Desetitisíce cizinců odjíždějí na studie do USA, země, o jejímž školství se lze dozvědět všelicos, kontrasty až k neuvěření. Mají tam prý ty technicky nejlíp vybavené školy, jejichž graduanti jsou však jen pramálo obeznámeni s gramotností. Domorodé dítě v Botswaně, chudičkém pouštním státu, má ve čtvrté třídě základní školy víc znalosti cizího jazyka či jazyků, než má průměrný americký absolvent tzv. high school. Proč ale Američané posbírávají rekordní počet Nobelových cen? V Kalifornii žije víc těchto znamenitých laureátů než v kterékoliv zemi na světě. Buď tedy jedno, nebo druhé.

Nikoliv. Obojí je pravda. Račme brát jméno této země doslova: Spojené státy. Jsou to nejen jejich značné geografické a klimatické rozdíly; liší se jejich tradice, historická zkušenost, ekonomický výkon, etnické složení. Značné procento jakkoliv patriotických Američanů se dívá na federální vládu ve Washingtonu s podezíráním, jako na bandu politiků a byrokratů bažících po stále větší moci. Vynucovaná jednota a maximální centralizace charakterizují nejen diktatury, ale vyskytují se i v některých poctivě demokratických státech. Na Nové Kaledonii, francouzské državě mezi ostrovy Fidži a Novými Hebridami (dnešní Vanuatu) v Pacifiku, mi učitel ukazoval maturitní otázky: přesně takové jako v Paříži u protinožců.

V USA mají školství na starost úřady v jednotlivých padesáti státech, ale i ty nechávají správu v rukách místních školských výborů (school board). Je to založeno na principu, že pravomoc mají mít především ti, kteří školu financují - a to jsou vlastníci nemovitostí. Poněvadž mám dům, musím platit školní daň, několik tisíc dolarů ročně, a vůbec nezáleží, zda mám či nemám školou povinná dítka. Plodní občané posílají do školy třeba deset svých potomků, ale pokud bydlí v nájmu, neplatí ani krejcar. Okusil jsem oba systémy. V někdejším Československu od první třídy obecné školy až k promoci na Karlově univerzitě. V Americe jsem sice základní vzdělání opakovat nemusel, ale doktorská studia ano. Do těch jsem se pustil v jiném oboru. Kolumbijská univezita v New Yorku mě přijala podmínečně, jako prozatímního studenta s tím, že o přijetí definitivním rozhodne výsledek prvních zkoušek - takže nebylo třeba čekat, až mi někdo z ČSSR diplom jako důkaz propašuje.

Proklestil jsem se ke kýženému cíli, napsal a obhájil doktorskou dizertaci. Pak jsem se dal na kantořinu, tu snad nejpříjemnější emigrantskou kariéru (plno volného času a nevyhoditelnost, socio-ekonomické záruky, na něž jsme byli zvyklí v socialismu, odkud jsme pak upláchli). Odučil jsem si celkem 34 let na univerzitě státu New Yorku v městě jménem Binghamton, na půl cesty mezi Sodomou a Gomorou, zpravidla známou jako New York City, a niagárskými vodopády u kanadské hranice.

Jak vesměs dobře známo, v demokracii se s občanem zachází jako s dospělou osobou, kdežto v totalitním systému jako s dítětem. Stát si počíná jako přísný rodič, neustále dohlížející, peskující, přikazující, zakazující - ale o svá robátka se postará. Přidělí jim byt, zaměstnání, nalinkuje jim život. Dotyční pak v soukromí na rozhodnutí nadávají, aniž by jim zcela došlo, že tímto pozbytím svobody vlastního rozhodování se zbavili pořádného břemena. To vše si člověk pořádně uvědomí teprve tehdy, když totalitě unikne. Přijel jsem do Ameriky, můj sponzor (hraběnka Tolstá z rodiny Lva Nikolajeviče) mě přivítala slovy "Chau ár jú" a co že mám v úmyslu se sebou započít. Zareagoval jsem otázkou, na kterou školu mě míní poslat, a dozvěděl jsem se, že na žádnou. Obdarovala mě publikací s podrobným popisem více než dvou tisíc adres vysokého učení, ať si vyberu. Málem jsem se rozbrečel.

Pobýt semestr, rok nebo i celá studia v zahraničí má už solidní tradici a absolventi si zpravidla nestěžují - pokud se ovšem za touto zkušeností nevypravili v nerozumném směru. Podílel jsem se na hodnocení a výběru zájemců o studia a stipendia v našem oboru politologie. Čteme žádosti a doporučující dopisy líčící kandidáty báječně, nezřídka v těsném sousedství geniality. Zkušenost nás přiměla brát takové chvalozpěvy značně skepticky. Před několika lety jsem se vyskytl v Číně v roli jakéhosi kádrováka. Já, běženec ze světa komunismu do světa kapitalismu, jsem měl v zemi komunismu hodnotit zájemce o kapitalistickou zkušenost. Z deseti kandidátů jsme měli peníze jen pro dva. Vítězům se život dost k lepšímu změní, kdežto jejich konkurentům, kteří vybráni nebyli, byť třeba byli schopnější, hodnotnější, se tak šance, možná jen jedna jediná v život, zhatí - čili nepříjemné, sakramenstké dilema. (Dopadlo to jinak, než jsme očekávali. Oba naši vítězové, jen co se v Americe trošku rozkoukali, se na politická studia vykašlali, dali se na byznys a oba teď vydělávají plno peněz na Wall Streetu.)

Tvrzení, že každý strůjcem svého štěstí, lze v Americe doplnit slovy, že každý student je do značné míry strůjcem svého studijního programu. Většina kurzů je nepovinná, nikdo není přivázán k předepsanému počtu a druhu předmětů, může si vybírat. Ó, jak bych se byl rád na gymnáziu vyhýbal přírodním vědám a pak na právech mnohým protivným pavědám!

Žák-konzument si vybírá s ohledem na několik kritérií. Nepominutelnou podmínkou výběru je synchronizace: nelze si přece vybrat čtyři přednášky probíhající v týž den a hodinu. Do některých kurzů se nedostane, poněvadž jsou přeplněné. Je-li mu brzké vstávání proti srsti, třída začínající v osm hodin ráno příliš populární nebude. Při volbě se zájemce řídí nejen předmětem, ale i reputací přednášejícího - jak je záživný, jak je přísný.

To zjistí rychle a dost spolehlivě. Studenti pravidelně známkují učitele, výsledky spočítá kompjútr a lze se s nimi seznámit v podrobné brožuře vydávané školou. Otázky typu "Zásluhou tohoto učitele můj zájem v tomto předmětu vzrost značně - poněkud - nepatrně - vůbec ne". Zájemce se dozví, zda pedagog byl vždy připraven, jak přednáší, známkuje, zda v porovnání s jinými kantory je vynikající - velmi dobrý - dobrý - jakž takž ujde - je špatný. Brožura obsahuje i podrobnější komentáře, takže se lze dočíst o proslulém vědci na proslulé univerzitě, že jeho schopnost slovního vyjadřování je na úrovni duševně zaostalého nosorožce. Zkušenost mě vede k závěru, že ohleduplnost a ne zavilost charakterizuje tyto studentské soudy. Mně se dostávalo až lichotivě příznivého hodnocení: zajímavý vypravěč, mnoha věcí prý znalý cynik se smyslem pro humor, ale při známkování krutá evropská bestie.

Nemáme tu reparáty. Když někdo dostane "F" (failure) čili nedostatečnou, za bidný výkon nezíská žádný kredit. Horší se mu ale jeho známkový průměr, na němž hodně záleží s ohledem na budoucí kariéru. Na memorování američtí studenti zvyklí nejsou. O faktech se zpravidla vyjadřují, že jsou to trivia. Namítám jim, že nemohou stavět dům, aniž by nebyli obeznámeni s cihlami.

Evropští studenti, s nimiž jsem se tu potkal a přečasto trávil plno času debatami v mé kanceláři, měli zpravidla větší všeobecné znalosti. Ty ale neméně zpravidla nedovedli při zkouškách uplatňovat. Zkoušky jsou totiž písemné, nejsou na ně zvyklí, mají s nimi potíže. Jako student na Kolumbii jsem je také měl. Než jsem se do této země přistěhoval, žil jsem v přesvědčení, že písemné zkoušky jsou přece svou prapodstatou snazší než zkoušky ústní. Mám víc času přemýšlet, nikdo mě nemůže chytit za slovo a pak se perverzně radovat z mé neznalosti.

Chyba, chyba, velký omyl. Ústně lze sice mnohé okecat, z nepříjemného tématu vybruslit, kdežto scripta manet - jednou je to na papíře, důkaz znalosti či neznalosti je tak dán. Příklad: dostavil jsem se na značně náročnou zkoušku v oboru History of Political Philosophy. Pramálo připraven, nicméně jsem si věřil, že úkol zvládnu pepřením citátů v latině, ba i ve starořečtině. Po zkoušce se mě kolegové ptali, jak se já, vzdělaný Evropan, cítím - bude to výborná?

Jedna minus, zhodnotil jsem se.

Nikoliv. Propadl jsem, poněvadž okecávání ve formě písemné (ona scripta manet) se vůbec nepovedlo. Poprvé (a naposled) jsem kdy dostal pořádnou pětku.

Ústní zkoušky jsou výjimkou, nutno se jim podrobit jen při zdolávání té nejvyšší, doktorské mety. Jaký to ale rozdíl od zkušenosti kdysi na Karlově univerzitě! Tam když kandidát nevěděl, examinátor se nezřídka na něm pásl, topil, zesměšňoval. Když jsem ale na Kolumbii nedovedl zvládnout otázku, profesor mě uklidňoval s ujištěním, že ani ten nejmoudřejší neví všechno, a přesedlal na jiné téma. Hodně nevlídně se tehdy z oněch závěrečných pěti examinátorů zachoval pouze jeden, totiž Zbigniew Brzezinski. Nebylo se co divit, však to byl Evropan.

K O N E C

Neoficiální stránky Oty Ulče