Americká Demokratická strana zabředla do stejné bažiny jako sociálně demokratické strany v Evropě, bažiny, která má řadu společných příčin, z nichž dvě jsou klíčové.

První je zrada původního poslání, které se zrodilo ze sociálních bojů po první světové válce a zejména během Velké deprese let třicátých minulého století, a které spočívalo v obraně práv a zájmů obyčejných pracujících lidí. Místo toho strany pytlačily v revíru konservativců a převzaly za vlastní některé články jejich liberální víry. Skluz vpravo se zrychlil po pádu sovětského impéria a úhynu komunismu.

Následky poznamenávají sociální a ekonomickou situaci na obou kontinentech. Nejzřejmější a nejdůležitější je skutečnost, že bohatí bohatnou a chudí chudnou. To sice není nový jev, ale dnes nabyl rozměrů nebývalých a nevídaných.

Multimiliardáři Jeffu Bezosovi přibyde každý den na osobním kontě dvě stě milionů dolarů, zatímco dělníci, kteří otročí v jeho firmě Amazon, dostávají tak hladové mzdy, že polovině z nich stát musí dávat potravinové poukázky, aby jejich rodiny mohly vůbec přežít.

To je nejkřiklavější příklad. A je to také světová premiéra v odvěké tragikomedii o rozdělování národního důchodu: poplatníci podporují boháče! O tom se ani Miltonu Friedmanovi nesnilo.

Druhá příčina spočívá v tom, je, že strany, o nichž je řeč, buď kormidlují vlády, anebo tvoří stěžejní část vedení státu. Jako takové se podílejí na usměrňování ideologického zaměření a obsahu mainstreamových sdělovacích prostředků, které jsou v rukách velkých koncernů, nosných pilířů stávajícího řádu. V USA šest mega-společností vlastní devadesát procent všeho tisku, rozhlasu a televize.

Vliv těchto poplatných medií na lidskou mysl je zavádějící a ohlupující.

Zavádějící, protože odvrací pozornost od skutečných problémů k předstíraným, od společenských k efemérním.

Ohlupující, protože záměrně umenšuje nebo skrývá skutečný stav sociální, hospodářské a politické situace. Tím media vytvářejí dojem, že žijeme v jedinečném, historicky nejlepším hospodářském a sociálním zřízení. Zároveň vtloukají čtenářům a divákům do hlavy mantru železné lady Thatcherové, že jiná možnost není, there is no alternative.

Výsledky parlamentních voleb v Holandsku, Francii, Německu, Švédsku a České republice jsou důkazem, že mlha šalby a klamu se zvedá a že věrohodnost sociálně demokratických stran je ve volném pádu. Jejich vůdcové ale ve své bohorovnosti odmítají vzít úpadek důvěry voličů na vědomí, tím méně z něj vyvodit důsledky. Někteří podléhají mainstreamové legendě a žijí v iluzorním světě, který pomáhají vytvářet. Jiní mají, diplomaticky mlženo, jiné důvody. Jak by mohli chápat, že obyčejné lidi, deplorables, jak nás nazývá Hillary Clintonová, zajímá ze všeho nejvíc, abychom za dobrou práci dostali dobrou mzdu a nemuseli se bát, že nám někdo zakáže vepřové a pivo. Jinak řečeno, jde o sociální spravedlnost a národní identitu.

Koho bohové chtějí potrestat, toho raní ztrátou smyslu pro skutečnost.

Proto evropské sociální demokracie stíhá jedna porážka za druhou.

Proto američtí demokraté ztratili Bílý dům a většinu v senátu a kongresu. Pro ně je to víc než urážka majestátu. Dva roky už připravují odvetu. Jejich bojovým heslem je porazit republikány whichever way by whatever means, jakýmkoli způsobem a jakýmikoliv prostředky.

V americké politické aréně je vše připraveno na rozhodující souboj. Dojde k němu v parlamentních volbách v úterý 6. listopadu, v nichž Demokratická strana chce získat zpět pokud možno oba zákonodárné sbory, anebo alespoň ovládnout kongres.

Když se plán vydaří, Donald Trump si až do konce svého mandátu neškrtne. Žádný zákon neprosadí, ani smlouvu, ani rozpočet. Bude chromou kachnou na odstřel. A Republikánská strana bude minulost.

Jenže co když demokraté opět u voličů neuspějí a dostanou další studenou sprchu? Co pak? Přemohou svoji „hubris“ (namyšlenost, aroganci – pozn. red.), nebo půjdou na barikády?