27.5.2019 | Svátek má Valdemar


USA: Jeden nynější značný problém

24.1.2019

Narodil jsem se v pivní Plzni do rodiny maloburžoazní, otec automechanik. motocyklový závodník s vlastní živností, matka ze sousední vesnice v sudetoněmeckém selském prostředí. Takovým provdáním ovšem ztratila svou teutonskou identitu, aniž by ji české příbuzenstvo mezi sebe zcela přijalo.

Vyrůstal jsem dvojjazyčně, což se mi málem vůbec nepovedlo. Jako pětiletý hošík jsem se srazil s nákladním automobilem, lebka pořádně nakřápnutá, pět operací hlavy a důvěrné lékařské ujištění mému otci, že v nepravděpodobném případě mého přežití normální už nebudu.

Krátce poté započala druhá světová válka a rodná Plzeň, město nejen piva, ale i potřebného vybavení pro Hitlerův Wehrmacht, se těšila pozornosti angloamerických vzdušných pirátů (oficiální terminus technicus té doby), kteří se ale strefovali ledabyle. Škodovku, vyrábějící kanony a tanky, vesměs míjeli, zasahovali pokojná předměstí, střecha našeho domu několikrát důkladně pošramocená, okna vymlácená, návratu do postele předcházela důkladná inspekce s odstraňováním střepin.

Teprve v dubnu 1945, posledním měsíci válečného utkání, se pořádně trefili (180 letadel B-17 svrhlo víc než 700 bomb, ze 125 továrních budov úplně zničena polovina. Při zásahu nádraží utrpělo i naše reálné gymnázium, k oprávněnému jásotu žactva pak mimo provoz až do příjezdu osvoboditelů. Ti k nám v podobě americké 16. obrněné divize dorazili za sychravého sobotního rána 6. května. Američané rozdávali cigarety, čokoládu a nám neznámé žvýkačky. Já, tehdy kvartán, už s jakousi začátečnickou schopností anglicky jsem se snažil komunikovat.

Onen první víkend května 1945 zůstal mým největším životním zážitkem, spolu s posledním víkendem června 1959, když se mi podařilo vykličkovat z klece právě oním západním směrem.

Vítězný bolševický Únor 1948, rok poté na brzo pak zrušeném klasickém gymnáziu maturita, jíž předcházely všelijaké testy. Expert mě doporučil na studium farmakologie, měl jsem se stát apatykářem. Přidělen jsem ale byl na medicinu, kam mířila většina mých spolužáků. Můj zájem o studium literatury nesdíleli rozhodující činitelé, takže jsem skončil na fakultě právnické, byť tedy maloburžoazního původu. Tam jsem pak pobyl čtyři mimořádně nepříjemné roky, s čistkami, jež postihly snad třetinu nijak se provinivších spolužáků.

Dodatečně jsem se dozvěděl o prapříčině zrušení odkladu mé vojenské povinnosti. Vzešla v sousedství z rodiny Švábů, spřízněných se jmenovcem Karlem Švábem, bratrem posléze rovněž postižené Marie Švermové. On vedoucí pracovník bezpečnostního oddělení ÚV KSČ, náměstek ministra vnitra. (Posléze oběšen spolu s generálním tajemníkem Rudolfem Slánským, posmrtně pak rovněž rehabilitován.)

Podařilo se mi doklopýtat k promoci začátkem léta 1953, když už jak Stalin, tak i jeho syfilitický žák Gottwald byli nabalzamováni. V našem ročníku nás bylo něco přes sto padesát, snažil jsem se přežívat co nejnenápadněji.

Krátce před svým zločinným upláchnutím z totalitní klece jsem absolvoval soudcovské zkoušky z marxismu-leninismu. Předsedala jim náměstkyně ministra spravedlnosti soudružka Michlová, dělnický kádr. Snažil jsem se na ni udělat ten nejznamenitější dojem a s vervou herce na prknech, jež znamenají svět, přesvědčivě jsem chrlil potřebné fráze, všemožné liturgické kraviny. Proletářská náměstkyně mě pochválila a v ministerském oběžníku mě dala za příklad hodný následování. Režim jsem nejen zradil, ale i zesměšnil.

Následovalo několik málo roků mého soudcování, než se mi podařilo uprchnout s mým židovským kamarádem, lékařem, jenž přežil horory Osvětim - Birkenau. On pak jel léčit do Habeše, já do New Yorku znovu studovat a posléze profesorovat. V roce 1978 v jižním Pacifiku na ostrově Rarotonga, Cookovy ostrovy, mezi archipelagy Tahiti a Fiji, premiér sir Albert R. Henry mě jmenoval svým poradcem. Pobyl jsem tam řadu měsíců a přepisoval tamější ústavu. Na Rarotonze ale pak došlo k jakémusi převratu, premiér Henry byl svržen, já z ostrova zmizel a poté se neúspěšně pokoušel v OSN v jeho prospěch intervenovat. State Department ode mne požadoval, abych se registroval jako agent of a foreign government, což jsem odmítl s odkazem na skutečnost, že kategorie agentů vlád svržených neexistuje. (Nedávno jsem se dočetl, že na seznamu Chronological list of overseas representatives of Cook Islands jeProf. Otto Ulc stále uveden jako CI Honorary Representatives to the UN.)

- - -

Je přece dobře známo, že v této americké zemi každý čtvrtý rok vždy začátkem ponurého listopadu máme prezidentské volby. Prozatím jejich nejposlednější průběh v listopadu 2016 přinesl naprosto nepředvídaný průběh. Vítězem se nestala Hillary Clintonová, v Bílém domě již strávivší osm roků v roli první dámy země. Vítězem se nestala tato tuze dychtivá kandidátka Hillary, ale politický outsider, který o předchozí politické vítězství neusiloval. Jediným takovým předchůdcem-outsiderem se stal voják z povolání, Dwight Eisenhower, za druhé světové války komandant všech západních ozbrojených útvarů.

- - -

Značné je přibývání přívalu ilegálních vetřelců. Jejich počet na americkém území se odhaduje v počtu aspoň 15 milionů včetně nezletilců. Úspěšně pokračuje byznys s ilegálním pašováním zájemců na území USA. Odhad počtu pronikajících ilegálů se již blíží dvaceti milionům. Dochází k pokusu s pronikáním převážně na jihu - státy Kalifornie, Arizona, Nové Mexiko a Texas. Na nejednom místě dochází již k iniciativě budování hraniční výspy, jejíž výše není snadno zvládnutelná.

Politické pohraniční klima se zřetelně.pozměňuje. Již jsou iniciativy a pronikání na nejednom mnohamílovém úseku. Zřetelný je rozdíl mezi sympatií a opozicí vůči takovým iniciativám. Zájemci o pronikání za každou cenu se hodnotí denní výší kolem sedmi tisíc dolarů.

Důsledný je rozkol v posuzování americké veřejnosti, lišící se ochotou vyjít žadatelům vstříc nebo vetřelce pronto deportovat na jejich domácí původní adresy - zejména to je záležitost středoamerických států, vesměs s nezáviděníhodnou reputací.

Nejvíc sympatií vyjít vstřít se nachází v hodně levicových kruzích. Spolupráce orgánů federálních, státních a lokálních je jen řídká, až neexistující.

Ještě před několika málo roky naprostá většina vetřelců se na americkém území nesetkávala s přemnoha sympatiemi. Nynější situaci ale využívá spousta zločinců unikajících legitimnímu trestnímu postihu, nejsou to ojedinělé případy kriminálníků, kteří unikají deportaci, často snadno unikají takovému oprávněnému postihu.

V kruzích nikterak příliš řídkých je minimální ochota se zbavovat vetřelců, zločinců, té nejhanebnější verbeže. Například již pětkrát deportovaný zlosyn, zabiják, dalšího zabití se dopustil a přesto byl schopen najít ochránce na vhodné straně ochotného zákona.

Nejsou řídké případy hodně protestující proti radikálnímu řešení. Lapit darebáka a pronto ho předat federálním orgánům k pořádnému potrestání.

KONEC



Diskuse


M. Krčmář
12:16
24.1.2019

J. Uzel
15:08
24.1.2019

M. Ambros
20:15
24.1.2019

počet příspěvků: 5, poslední 24.1.2019 08:15









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.