Proč mohl mít tiskový odbor Bílého domu k dispozici informaci o zpravodajské identitě amerického diplomata?

Před několika dny překvapivě navštívil prezident Spojených států amerických Barack Obama jednotky své země v Afghánistánu. V této souvislosti se administrativa Bílého domu dopustila široce medializované chyby, když v americkém doprovodu jmenovitě označila šéfa afghánské stanice zpravodajské služby CIA. Tisková služba Bílého domu rozeslala několika tisícům novinářů seznam lidí, kteří budou doprovázet prezidenta Obamu při jeho návštěvě v Afghánistánu.

Na seznamu bylo omylem uvedeno i jméno vedoucího afghánské sekce CIA v Kábulu s výslovným uvedením této skutečnosti – "chief of station". Úředníci tiskové služby byli bystrými novináři okamžitě zpětně dotázáni, je-li to správně. Bílý dům rychle vydal a distribuoval opravený seznam. Zajímavé na celé záležitosti je, že žádné slušné noviny jméno onoho prozrazeného zpravodajce neotiskly.

Ti, kdo potřebují vědět, vědí

"Chief of station" je v žargonu CIA šéf "regionální pobočky" této zpravodajské služby. Její zaměstnanci jsou umístěni na diplomatických postech, což je však deklarováno pouze přátelským hostitelským zemím. Vycházíme-li z poměru kompromitovaných k celkovému počtu takto pracujících zpravodajců, jde o efektivní způsob krytí. V oblasti, kterou můžeme nazvat "zpravodajským rozhraním" (liaison), je totiž nutné oboustranně najít rozumný kompromis utajování.

Prakticky pak tento systém funguje především za předpokladu, že se zpravodajci potkávají pouze se svými inteligentními protějšky. Proto skutečně není tajemstvím, že jsou známi zpravodajští rezidenti v různých zemích, jak řekl Karel Pacner na toto téma ve veřejnoprávní stanici ČT24. Je dokonce v pořádku o tom mluvit, dokud se neřeknou konkrétní jména. Ti, kteří je potřebují znát, je znají a zbytečně o tom s nikým nemluví.

Jeden zajímavý příklad je možné zpětně zkoumat v mediálních archivech. Prahu kdysi hodlal navštívit sám tehdejší ředitel CIA George Tenet. Zveřejnění informace o své návštěvě den po jejím ukončení by prý považoval za korektní – s tím, že nebude sděleno, jakým směrem odletěl. V mediálním archivu však lze pouze najít sdělení ministra bez portfeje Jaroslava Bašty z počátku roku 1999, že kvůli balkánské krizi George Tenet svou návštěvu Prahy neuskutečnil. O tom, zda tu skutečně později byl, nebylo publikováno vůbec nic.

Že by to bylo kvůli tomu, že byly úzkostlivě dodrženy veškeré utajovací normy? Kdyby se však striktně dodržely příslušné předpisy obou stran, pak by to v součtu neumožnilo Tenetovi ani vystoupit z letadla. Mediálního ticha tak mohlo být dosaženo buď proto, že tu vůbec nebyl, nebo že by Tenetovu návštěvu zajišťovali skuteční profesionálové. A tak se dodnes oficiálně neví, zda Tenet Prahu vůbec navštívil.

Omyly i zlé úmysly

Kompromitaci šéfa kábulské buňky CIA lze přirovnat k tomu, co vojáci v poli nazývají "friendly fire". Jakkoli "přátelskou" ta střelba může být nazývána, její důsledky jsou úplně stejné jako u té nepřátelské. Také v kábulském případě je nemyslitelné, že by onen "přátelsky profláklý" oficír byl ještě na svém postu. Nicméně chyba nebyla na jeho straně a najde se jistě mnoho způsobů, jak jeho zkušeností využít.

Podobně jako tomu bylo s Britem Chrisem Hurranem, který byl v Praze v roce 1999 kompromitován a odešel cvičit nové příslušníky britské tajné služby MI-6. Britové se tehdy spolu s Čechy neúspěšně pokusili získat iráckého diplomata Džábira Sálima. Případ, na který česká zpravodajská komunita nerada vzpomíná, tehdy vyvrcholil úprkem diplomata do Německa.

Britové si následně postěžovali a tehdejší ředitel BIS Karel Vulterin byl odvolán. Ve zpravodajské komunitě se však našly hyeny – a našly sobě rovné protějšky v TV Nova –, které snad z pomsty za Vulterina zveřejnily jméno, adresu a další osobní charakteristiky zkušeného britského profesionála. V souvislosti s citovanou kompromitací kábulského šéfa CIA bývá médii zmiňována aféra "Plamegate" z roku 2003. Diplomat Joseph Wilson tehdy v reportu pro prezidenta George W. Bushe uvedl, že Irák neusiloval zakoupit jaderný materiál v Nigeru. Bushovi se to ale nehodilo, protože hledal jakoukoli záminku k napadení Iráku. Wilson však na svém stanovisku trval, a proto administrativa Bílého domu ze vzteku pustila do novin informaci, že Wilsonova manželka Valerie Plamová je kádrovou příslušnicí CIA.

To nebyla "přátelská střelba", ale vlastizrada, které se dopustili nejvyšší američtí představitelé. Neví se, koho tím chtěli vytrestat, ale dlouhodobě poškodili prestiž i možnosti americké zpravodajské komunity a nepochybně ohrozili životy lidí, s nimiž se v různých zemích světa Plamová setkala. Ještě jeden případ budiž zmíněn, a to "Tomlinsonovy seznamy" z roku 1999, obsahující jména 116 britských zpravodajců pracujících pod diplomatickým krytím. Jejich skutečný autor nebyl oficiálně oznámen. Byly připisovány bývalému příslušníkovi britské MI-6 Richardu Tomlinsonovi. Ten by býval motivaci měl – byl frustrován z odchodu do civilu, z uvěznění kvůli své knize pamětí, ale velkou roli mohl hrát posttraumatický stres po jeho balkánské misi.

Vadí nevadí

Ve zmíněném televizním pořadu ČT24 padla logická otázka, zda lze z takové chyby vysuzovat, že se v americké zpravodajské komunitě děje něco zásadně špatného. Karel Pacner odtušil, že to je jenom omyl, že nemá smysl dělat z komára velblouda. Že onen šéf kábulské CIA vlastně není ohrožen, protože v Kábulu žije "prakticky v pevnosti".

Tuto lehkou bagatelizaci za účelem ukonejšení veřejnosti můžeme chápat jako loajální postoj vůči spojenci, kterému se zrovna nedaří. Zpravodajská komunita však čte celou událost pozorněji.

Především není možné předpokládat, že šéf zpravodajské buňky může stále sedět v kanceláři jako v "pevnosti". Jistěže nebývá od rána do večera v terénu, ale když do něj vyrazí, pak nejde o nic nedůležitého. Platí, že ty nejlepší kontakty si "obsluhuje" sám. Jde i o určitou prestiž, kterou těm stykům na "nejvyšší úrovni" svou samotnou osobou dodává.

Mnohem důležitější je ale otázka, jak je možné, že tiskový odbor Bílého domu měl k dispozici informaci o zpravodajské identitě amerického diplomata. Tiskové a zpravodajské informace jsou dvě množiny, které se nemají prolínat. Chyba tedy mohla vzniknout pouze na samém vrcholu administrativy, která je má, dosud odděleně, k dispozici. To je začátek celého problému. Ten zřejmě souvisí i se zjištěními učiněnými v souvislosti s kauzou "wikileakera" Bradleyho Manninga.

Vojenská a zpravodajská velmoc, jako jsou USA, má totiž příliš mnoho utajovaných materiálů, které musí sdílet příliš mnoho lidí, i když se snaží zachovávat zásadu "need to know". Navíc celou tu mašinerii ještě komplikují zase jedinci i organizace, kteří k posílení své důležitosti informace nesdílejí, takže se činnosti překrývají, dublují a nastávají informační i skutečné kolize. Když tu směs pak ještě okořeníme občasnými veselými skandály různých generálů s hvězdičkami i bez nich, dostaneme docela dobrý přehled, že to prostě celé ani dost dobře fungovat nemůže.

Otázka motivace

Jedno poznání však ještě zasluhuje pozornost. Jde o klesající preciznost výkonu kdysi špičkových pracovišť, danou zejména klesající motivací. Například izraelské tajné služby získaly svou aureolu v dobách obranných válek. Po roce 1982, kdy se boje přesunuly do sousedního Libanonu, lze pozorovat nastupující podvědomé rozpaky a obtížnější loajalitu i sníženou motivaci. Z toho se pak odvíjely chyby, dříve těžko myslitelné.

Proto lze předpokládat další úsilí washingtonské administrativy, jak tuto kauzu – která skutečně není sama o sobě natolik významná, na rozdíl od toho, že je možná příznakem něčeho významného – lehce smést ze stolu a oficiálně jí nepřikládat velkou závažnost. Holt, nějaký úředník prostě popletl papíry, to se stává. Jenomže on nikdy neměl dostat do ruky ten údaj o zpravodajské identitě kábulského diplomata! V tom je skutečně velký problém.

Proto je třeba, aby americká vláda důkladně analyzovala skutečný stav nepochybně přetížené zpravodajské komunity. A aby se soustředila na málo zkoumaný problém vztahu zpravodajské komunity k exekutivě. Protože bude-li si lhát do vlastní kapsy, že vlastně o nic nejde, odsune se řešení docela výrazně signalizovaného problému do doby po ještě větším průšvihu, který jinak nepochybně přijde.

LN, 31.5.2014