenti asijští takto podstatně předčí studenty evropského původu, což by připouštělo všeobecně známou skutečnost diskriminace bělochů, jimž se ovšem přisuzuje monopol provinění, že diskriminují vůči všemu ostatnímu lidskému plemenu.

- - -

Mohl by se bez nebezpečí důkladné újmy na svém politickém hodnocení někdo odvážit zdiskreditovat nyní často zdůrazňovanou legacy of slavery - pohodlné svádění nedostatků ve vlastních řadách na otroctví, které skončilo před víc než sedmi generacemi - zdůrazněním nepopiratelného faktu, že před rokem 1960 černošské rodiny byly daleko trvalejší, solidnější, než je tomu v současné době. Jestliže tehdy se rodila jen zhruba pětina černošských dětí mimo manželství, nyní už dosáhly víc než dvoutřetinové většiny..Přemnoho nepohodlných otázek zůstává nezodpověděno a s maskou Švejka by se některé snad daly zvládnout bez zkázonosného kádrového dopadu.

Z výsledku onoho dost důkladného průzkumu profilu a motivace prozatím nejposlednější emigrantské vlny z našich rodných končin se došlo vesměs k ověření samozřejmostí: Buď se utíká především od něčeho nebo k něčemu a každý se chce mít líp a nikoli hůř. Víc než vězení, ztráta svobody, hrozí ztráta kariéry, životních ambicí. V mnohých případech, mezi které jsem počítal i ten svůj vlastní, byly obavy, že bych byl nucen někomu ublížit, spáchat svinstvo. Strach přeřazení k manuální práci, obavy z hospodářského strádání vlastní rodiny nebo třeba jen strach z pomstychtivého souseda, domovnice, partajního důvěrníka, jakéhokoliv mstivého, podlého blbce.

Někoho vyháněla zejména nuda, pocity potupného přežívání v Biafře ducha, proto raději zmizet, nebýt tam, kde kromě strachu je plno nudy, však Biafra to ducha, proto raději pryč, nebýt trýzněn takovýmto oficiálním humorem:

Imperialismus je obluda, která majetek národa žere a krví národa zapíjí.
NATO je jídelna, kde Američané požírají malé státy s klidem Angličana.
Izrael je ochoten zmobilizovat všechno kromě zdravého rozumu.
Autorem skvostů SATIRIKUS, Tribuna, 13.2.1974.

Důležité je vypomáhat si správnými adjektivy: k vyjádření ironie poslouží slovo dojemný a též uvozovky, do nichž potřebnou oběť lze vecpat, zpochybnit, zničit. Máme imperialistické zbrojení vždy horečné, kapitalisty, maloměšťáky vždy zvlčilé, antikomunistyvždy zběsilé.

Jakoukoliv nepříjemnost lze vyřešit obviněním, že je to pokus odvrátit pozornost od jiného, daleko závažnějšího tématu. Současně však princip souvislosti všeho se vším kvete až do krásy tvrzení, proti němuž není obrany - ono klasické: „Vy si tady souložtte a zatím ve Vietnamu se umírá.“

Vždycky nějaké události budou. Dokud třeba bude Izrael, tudíž i střety s teroristy, srážky vlaků, dešťové srážky nebo sucho, neurodí se, akcie stoupnou (tím i zisky kapitalistů), akcie klesnou (zbídačení širokých mas).

Normalizátoři dovedli řízně zatočit i se Švejkem. Takto vypadala předmluva vydání v roce 1952: „Švejk je typickou postavou v militaristických armádách imperialistů, armádách, jimž poroučí buržoazie, která žene lid do nespravedlivých válek a donucuje vojáka, aby se stal slepým, bezduchým nástrojem imperialistů.“

Víc než křesťanské doporučení nastavit druhou tvář poté, co už první tvář byla zfackována, mi spíš vyhovuje uvažování Konfucia: „Odměnit zlo dobrem, co to je za nesmysl? Čím potom odměnit skutečné dobro? Ne, nikoliv! Dobro si zaslouží dobro a zlost pouze zaslouží spravedlnost.“

V tomto smyslu veliký mudrc pravil, nikoliv ovšem česky.

KONEC

(Z připravované knihy „Dost svévolně se košatící Osud“)

Neoficiální stránky Oty Ulče