Obama je nejméně protržní president této generace a možná celých amerických dějin. Díky němu tu máme zpátky éru velké vlády. Obama zvyšuje dluh daňových poplatníků ne v řádu miliard, ale bilionů. Rozšířil kontrolu federální vlády nad domovními hypotékami, investičním bankovnictvím, zdravotní péčí, automobilovým a energetickým průmyslem. Weekly Standard shrnul Obamovo chování jako všemohoucnost doma, bezmocnost za hranicemi.

Presidentovy kroky jsou tak prapodivné, že jsou záhadou nejen pro jeho kritiky, ale i stoupence. Podívejme se na titulek ve Wall Street Journal ze dne 18. srpna 2009: „Obama poskytuje finanční záruky na vrty v pobřežních vodách“. Četli jste správně? Jistě, četli. Administrativa podporuje vrty v pobřežních vodách – jenže u pobřeží brazilského. Americká Exportní a importní banka nabídla s Obamovou podporou dvě miliardy dolarů v půjčkách a garancích brazilské státem vlastněné naftařské společnosti Petrobras na financování průzkumu v Santos Basin poblíž Rio de Janeira. Ropa tedy neskončí ve Spojených státech. Obama financuje brazilský průzkum, takže ropa může zůstat v Brazílii.

Chování ještě podivnější: v projevu 15. června 2010, který byl reakcí na únik ropy v Mexickém zálivu, se Obama nezaměřil na strategii čistících prací, ale na skutečnost, že Američané „spotřebovávají více než 20 % světové produkce ropy, ale mají jen necelá 2 % světových zásob“. Láteřil nad „staletou závislostí na fosilních palivech“. Co z toho má co do činění s únikem ropy? Byla by katastrofa menším problémem, kdyby Amerika spotřebovávala jen 10 % světové produkce?

Podivnosti pokračují dál a dál. Obamova administrativa prohlásila, že ani banky, které chtějí splatit poskytnou pomoc, k tomu nemusejí dostat povolení. Banka je způsobilá vrátit daňovým poplatníkům jejich peníze teprve poté, co ji Obamův tým podrobí „stresovému testu“ Federální banky. A jak prohlásil ministr financí Tim Geithner, i tehdy ji může administrativa donutit, aby si peníze ponechala.

President stále prosazuje pobídky, i když stovky miliard dolarů v takových fondech zřejmě mnoho nepomáhají. Když Obama v lednu 2009 nastupoval do úřadu, míra nezaměstnanosti byla 7,7 %, dnes je to 9,5 %. Přesto chce utrácet další peníze a je rozhodnutý předložit účet těm Američanům, kteří ročně vydělávají 250 000 dolarů a víc. Obama tvrdí, že bohatí neplatí „spravedlivý podíl“. To samo o sobě vypadá podivně – vzhledem k tomu, že horní 1 % Američanů platí 40 % veškerých federálních daňových příjmů. Dalších 9 % výdělečně činných osob v pořadí podle výše příjmu platí dalších 30 %. Takže horních 10 % Američanů platí 70 % daní, dolních 40 % neplatí téměř nic. To skutečně vypadá jako nespravedlivé – vůči bohatým.

Neméně podivná je Obamova zahraniční politika. Obama podporuje mešitu za 100 milionů dolarů, která má být postavena poblíž místa, kde teroristé ve jménu islámu zničili Světové obchodní centrum. Obamovo odůvodnění, že „naše věrnost náboženské svobodě musí být neotřesitelná“, ovšem s otázkou, proč má navrhovaný Cordoba House vyrůst právě na Ground Zero, vůbec nijak nesouvisí.

Londýnské Times nedávno napsaly, že Obama podpořil podmínečné propuštění Abdula Baseta al-Midžráhího, odsouzeného za podíl na bombovém útoku nad Lockerbie, který měl za následek smrt 270 lidí, většinou Američanů. To bylo překvapení, protože když Skotsko v srpnu 2009 propustilo Midžráhího z vězení a poslalo ho domů do Libye, Obamova administrativa si veřejně a zcela namístě stěžovala. Times nicméně získaly dopis, který Obamova administrativa poslala do Skotska týden před Midžráhího propuštěním; v dopise stálo, že propuštění „z humanitárních důvodů“ je přijatelné, pokud Midžráhí zůstane ve Skotsku, což by bylo „mnohem vhodnější“ než poslat ho do Libye. Skotští představitelé si to vyložili tak, že námitky Spojených států proti Midžráhího propuštění byly pouze „vlažné“. Pustili vězně do jeho rodné země, kde dnes žije jako svobodný člověk.

Další anomálie: před pár měsíci šéf NASA Charles Bolden oznámil, že od této chvíle bude prvořadým úkolem americké vesmírné agentury zlepšování vztahů s muslimským světem. Jakže? Bolden řekl, že dostal příkaz přímo od presidenta. „Chtěl, abych našel způsob, jak oslovit muslimský svět a navázat mnohem bližší styk s převážně muslimskými národy, abychom jim pomohli k dobrému pocitu ohledně jejich historického příspěvku vědě, matematice a technice.“ Bolden dodal, že mezinárodní vesmírná stanice (ISS) je modelem toho, jak vypadá budoucnost NASA, jelikož se nejedná o pouze americkou operaci, ale účastní se jí také Rusové a Číňané. Obamovo přesměrování vesmírné agentury vyvolalo zděšení nejen mezi bývalými astronauty, jako jsou Neil Armstrong nebo John Glenn, ale i mezi presidentovými stoupenci: většina lidí si myslí, že úkolem NASA jsou přistání na Měsíci a na Marsu a průzkum dalších míst. Jistě, jsme pro to, aby měl islámský svět svou hrdost, ale co to tady Obama proboha vyvádí?

Teorií, které mají vysvětlit presidentovy cíle a činy, je spousta. Kritikové v podnikatelských kruzích – včetně některých Obamových voličů, kteří dnes své volby litují – se většinou zaměřují dvěma směry. Za prvé, Obama podnikání vůbec nerozumí. Za druhé, Obama je socialista – nikoli kovaný marxista, ale něco jako socialista evropského ražení se sklony k rovnostářství a vládnímu přerozdělování.

Tyto teorie nejsou ani tak mylné jako spíše nepostačující. Mohou možná vysvětlit Obamovu domácí politiku, zahraniční však nikoli. Problém s Obamou je horší, mnohem horší. Nedokázali jsme nahlédnout, jaký je jeho skutečný program, protože jsme se všichni, napříč celým politickým spektrem, snažili zasadit jej do některé verze amerických dějin. A při tom jsme ignorovali Obamovu minulost. Máme před sebou člověka, který svá formativní léta – prvních sedmnáct roků svého života – strávil mimo americkou pevninu: na Havaji, v Indonésii a v Pákistánu, s mnoha pozdějšími cestami do Afriky.

Dobrý způsob, jak rozpoznat, co Obamu motivuje, je položit si jednoduchou otázku: co je jeho snem? Je to americký sen? Je to sen Martina Luthera Kinga? Nebo něco jiného?

Zcela určitě to není americký sen otců zakladatelů. Ti věřili, že americký národ představuje „nový řád na věky“. O půl století později Alexis de Tocqueville napsal, že Amerika vytváří „odlišný druh lidstva“. Vešlo to ve známost jako americká výjimečnost. Když ale Obama v roce 2009 na tiskové konferenci dostal otázku, jestli věří v tento ideál, odpověděl, že nevěří. Řekl, že Amerika není o nic výjimečnější než Británie, Řecko nebo kterákoli jiná země.

Možná tedy Obama sní sen Martina Luthera Kinga o společnosti, která nedělá rozdíl mezi bílými a barevnými. President na tomto snu vydělal; vedl kampaň jako nerasový kandidát a mnoho Američanů ho volilo proto, že reprezentuje „barvoslepý“ ideál. Přesto Obamův sen není Kingovým snem: president nikdy neprosazuje ideu „barvosleposti“ či rasové neutrality. Tato nečinnost není pouhá taktika; to, co Obamu žene kupředu, zkrátka není rasový problém.

Co je tedy Obamovým snem? Nemusíme nad tím dumat, protože president nám to ve své autobiografii Dreams from My Father říká sám. Podle Obamy je jeho snem sen jeho otce. Všimněte si, že název knihy nezní Dreams of My Father [Sny mého otce], ale Dreams from My Father [Sny po mém otci]. Obama nepíše o snech svého otce, ale o snech, které od svého otce převzal.

Kdo byl tedy Barack Obama starší? Byl to příslušník kmene Luo, který vyrostl v Keni a studoval na Harvardu. Byl polygamista, v životě měl čtyři manželky a osm dětí. Jeden z jeho synů, Mark Obama, ho obvinil, že své ženy týral a bil. Obama starší také často řídil opilý a byl účastníkem bezpočtu nehod; při jedné z nich zabil člověka, jindy si sám způsobil zranění, kvůli kterému mu museli amputovat nohu. V roce 1982 se opil v baru v Nairobi, narazil autem do stromu a zabil se.

Jako inspirující hrdina skutečně zvláštní volba. Ale pro syna byl Obama starší představitelem velké a vznešené věci, antikolonialismu. Vyrůstal v době, kdy Afrika vedla boj za osvobození od evropské nadvlády, a patřil k první generaci Afričanů, kteří byli vybráni, aby studovali v Americe a pak utvářeli budoucnost své země.

O antikolonialismu toho vím dost, protože pocházím z indického města Bombaje. Patřím k první generaci Indů narozených poté, co si moje země vydobyla nezávislost na Británii. Antikolonialismus, to bylo společné heslo politiků třetího světa po většinu druhé poloviny dvacátého století. Ale většina Američanů o antikolonialismu nic neví, proto dovolte, abych tento pojem vysvětlil.

Antikolonialismus je doktrína, která říká: bohaté západní země zbohatly na tom, že vpadly do chudých zemí Asie, Afriky a Jižní Ameriky, obsadily je a plenily. Frantz Fanon, jedna z intelektuálních autorit, které Obama uznává, v knize The Wretched of the Earth napsal: „Blahobyt a pokrok Evropy vyrostly na potu a mrtvolách černochů, Arabů, Indů a lidí se žlutou pletí.“

Antikolonialisté tvrdí, že i tehdy, když země získají politickou nezávislost, ekonomicky zůstávají závislé na bývalých věznitelích. Této závislosti se říká neokolonialismus a výraz definoval ve své knize Neocolonialism: The Last Stage of Imperialism africký státník Kwame Nkrumah (1909-1972). Nkrumah, první ghanský president, píše, že chudé země mohou být formálně svobodné, ale dál s nimi zvenčí manipulují mocné korporace a plutokratické elity. Tyto neokolonialistické síly utlačují nejen národy třetího světa, ale i občany vlastních zemí. Řešením, které se samo nabízí, je vzepřít se a utlačovatele svrhnout. Taková byla antikolonialistická ideologie Baracka Obamy staršího a mnoha dalších lidí jeho generace – včetně mnoha mých vlastních příbuzných v Indii.

Obama starší byl ekonom a v roce 1965 publikoval v časopisu East Africa Journal závažný článek s titulkem „Problémy, které stojí před naším socialismem“. Obama starší nebyl doktrinářský socialista; bohatství ve vlastnictví státu viděl spíše jako nutný prostředek k dosažení antikolonialistického cíle – odebrat přírodní zdroje cizím kořistníkům a vrátit je africkému lidu. Byla to pro něj otázka národní autonomie. „Je to Afričan, kdo vlastní tuto zemi? Pokud ano, proč by potom neměl mít kontrolu nad ekonomickými nástroji růstu v této zemi?“

„Musíme odstranit mocenské struktury, vyrostlé díky nadměrnému hromadění bohatství, aby obrovské zdroje nekontrolovalo jen pár jedinců, jak je tomu dnes,“ napsal. Obama starší navrhoval, aby stát zabavil soukromou půdu a zvýšil daně bez horní hranice. Ve skutečnosti tvrdil, že „teoreticky neexistuje nic, co by mohlo vládě zabránit, aby zdanila 100 % příjmu, pokud lidé dostávají od vlády požitky souměřitelné s jejich daněným příjmem“.

Je zajímavé, že president Obama, který zná minulost svého otce velmi dobře, se o tomto jeho článku nikdy nezmínil. A ještě zajímavější je to, že se o tomto dokumentu neobjevila prakticky žádná zpráva, ačkoli zřejmě přímo souvisí s tím, co Obama mladší provádí v Bílém domě.

Obama starší se sice dožadoval toho, aby se Afrika vysvobodila z neokoloniálního vlivu Evropy a především Velké Británie, ale když přišel v roce 1959 do Ameriky, viděl, že se globální rovnováha sil mění. Tehdy poznal, co se stalo novým heslem antikolonialistické ideologie: v čele neokolonialismu teď nestojí Evropa, ale Amerika. Již zesnulý intelektuál palestinského původu Edward Said – jeden z Obamových učitelů na Kolumbijské universitě – v knize Culture and Imperialism napsal: „Spojené státy zaujaly místo někdejších velkých říší a staly se dominantní vnější silou.“

Z pohledu antikolonialistů americký imperialismus řádí jako divý. Nějakou chvíli držel americkou moc na uzdě Sovětský svaz, ale od konce studené války je jedinou supervelmocí Amerika. Jedenácté září jí navíc poskytlo důvod vtrhnout do Iráku a Afghánistánu, okupovat je a také usilovat o politickou a ekonomickou nadvládu – tak jako kdysi Francie a Británie. Z pohledu antikolonialistů je tedy dnes Amerika zlý samotářský slon, který utiskuje a tyranizuje národy celého světa.

Tvrzení, že k antikolonialistické ideologii Baracka Obamy staršího se hlásí i jeho syn, president Spojených států, možná vypadá neuvěřitelně. Já říkám toto: od samého mládí i v průběhu formativních let se Obama učil pohlížet na Ameriku jako na sílu globální nadvlády a destrukce. Americká armáda se v jeho očích stala nástrojem neokolonialistické okupace. Přejal názor svého otce, že kapitalismus a volný trh jsou kódovými slovy pro hospodářské drancování. Bohaté začal Obama vnímat jako despotickou třídu, jako jistý druh neokolonialistické síly uvnitř Ameriky. Jeho světový názor mu říká, že zisk je měřítkem toho, jak úspěšně dokážete okrádat zbytek společnosti, a moc Ameriky ve světě je měřítkem toho, jak sobecky spotřebovává globální zdroje a jak bezohledně tyranizuje a ovládá zbytek planety.

Podle Obamy je řešení jednoduché. Musí pracovat na tom, aby neokolonialismus z Ameriky a ze Západu vyždímal. A právě tady začínáme chápat Obamu jako antikolonialistu, protože tady nacházíme nejdůležitější klíč k vysvětlení nejen jeho nejdůležitějších politických kroků, ale také drobných detailů, které žádná jiná teorie nedokáže uspokojivě vysvětlit.

Proč podporovat vrty u břehů Brazílie a ne v Americe? Obama je přesvědčený, že Amerika má neúměrně vysoký podíl na využívání světových energetických zdrojů, a tak chce, aby neokolonialistická Amerika měla méně a bývalé kolonizované země více. Obecněji, jeho návrh na daň z emisí CO2 ani tak moc nesouvisí s tím, jestli se naše planeta otepluje nebo ochlazuje; je to zkrátka jednoduchý způsob, jak penalizovat a tudíž snížit americkou spotřebu uhlovodíků. Jako americký senátor i jako president Obama v projevech na půdě OSN navrhoval, aby Západ masivně subvencoval výrobu energie v rozvojových zemích.

Obama odmítá socialistický recept a neprojevil žádný úmysl zestátnit investiční banky nebo zdravotnický sektor. Snaží se spíše tyto instituce dekolonizovat, to znamená nasadit jim vládní uzdu. A to je důvod, proč si ponechává právo odmítnout, aby banky splácely poskytnutou pomoc – má je tak stále pod kontrolou. Zdravotní pojišťovací společnosti jako takové jsou podle Obamy tvrdí podvodníci, ale jakmile se dostaly pod státní dohled, s radostí se s nimi dal do holportu. Slíbil jim dokonce, že zákonem, který donutí každého Američana koupit si zdravotní pojištění, rozšíří jejich pole působnosti.

Pokud Obama sdílí otcův názor, že proti kolonialismu je třeba vést křižácké tažení, vysvětlovalo by to, proč chce, aby lidé, kteří už teď platí ze svého příjmu na všech daních téměř 50 %, platili ještě víc. Antikolonialista je přesvědčený, že bohatým se vede dobře na úkor ostatních, a proto jim jejich bohatství ve skutečnosti nepatří; cokoli z nich vytáhnout je tudíž automaticky spravedlivé. Připomeňme si, co napsal Obama starší v roce 1965: žádná daňová sazba není příliš vysoká a za jistých okolností je ospravedlnitelná i sazba 100 %.

Obama podporuje stavbu mešity na Ground Zero, protože pro něj bylo 11. září událostí, která pustila ze řetězu amerického strašáka a my jsme vnikli do Iráku a Afghánistánu. Někteří muslimové, kteří v zahraničí bojují proti Spojeným státům, jsou v jeho očích odpůrci amerického imperialismu. Tak také popisoval u soudu sám sebe Abdul Baset al-Midžráhí, útočník z Lockerbie. To, jak ho vnímá Obama, by vysvětlovalo, proč jsme dali tichý souhlas k tomu, aby byl tento vrah stovek Američanů propuštěn ze zajetí.

A konečně, NASA. Žádné jiné vysvětlení než antikolonialismus nedává smysl Obamovu nepochopitelnému příkazu udělat z kosmické agentury ruku podávanou muslimům a celému světu. Jak dobře naše teorie funguje můžeme vidět, připomeneme-li si přistání Apolla 11 na Měsíci v roce 1969. „Malý krok pro člověka, velký skok pro lidstvo,“ řekl Neil Armstrong.

Jenže zbytek světa to vnímal jinak. Bylo mi tehdy osm let a žil jsem ve své rodné Indii. Pamatuji se, že dědeček mi vyprávěl o velkém závodu mezi Amerikou a Ruskem, kdo dostane člověka na Měsíc dřív. Jasně zvítězila Amerika a byl to velký skok ne pro lidstvo, ale pro Spojené státy. Pokud tento názor sdílí také Obama, není divu, že chce utlumit kosmický program NASA, odklonit jej od symbolu americké velikosti ke skromnějšímu programu styku s veřejností.

Antikolonialistická ideologie Baracka Obamy staršího urazila dlouhou cestu, aby vysvětlila počínání a politické kroky jeho syna v Oválné pracovně. Tím, že otec svého syna ovlivnil, si můžeme být dvojnásob jisti, protože to dosvědčují ti, kdo Obamu znají. Jeho „babička“ Sarah Obamová (nikoli jeho skutečná babička, ale jedna z dalších žen jeho dědečka) řekla v rozhovoru pro Newsweek: „Dívám se na něj a vidím to samé – od svého otce převzal všechno. Syn uskutečňuje všechno, co chtěl otec. Otcovy sny stále žijí v jeho synovi.

Ve svých vlastních spisech klade Obama důraz na to, že otec sehrál ústřední roli nejen při formování jeho přesvědčení a hodnot, ale samotné identity. Své vzpomínky nazývá „kronikou osobní, vnitřní cesty – toho, jak chlapec hledá svého otce a skrze toto hledání také uskutečnitelný smysl života jako života černého Američana“. A znovu: „Právě do obrazu svého otce, černého muže, syna Afriky, jsem vtiskl všechny vlastnosti, které jsem hledal sám v sobě.“ Přestože mu otec prakticky celý život chyběl, Obama píše: „Hlas mého otce nicméně zůstal neposkvrněný, inspirující, kárající, udělující nebo odmítající souhlas. Nepracuješ dost tvrdě, Barry. Musíš svému lidu pomáhat v jeho boji. Probuď se, černý muži!“

Vyvrcholením Obamova příběhu je cesta do Keni, kde syn pláče na hrobě svého otce. Je to strhující: „Když mi slzy nakonec došly,“ píše, „cítil jsem, jak mne zaplavuje klid. Cítil jsem, že se kruh konečně uzavřel. Uvědomil jsem si, že to, kdo jsem, čemu přikládám důležitost, už není pouze záležitost rozumu nebo závazku, už to není jen nějaký slovní konstrukt. Viděl jsem, že můj život v Americe – černý život, bílý život, pocit opuštěnosti, kterým jsem trpěl jako chlapec, frustrace a naděje, jichž jsem byl svědkem v Chicagu – to vše bylo spojeno s tímto malým kouskem země daleko za oceánem, spojeno víc než náhodnou shodou jmen či barvou kůže. Bolest, kterou jsem cítil, byla bolestí mého otce.

V tajuplném závěru Obama píše: „Seděl jsem u hrobu svého otce a mluvil k němu skrze červenou africkou zem.“ V jistém smyslu skrze zemi jako takovou rozmlouvá se svým otcem stále a otec ho inspiruje. Obama na sebe bere jeho boj – nekřísí jeho tělo, ale chápe se jeho věci. Rozhoduje se, že uspěje tam, kde se to Obamovi staršímu nepodařilo. Nenávist Obamy staršího vůči kolonialistickému systému přechází na Obamu mladšího; otcův zpackaný pokus opravit svět stanovuje jasný úkol synovi. Prostřednictvím jistého posvátného rituálu na rodinném hrobě se otcův boj stává synovým dědictvím.

Kolonialismus je dnes mrtvou záležitostí. Nikdo se o něj nestará – kromě muže v Bílém domě. Je to poslední antikolonialista. Ekonomiky rozvíjejících se trhů jako je Čína, Indie, Chile či Indonésie problém zaostalosti vyřešily; využívají výhod dostatku levné pracovní síly a rostou mnohem rychleji než Spojené státy. Pokud chce Amerika zůstat na špici, čeká nás soutěž ve stále tvrdším prostředí.

Ale místo toho, abychom se na tuto výzvu připravovali, uvízl náš president v dobách svého otce. Zní to neuvěřitelně, ale Americe vládnou sny příslušníka kmene Luo z padesátých let minulého století. Tento africký socialista, záletník a opilec, který nenáviděl svět, protože mu nedovolil realizovat jeho antikolonialistické ambice, teď určuje naši národní agendu převtělením svých snů do syna. Syn je uskutečňuje, ale otevřeně přiznává, že jen prožívá sen svého otce. Neviditelný otec poskytuje inspiraci a syn poslušně a svědomitě vykonává práci. Dnešní Americe vládne duch.

Dinesh D’Souza se narodil v roce 1961 v Bombaji (Indie). V roce 1978 se přistěhoval do USA, kde vystudoval angličtinu na Dartmouth College. Pracoval v Hoover Institution (Stanford University) a v American Enterprise Institute, dnes je presidentem King’s College v New York City. V letech 1985-87 byl editorem Policy Review, poté nastoupil jako poradce presidenta Ronalda Reagana do Bílého domu. Je autorem 13 monografií, jako poslední vyšla kniha „The Roots of Obama’s Rage“ (Regnery Publishing 2010).

Z anglického originálu „How Obama Thinks“, publikovaného na stránkách http:://www.forbes.com přeložil Eduard Geissler.

Převzato ze stránek Občanského institutu se souhlasem ředitele