Film má název THE AMERICAN SNIPER - americký CO? Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (nakladatelství Academia) český ekvivalent nezná a Anglicko-český slovník (Poldauf a kol., 10.vydání) pouze nabízí alternativy „odstřelovač, střelec ze zálohy, záškodník“.

K tématu se doklopýtám poněkud oklikou. Narodil jsem se v Plzni do rodiny maloburžoazní, otec automechanik, motocyklový závodník s vlastní živností, matka ze sousední vesnice v sudetoněmeckém selském prostředí. Takovým provdáním ovšem zradila svou teutonskou identitu, aniž by ji české příbuzenstvo mezi sebe zcela přijalo.

Vyrůstal jsem dvoujazyčně, což se mi málem vůbec nepovedlo. Jako pětiletý hošík jsem se totiž srazil s nákladním automobilem, lebka pořádně nakřápnutá, pět operací hlavy a důvěrné lékařské ujištění mému otci, že v nepravděpodobném případě mého přežití normální nebudu.

Teprve v dubnu 1945, posledním měsíci válečného utkání, se pořádně trefili,180 letadel B-17 svrhlo víc než 700 bomb, z 125 továrních budov úplně zničena polovina. Krátce nato skončila druhá světová válka a rodná Plzeň, město nejen piva, ale i potřebného vybavení pro Hitlerovu Wehrmacht, se těšila pozornosti angloamerických bombardérů, kteří se ale strefovali ledabyle. Škodovku, vyrábějící kanony a tanky, vesměs míjeli, zasahovali pokojná předměstí, střecha našeho domu několikrát důkladně pošramocená, okna vymlácená, návratu do postele předcházela důkladná inspekce s odstraňováním střepin.

Při zásahu nádraží utrpělo i naše reálné gymnázium, k oprávněnému jásotu žactva pak mimo provoz až do příjezdu osvoboditelů. Ti k nám v podobě americké 16. obrněné divize dorazili za sychravého sobotního rána 6. května. Německý velitel, generál Georg von Majewski, se zastřelil, nikoliv tedy harakiri po vzoru neméně nevítězných japonských spojenců. Američané rozdávali cigarety, čokoládu a nám neznámé žvýkačky. Onen první víkend května 1945 zůstal mým největším životním zážitkem, spolu s posledním víkendem června 1959, kdy se mi podařilo vykličkovat z klece právě oním západním směrem.

Než se tak stalo, vic než dva roky jsem v jednotkách Černých baronů s krumpáčem a lopatou ochraňoval vydobytky socialismu, aniž bych docílil povýšení aspoň na svobodníka. (Porovnejme s kariérou poněkud korpuletního vnoučka Kima, povýšeného na čtyřhvězdičkového generála či dokonce maršála, jehož ale přetrumfl nemenší civilista Barack Hussein Obama, jenž byl učiněn nejvyšším komandantem všech ozbrojených sil dodýchávající americké supermocnosti. Navíc ho v Oslu pokrokoví Oslané okrášlili Nobelovou cenou míru, nyní s údajnou pravděpodobností, že se stane i laureátem za zásluhy v oboru mediciny za svůj slib, že přestane kouřit.)

Poté v náručí amerických imperialistů a s novým vystudování jsem se o vojenské záležitosti zajímal a provandroval bojiště druhé světové války v Pacifiku, od Guadalcanalu po Iwo Jimu.

- - -

S koncem tohoto konfliktu povadla, až úplně pominula témata s vlasteneckým, patriotickým zabarvením. O to se nejvýš zasloužila dospívající generace let šedesátých, doba vietnamské války, mírotvůrců typu Jane Fondové a vlastně i Johna Kerryho, nynějšího Obamova ministra zahraničních věcí. Detailními údaji se zabývá Mark Hemingway v textu s názvem „The ‚American Sniper‘ Freakout“ (The Weekly Standard, 2.2.2015), o druhu výtvorů, například od režiséra Briana de Palmy, když ve filmu nazvaném „Redacted“ znicotňuje úsilí bránit se mezinárodnímu teroru, se zdůrazňováním, jak američtí surovci przní irácké děvčátko a vraždí její rodinu.

Hollywoodští producenti mají ale nemilou zkušenost s tzv. „sand movies“ - filmy „písčitými „, s tématikou afghánskou či iráckou, z končin, kde písku je věru habaděj. A finančně nejméně nadějnými jsou filmy uvedené do biografů v měsíci lednu.

Což se právě stalo teď v roce 2015, když došlo k velikánské výjimce, na niž hollywoodští mogulové a valná většina celebrit reagovala způsobem, nejlíp vyjádřeným slovem ambivalence - rozpornost, něco snad víc buď sladkého či kyselého. Jeden kongresman ve Washingtonu to přirovnal k pocitu zhlédnout vlastní tchyni, jak se v jeho novém cadillacu z útesu řítí do moře.

Čímž se konečně dostávám k filmu s tímto odstřelovačem, který se stal důvodem notné nelibosti, až zuřivosti americké politické, důkladně korektní levice.

Bradley Cooper jako Chris Kyle

Jejím tvůrcem-pachatelem je Clint Eastwood (bývalý dlouholetý zákazník mého bratra Gustava, automechanika, v Kalifornii mu pečoval o jeho mercedesy). Eastwood se provinil svými sympatiemi pro Romneyho, Obamova rivala, a vůbec mu nepomohla jeho opozice proti válce v Iráku a jeho pochyby o oprávněnosti invaze Afghánistánu (jako výcvikové báze al-Kájdy a tím i podílu na zničení mrakodrapů v New Yorku s rekordním množstvím obětí).

Tento film, jehož výroba všeho všudy stála 60 milionů dolarů, se dostal do biografů 16. ledna a za první víkend promítání přinesl rekordní zisk ve výši 105 milionů. Do týdne těch milionů už bylo 275, z nichž 80 procent z domácího a 20 procent ze zahraničního promítání.

Dosavadní průzkum reakce diváků: hodnocení známkou A+ čili známka výtečná.

Též důkladně uštědřená facka na mravně popuzené tváři liberálů, co se v životě nepotkali s jednoduchým, nábožensky založeným americkým patriotem, převážně konzervativcem, který se za svou vlast nestydí. Takové typy vskutku ještě nevymřely, mezi ně patřil Texasan Chris Kyle s ověřenou zkušeností, veterán příslušníků elitních námořních jednotek SEAL - se čtyřnásobným nasazením v tuze explozivním, převážně islámském nebezpečném terénu.

Televizní osobnost Bill Maher ho charakterizuje jako vlastence-psychopata, však on sám by nikdy nikoho nezabil, takovou odpovědnost přenechává psychopatům Kyleho kalibru, aby ho v případě potřeby před nepřítelem ochránili. Kyle se v onom nebezpečném terénu zasloužil celkem o 162 smrtelných zásahů. Z nich se nijak neraduje, ovšem představa, že tím zachránil nejeden život svých spolubojovniků, ho těšila velice. Byla ale postižena vědomím, že osud mnohým kamarádům nedovolil, aby se toho mohli dožít. Podíleli se na společném životě, mezi nimi se vytvářely vztahy s ochotou pro toho druhého maximálně riskovat. Ve filmu jsem nepostřehl okamžik slasti ze zabíjení.

The Economist, zpravidla solidní zdroj, se o Kyleovi vyjadřuje (1.31.2015) jako o někom, kdo nepostrádá pocit provinění, pouze lituje, že svým počínáním nedovedl zachránit život více svých spolubojovníků.

Ovšem nemáme a nikdy nebudeme mít nedostatek pokrytců či obhájců neméně nevábných úchylných hodnot. Ayman Mohyeldin, zahraniční korespondent NBC, například neměl zábrany obvinit našeho snipera z rasismu, hříchu v těchto dobách téměř nejstrašnějšího, aniž by ale vysvětlil onen kardinální rasový rozdíl mezi Texasanem a afghánským zemědělcem. Sheldon Richman, viceprezident čehosi jménem The Future of Freedom Foundation, zplodil tvrzení, že autentický hrdina Chris Kyle byl neodlišitelný od mnohonásobného vraha Adama Lanzy, který zabil dvacet dětí a šest dospělých osob v základní škole Sandy Hook v Newtownu, státu Connecticutu. A do třetice Michael Moore, filmař, razantní, nesmiřitelný kritik všeho amerického, též multimilionář, odsoudil Kyleho, spolu se všemi odstřelovači, jako zbabělce. Což zdůvodnil odkazem na svého strýce, za druhé světové války prý nějakým sniperem zasaženého. Tolik Moore, s tváří ponoukající k použití adjektiva porcine, což by ho ovšem jako potenciálního musulmana značně diskvalifikovalo.

Chris Kyle již nežije. Nepadl na bojišti, zasažen kulkou nepřátelského odstřelovače, ale psychicky postiženým veteránem ve vlastních řadách, zpět v domácím prostředí.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče