19.7.2019 | Svátek má Čeněk


USA: Divoké husy a jejich provokativní potupa

20.6.2019

Podivnost takového titulku zkomplikuji informací, že její počátek dlužno nalézt ve stověžaté matičce Praze. Po víc než deseti letech se skutečně podařilo získat zájem televizních mogulů v projektu, který nabyl podobu desetidílné prezentace s názvem STÁTY STÁTŮ. Toť dokumentární seriál, ve kterém Martin Dejdar seznamuje s Amerikou, čili úkol značný - kombinace lokace, situace, tematiky.

Započalo se v sobotu 21. září roku 2014, a sice v tomto státě New Yorku. V nepříliš pozoruhodném městě Binghamtonu, na půl cesty mezi Sodomou a Gomorou známou jménem New York City a Niagarskými vodopády u kanadské hranice, jsem očekával příjezd pětice tvůrců - Martin za volantem, s posádkou režisér, kameraman, zvukař a slečna produkční. Ještě se mi za půl století nestalo, že by čeští návštěvníci přijeli s menším než pětihodinovým zpožděním. Tentokrát se zázrak povedl, filmaři dorazili téměř dvě hodiny před půlnocí.

Kromě zde otevřené náruče, pokrmů a různě opojných tekutin na ně čekala pořádná zásoba informačních materiálů - mapy, všelijaká vábidla. A okamžitě udeřila realita, že naprostá většina zájmů na jejich seznamu se nedá stihnout. Tito tvůrci k natočení měli pouhý jeden týden, zítra večer už aby byli u Niagáry. Takže ze zdejších priorit se jich maximálně podaří zvládnout jedna pětina. Příznivá je ale předpověď počasí, živly nebudou běsnit, milerádi se obejdeme bez hurikánů a tornád, už za pouhé dva týdny započne indiánské léto, příroda bude hodně barevná, jenže filmaři již hodně nepřítomní.

Chrlil jsem informace, že v tomhle Binghamtonu se narodil Thomas J. Watson, zakladatel kolosu I.B.M., jistěže i v Č.R., ba i dřívější Č.S.S.R. jméno nikterak zcela neznámé. Zejména za studené války se tu vytvářely moderní zajímavosti, jež lákaly sovětské zájemce - špiony s diplomatickou imunitou.

Původnějším průmyslem tady ale byla výroba obuvi a právě tady náš slavný Tomáš Baťa se seznamoval s moderními metodami pásové výroby. Sem se za živobytím a novou existencí stěhovali zájemci zejména z východní Moravy a západního Slovenska. Důkazem dodnes poslouží telefonní seznam, zde filmaři měli k dispozici: jména sice bez háčků a čárek, ale zřetelně našinecká: Zapotocky, Zlinsky, Zelinsky, Zharsky, Zdimal - těch zvlášť značný počet. U každého začátečního písmena nějací ti našinci jako třeba Svec, Svrcek, Svoboda, velice početný Kozak, Kovarik a tak stále dále. Tedy s výsledkem, že zhruba každý tak snad čtvrtý tvor by mohl mít trochu povědomí o nějakém slovanském, aspoň částečně pochopitelném jazyku. Tuto skutečnost jsem zdůrazňovával ve výtahu, kde se mi několikrát stalo, že našinec návštěvník začal pěkně česky jadrně komentovat půvab či jeho nedostatek tam přítomné osoby opačného pohlaví.

Naše Binghamton University je jednou ze čtyř hlavních větví kolosu State University of New York. Výtvor ovšem nijak starobylý, vznikl až po druhé světové válce. Prvními studenty se stali demobilizovaní veteráni, z provizorních pár domečků pak vznikl hodně prostorný campus, téměř autonomní městečko, s nynějším počtem studentů přes patnáct tisíc, z cizinců nejpočetnější jsou Asiaté. Mezi kantory jsme tu všeho všudy působili čtyři původní Češi - Otakar Machotka, sociolog, exulant z pražské univerzity, Jan Michal, ekonom, Jiří Klir, světová kapacita, jeden z tvůrců tzv. systems science a fuzzy logic, druh věd natolik esoterických, že předem vzdávám pokus je pochopit, a pak tedy já, politolog, obor takových věd či pavěd. V knihovně jsou k mání víc než tři miliony svazků, jichž každý rok přibývá dalších sto tisíc. Několik desítek tisíc odborných časopisů. Hodně vzkvétá po zakladateli I.B.M. pojmenovaná Watson School of Engineering and Applied Science, značné prestiži se těší umění, hudba, drama. Unikátní je Max Reinhardt Archive divadelních materiálů.

Ovšem naši téměř půlnoční filmaři přijeli do nedělního nicnedělání, kde v mnohých místech bude tuze zamknuto. S jedinou výhodou, že nebude potíž se zaparkováním.

Již v deset hodin ráno jsme pronikli do jedné ze tří tělocvičen, značného prostoru, kde lze plavat, kde se prohánět, do něčeho kulatého se strefovat. S velkým zájmem sleduji tvůrce filmaře. Vlečou vybavení nepříjemně značné váhy. Obdivuji, jací to jsou perfekcionisté. Hledání správného množství světla, zaostřování, pak aby Martin libozvučně povídal, já k tomu taky něco, experti si prostředí a počínání pochvalují, lahodné dorostenky, místo na nedělní mši se věnují baletu a přikyvují počínání mladistvých mistrů českého filmu.

Z tělocvičny pak ven na zcela čerstvý vzduch, míjíme koncertní sály různé velikosti. Míříme k memoriálu, k pamatování nezapomenutelné události 11. září 2001, když islámští teroristé se letadly strefili do dvou mrakodrapů s výsledkem, že došlo k větší ztrátě životů, než se podařilo Japoncům s jejich přepadem havajské námořní báze v prosinci 1941.

V mohamedánském útoku před třinácti roky zahynulo i patnáct našich absolventů. Prohlížíme si portréty zasažených, mezi nimi dívenka s čínským jménem, u nás promovala pouhý jeden rok, jenž pak už byl jejím zcela posledním.

Nikdo jiný kromě naší české party tam nebyl. Režisér mě požádal, abych na závěr zformuloval něco optimistického, o což jsem se sice pokusil a příliš neuspěl.

Další filmování na campusu, pak jízda v naší Nature Preserve, mnoho hektarů divočiny, s pravidelně se tam pohybujícími srnci a dalšími zvířátky. Jednou jsem tam bloudil ve snaze vymyslet vhodnou zápletku v opusu, s nímž jsem momentálně zápolil, a potkal se tam s medvědem, či spíš ještě jen medvídkem. Nic nebezpečného, nezakousl se do mě, jakož ani já nezakousl do něho. Prohlédl si mě, odfrkl si a odkolébal.

Tak se stalo už v dost dávné době, kdy internacionální tanková pomoc v srpnu 1968 byla ještě v hodně čerstvé paměti, a tehdy jsem Ivanu Svitákovi u nás zařídil jeho první akademické zaměstnání na tomto kontinentě.

Pro jistotu jsem se filmařů zeptal, zda je jim jeho jméno povědomé.

Inu nebylo, však v té době ještě nebyli na světě. Teď na něm ale jsou a všichni tam přítomní se plynně anglicky dovedli vyjadřovat. Další to značná změna od oněch již tolik odvátých časů.

I nám teď v září 2014 čas hanebně vpřed se hnal. Ze seznamu nutno odškrtávat původní plánovaná pozastavení. Chtěl jsem jim ukázat dřevěnou katedrálu, kterou si zde svépomocí před několika málo lety zbudovali ukrajinští katolíci.

Počítal jsem i s jiným zcela jinačím žánrem: nahlédnutí do místního supermarketu Wegmans, který v porovnání učiní z kteréhokoliv pražského Alberta zcela pominutelného trpaslíka. A hned vedle stojí nedávno otevřený skvost - alkoholický chrám, katedrála, mohutný unikát. Ani na něj již nezbyl čas.

Pak jsme ještě chtěli do Ithaky - sídla Cornell univerzity, jedné ze sedmi sester Ivy League, Břečťanové ligy.Tam na svazích jsou vinice, s příležitostí se aspoň u jedné z nich poněkud nasáknout.

Kdysi jsem si koupil domeček pár minut pěší chůze na campus - čili luxus v zemi, kde průměrná vzdálenost do zaměstnání může být ne deset, ale sto kilometrů. Jsem neurotik a kromě mnohého jiného nesnáším štěkání, vřeštění psů - ti němí mi nevadí. Proto jsem se rozhodl pořídit si alternativu - koupil něco vzdálenějšího, i s lesem, avšak i s občasně vyjícími šakaly.

A tam jsme se s touto českou mládeží stavěli. Rozhodně větší zájem než o dost rozlehlé hvozdy měli o jedno z vozítek našeho synátora (momentálně má čtyři, nedávno jich ještě měl sedm). Byl to klasický sportovní Porsche, hned ho rozjeli, rozburácel se, a hned se pak řítili do parku Greenwood s úmyslem, že nafilmují jim slíbený úkaz. Když se totiž divoké husy vzdalují ze své domácí kanadské končiny, poněvadž vědí, že po indiánském létě dojde na eskymácké mrazy, každý rok, stoprocentně pravidelně, vždy několik set, pak aspoň tisíc jich ladně přistane na tomto jezeře Greenwood. Po něm plují, bez ustání štěbetí, povykují, na příkaz svého velícího generála či generálního tajemníka nějaká ta eskadra se na pár okamžiků až minut vznese a znovu přistane. Pár podobných, ale barevnějších zážitků jsem oceňoval ve východní Africe. Plameňáci, obzor zcela zrůžoví, což se ovšem husám nestává. Rovněž mohutnější dojem se získá na pláních Serengeti - ony hordy řítící se zvěře, buvolové, zebry, wildebeast neboli pakoni, zážitky značné. A tady budeme mít jenom husy. Ale aspoň jich bude moc. Minulý týden jsem jejich počet odhadoval aspoň na tisíc.

Již se tam blížíme, najednou nám nad hlavou několik tuctů se jich někam skřehotavě vzdaluje. No nic, vždyť jich tam jiných tisíc určitě najdeme.

Nenašli jsme. Jen pár tuctů se tam promenovalo, filmaři se přibližují se svým metrákovým vybavením, počasí na získání perfektních záběrů je neméně perfektní. K opeřencům se přibližujeme, už jsou nám téměř na dosah a najednou všechny ty potvory s jakoby výsměšným zaskřehotáním se vznesly a zmizely.

Ztratil jsem tvář zcela. Být Japoncem, byl bych nucen spáchat harakiri.

Opouštíme místo mého fiaska. Ještě jednou se ohlédnu a tam na liduprázdném a rovněž husoprázdném jezeře vidím jednu solitární provokující potvoru, jež připlula, přibrzdila a se zřetelným pohrdáním sledovala náš debakl.

Byly právě čtyři hodiny odpolední. Zpět a pryč od veleblamáže.

Rozloučili jsme se, omlouval jsem se.

Tvůrčí kvintet odstartoval. Tuze pohybuji, že by to ke kýženému cíli před setměním stihli, aby si ověřili, zda ještě hučí Niagára, že nevyschla a nezmnohonásobila potupu, kterou uštědřili(y) zlomyslní kanadští opeřenci.

KONEC



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.