E-mailem sem doputovala informace, že v poslední pátek měsíce září na Cornellově univerzitě v Center of International Studies se bude konat přednáška prezidenta České republiky. Na svazích s vinicemi, podél snad sto kilometrů dlouhého jezera Cayuga, se zrodilo městečko Ithaca. Ještě v době koloniální, před vznikem americké nezávislosti v osmnáctém století, takto anticky, římsko-řecky pojmenovával britský důstojník vznikající pionýrské usedlosti – nejen tedy Ithaca, ale i Utica, Troy, Syracuse, v intimním indiánském sousedství Seneků a Mohawků, s jejich adresami nezřídka začínajícími písmenem O (Oneida, Oneonta, Onondaga, Oswego, Otego, Owego).

V devatenáctém století dva takoví pionýři, jeden z nich farmář, se rozhodli založit, vytvořit pořádnou školu, která časem náramně rozkvetla. Stala se jednou ze sedmi prestižních Ivy League Schools („břečťanové ligy“), je adresou nejednoho Nobelova laureáta. A také dočasným působištěm Václava Klause začátkem ponurého roku 1969, zrovna když vzplál Jan Palach, Alexander Dubček dočasně odputoval s velvyslaneckým cylindrem do Turecka a krátce poté znovu spadla totalitní klec a započalo dvacetileté údobí potupné normalizace s úspěšným ohýbáním hřbetů a pokřivováním páteří.

Tehdy – jakož i dodnes – jsem zejména pobýval v Binghamtonu, blízko u Ithacy (měřeno americkým metrem: necelá jedna hodina jízdy) a tam ve svém domě můj český univerzitní kolega jeden večer hostil několik českých kolegů návstěvníků. Hodně se ovšem povídalo, jakož i neméně pilo, takže mi nic z onoho večera v paměti neuvízlo.

Po víc než dvaceti letech, tedy i náramného kolapsu s budováním nirvány zářných komunistických zítřků, onen večer mi byl připomenut v roce 1991 v Olomouci, kde jsem na Palackého univerzitě jeden semestr přednášel a rovněž se přichomýtl k zakládajícímu sjezdu ODS. K onomu připomenutí došlo na pánském záchodku, kde jsem u mušle tryskal a hned vedle mě nikterak povědomý elegantní muž a nynější prezident republiky totéž činil. S rukou právě nezaangažovanou jsem se mu představil, překvapen jeho reakcí: „Ale vždyť mi se přece známe – z Binghamtonu! A vy jste se mnou tehdy nesouhlasil.“

Mít třetí ruku k dispozici, byl bych zasalutoval majiteli tak výtečně fungujícího mozku. Jenže i takový perfekcionista nemůže být zcela dokonalý: tak jsem si po dalších pár letech ověřil v souvislosti s jeho místopřísežným svědectvím u soudu, zabývajícím se mysterií nepříliš zřetelného financování již zmíněné strany modrého ptáka. Na její konto dorazily fondy jednak od nemajetného zemědělce z ostrova Mauricius, jednak od zesnulého maďarského, rovněž nemajetného mecenáše. Soud rovněž zjišťoval, jak to vlastně bylo s oním Pepou z Hongkongu, dostavivším se s igelitkou napěchovanou bankovkami k prospěchu stranické pokladny. A na žádnou z těchto mysterií se tento svědek nepamatoval. Inu, „Nobody is perfect“, závěrečný to výrok ve vynikajícím filmu Billy Wildera „Někdo to rád horké“.

Teď tedy máme rok 2010, začátek zdejšího indiánského léta, nejbarevnější, oku nejvíc lahodící část roku. I když už započal kalendářní podzim, za okny panovalo vedro, horko přesahující 35 stupňů Celsia. Na campusu tam potkávám přívětivou mládež, dost značně obnažené krasavice a ani jednu ctnostně zabalenou - a zajisté nenabalitelnou - mohamedánku. Nalézám místo události: Statler Auditorium, kapacita pro 700 zájemců, pořadatelem a zvatelem je Cornell Institute for European Studies.

První dvě řady rezervovány pro zvlášť zvanou honoraci. S manželkou a synátorem zasedáme do řady třetí. Na podiu dvě křesla, jeden stoleček a několik květináčů. Dostavil se strážce spolu s velkým černým psem, který mezi květináči čenichal po třaskavinách.

Co zrovna v tuto dobu přimělo Klause přiletět do Ameriky?

Přece zahájení zasedání Valného shromáždění OSN, vždy koncem září, přiležitost pro potentáty ze všech kontinentů ukázat se na světovém foru. Rovněž mohutný bolehlav pro policii New York City, jak zvládnout, zkoordinovat procesí limuzin, v nich monarchové, hlavy pomazané, prezidenti, autokraté, hodně diktátorů a občas i nějaký kanibal. Výtečná příležitost k seznamování, zkušeností vyměňování.

Prezident Klaus již stačil zvládnout přednášku na Johns Hopkins univerzitě v opačném jižním směru k Washingtonu. Četl jsem jeho odborný text – prezentace pro ekonomy. Zdali pak ji zopakuje v tomto prostředí na severu?

Nestalo se tak. Příjemné překvapení, jedno za druhým. Porovnával jsem s vystoupením Václava Havla, Klausova předchůdce, ve Washingtonu, tehdy uskutečněném s maximální bezpečnostní důkladností. Tentokrát Klaus přišel sám na podium, rozhlížel se po zdárně se naplňujícím sále, pokyvoval, usmíval, zcela samotinký, v blízkosti ani jedna gorila dýchající mu na zátylek. Bez hymny a žádné prezidentské fanfáry.

Dostavil se jeden sličný akademický funkcionář. Nepostřehl jsem, zda se jménem představil, ale ovšem mi neušlo jeho zprznění jména vzácného hosta – Klaus VAKLAV.

To ale byl ten úplně jediný zádrhel onoho užitečně stráveného odpoledne.

Samozřejmě jsem se zajímal o kvalitu jeho anglického přednesu, ovšem s českým přízvukem (zrádné TH, vyslovování koncovek ING například). Kompetentně zvládl nejen přečtení připraveného textu, ale i daleko ošemetnější následující část s odpověďmi na otázky, kdy se musí okamžitě reagovat a přitom opatrně slova vážit, však mluví hlava státu a cokoliv vyřčené pak může mít důkladný explozivní dopad.

Ocenil jsem, že nezopakoval svou Johns Hopkins přednášku, ale začal vzpomínkou na svůj pobyt v Ithace před čtyřiceti lety – co že se asi změnilo či nezměnilo.

Započal se svým překvapením, tolik že zájemců přišlo v onen pátek, poslední pracovní den v týdnu, za tak náramného slunného počasí. S jemnou ironií, žádný patronizing („blahosklonný“) ton, či opatrnické mazání medem, obcházení kolem horké kaše – takovéto české metafory. Zmínil se nejen o Janu Palachovi, jenž vzplál, jeho pohřbu zrovna v době jeho příjezdu na Cornell, poprvé se seznamovat se se zdejším šokem zásluhou černošských radikálů (o nichž se vyjádřil jako „Negroes“, jež už je nutno prezentovat jako „African-Americans“, stejně tak, jako se Cikáni mandatorně přetransformovali v Romy). Se zbraněmi přepadli, obsadili areál Willard Hall, s krvelačnou rétorikou, zdůrazňováním své rasové, rasistické výlučnosti – arogantní požadavky, vymáhání ústupků, nehoráznost jedna za druhou. A bělošský, důkladně politicky korektně připosraný establishment akademických hodnostářů kapituloval. (Z jmen těch bezpáteřných zbabělců jsem z paměti vylovil jen jedno – děkan Perkins – toť i jméno řetězce restaurací servírujících lívance, nyní přejmenovaných na IHOP). Tehdy řada znechucených profesorů z univerzity odešla a Cornellu trvalo řadu let, než se z takové potupy vzpamatovala.

Klaus neváhal ony radikály přirovnávat k někdejším bolševickým zuřivcům, s nimiž racionální komunikace nebyla možná. V několika souvislostech, zejména v otázce klimatu a Evropské unie, ohodnotil svůj postoj jako politically incorrect. Nesnažil se přesvědčovat, pouze vysvětloval, což se mu značně dařilo.

Po téměř půlhodinovém přednesu a pořádném potlesku přítomných, z nichž podle mého odhadu bylo aspoň 90 procent z řad studentů, Klaus se posadil vedle hostitele, jenž z něj znovu učinil Vaklava, a následovala víc než půl hodina odpovědí na otázky, s nimiž se prezident zručně, výtečně vypořádával.

Z této části programu jsem měl nikoliv neoprávněné obavy. Nejednou jsem byl svědkem nehorázných až sprostých útoků, že za vulgárního vyřvávání pozvaným hostům nic jiného nebývalo než odejít.

Zde ale vše poběhlo vzorně, civilizovaně. K několika mikrofonům v řadě za sebou přistoupili tazatelé – představili se jménem, specializací a dosaženým akademickým výkonem. Nejčastější otázka směřovala ke Klausově postoji k Evropské unii, poněkud méně početný byl zájem o téma globálního oteplování. Ani jednou nepadlo slovo o islámu, Afghánistánu, mezinárodním terorismu.

I z otázkami typu „Jaký je váš názor na politiku Ruska vůči Gruzínsku?“ si umně dovedl poradit, což mě utvrdilo v dojmu, že je nejen dobrý lyžař (o zdejším lyžaření na Greek Peak před čtyřiceti lety se zmínil), ale i zručný bruslař – když právě na tuto otázku s úsměvem pouze poznamenal, že jak s ruským, tak gruzinským prezidentem si bude zrovnat zítra povídat.

Zasloužený, závěrečný, dlouho trvající potlesk.

Poté pozvání k pohoštění (bez alkoholu). Prostory před auditoriem brzo napěchované, nepředpokládal jsem, že prezident se v tak značném množství vůbec objeví. Security prioritou, nebezpečí terorismu přeceneutuchá, několik českých oficiálů se stejným červeným odznáčkem na klopě k rozpoznání, pár strážců v totožně tmavém, elegantním, jakoby funebráckém oblečení, jak ti by ho mohli uhlídat v takovém davu?

K prezidentovi jsem se prodral, představovat jsem se mu nemusel.

„Předpokládal jsem, že přijdete,“ řekl na přivítanou.

Zkušenost bývalého experta Prognostického ústavu potvrzena.

K O N E C

Neoficiální stránky Oty Ulče