Nejspornějším a nejvíc pozornosti vyvolávajícím dokumentem byl Obamův rodný list a zjištění místa jeho narození.. Ústava by ho totiž diskvalifikovala od oprávnění stát se prezidentem v případě jeho narození mimo USA. Obama přispíval k zesměšnění tázajících se opovážlivců odpověďmi, že se nenarodil v Keni, ale na planetě Krypton. „To mám snad stále chodit s rodným listem přilepeným na čelo?“ též dovedl odpovědět.

Stále chodit nemusel, jen jedno jeho předložení, s možností přezkoumání by bylo stačilo. O předložení rodného listu u soudu usiloval právník Gary Kreep, čemuž Obamovi advokáti úspěšně zabránili. Během prezidentské kampaně 2008 Obamův tým zveřejnil tzv. Certificate of Live Birth. Ten ale tři odborníci (authentification experts) odmítli jako vyložený podvod (obvious phony). Nicméně Obama nadále odmítal předložit autentický Long Form Birth Certificate, obsahující informace o příslušné porodnici a totožnosti přítomného lékaře.

Tuze se nabízela otázka: proč neukázat rodný list a tím se zbavit otravných iniciátorů stále početnějších soudních iniciativ a rovněž si ušetřit miliony dolarů, zbytečně vyhozených peněz pro drahé advokáty.

Teprve v roce 2011 se o stále nezodpověděné záležitosti prezidentova skutečného původu veřejně vyslovil magnát a poslední dobou i televizní persona Donald Trump, nesnadno zařaditelný mezi bezvýznamné podivíny. Media se pak musela záležitostí zabývat a Obama musel zareagovat. Po letech nákladných soudních utkání zabránit zveřejnění onoho tak důkladně tajeného „dlouhého rodného listu“ s požadovanými podrobnostmi najednou dokument byl na světě, medii byl okamžitě prohlášen za autentický, nezpochybnitelný důkaz, což ovšem nabízelo otázku, proč důkaz tak dlouho tajil.

Dokument si začali prohlížet odborníci, nikterak přesvědčení o jeho pravdivosti. Mezi nimi se také ozval český Jan Zeman (blog.iDnes.cz),jenž kromě mnohého jiného tvrdí: „Ukázalo se totiž téměř okamžitě, že dokument, tvářící se na první pohled jako xerokopie opatřená ochrannými prvky, zveřejněný na oficiálních stránkách Bílého domu je poměrně složitý grafický kompozit sestávající z několika separátních grafických objektů smontovaných do podoby havajského rodného listu, které od sebe mohou být odděleny pomocí programů na digitální zpracování tiskovin. Navíc v dokumentu je jasně pozměněno číslo rodného listu, datování, vrstvy mají různá rozlišení, písma jinou barvu a typ, části data, podpisů a jmen jsou rozdělena ve vícero vrstvách a rozlišeních atd.“
Z hodnocení dál vyjímám: „Takže pokud mám svůj výpočet správně, pravděpodobnost, že oba znaky B v obou jménech „OBAMA“, které v dokumentu nalézáme na dvou různých místech, jsou identické zcela náhodou je:
1 ku 1.7840596158824498513228574618119 x 10 (a u toho menším tiskem uvedena číslice 44).
To je tak malá pravděpodobnost, že si pod ní těžko někdo něco představí.“

- - -

Jiná záležitost s otazníkem: Federální zákon vyžaduje povinnost od všech mladých Američanů mužského pohlaví se zaregistrovat u Selective Service, být k dispozici vojenské službě v případě války. Zjistilo se však, že Obama ve vyžadovaném mladistvém věku tuto povinnost pominul a udělal ji teprve až jako politik se zpožděním, a to v roce 2008, způsobem hodnoceným jako podvod, federální zločin (fraud, a felony). Padělatel si však počínal ledabyle: zapomněl pozměnit tzv. Document Location Number, aformulář, vydaný v roce 2008, vyplnil s datem 4.září 1980, údajně podaným na Havaji, tedy v době, kdy studoval na Occidental College ve víc než tisíc mil vzdálené metropoli Los Angeles

Značnou záhadou zůstává Obamovo Social Security Number. Jedním z prvních kroků kohokoliv v této zemi legálně sídlícího je zajít a registrovat se na úřadu sociálního zabezpečení, kde obdrží devítimístné číslo, které ho bude doprovázet celý život. Pod ním jsme vedeni u berního úřadu, ve finančních transakcích (banka, mutual funds, akcie, atd.),

Velmi čilá advokátka Orly Taitz v Los Angeles má mezi svými klienty několik armádních důstojníků odmítajících sloužit pod Obamou, jehož nepovažují za legitimního prezidenta a tím i jejich hlavního velitele. Pro ni pracuje soukromý vyšetřovatel (private investigator) Neil Sankey, který ve svém pátrání po Obamových předchozích adresách objevil i jeho SSN – nikoliv jedno číslo, ale jejich dva tucty! V době studií na Harvardu (stát Massachusetts) měl dvě SSN, obě začínající trojčíslím 042, o němž se podařilo zjistit, že se vydávalo pouze v období 1976-1977 ve státě Connecticutu, kde Obama nikdy nežil. V té době jako patnácti- až šestnáctiletý žil na Havaji. Později ve Washingtonu jako senátor měl SSN začínající trojčíslím 282. Mysterie jedna za druhou. Kriminalisté se s nimi setkávají v případech všelijakého druhu podvodů – daňových, nemovitostních, financování politických kampaní, volebních machinací. Neměl jsem příležitost ověřit si pravdivost tvrzení, že tuto SSN v roce 1890 obdržel francouzský přistěhovalec John Paul Ludwig do Connecticutu, bez vlastních rodinných konexí, posléze přesídlivší na Havaj, kde v Honolulu zemřel. Tam na příslušném úřadě pracovala Obamova babička Madelyn Dunham a ta že údajně ono SSN nikým nepostrádaného zemřelého ztracence dala k užitečné dispozici svému vnoučkovi.

Vznesena též otázka, kdo financoval jeho studia, zejména hodně nákladnou Harvard Law School. Nikdy totiž nebyl předložen důkaz, že by byl zažádal a obdržel studentskou půjčku. Obama odmítá v této věci dát k dispozici jakékoliv materiály, vzdor opakovaným žádostem od Chicago Tribune, významných novin ve městě, jež se stalo Obamovou politickou bází.

Vynořil se nikoliv nepravděpodobný předpoklad (It appears – „Vypadá to...“), že peníze získal ze zahraničních zdrojů. Khalid Al-Mansour, poradce saúdského prince Al-Walid bin Talaha, se svěřil Percy Suttonovi, významnému politikovi v New York City (Manhattan Borough President), že sháněl peníze k uhrazení Obamových školních poplatků. Princ Talah byl největším dárcem islámské organizaci CAIR, kterou americká vláda v roce 2007 v soudním procesu o financování terorismu označila jako unindicted co-conspirator („nezažalovaní spoluspiklenci“). Tři představitelé CAIR pro svou teroristickou činnost zažalováni byli.

V roce 1981 Obama odletěl k pobytu do Pákistánu, kam v té době nikdo s americkým cestovním pasem nesměl vstoupit. S jakým tedy cestovním dokumentem se tam dostal?

Jak mohl dostat druh Fulbrightova stipendia, pro něž se výlučně kvalifikovali cizí, nikoliv američtí občané? Přece musel ztratit americké občanství, pokud je kdy měl, poté, co ho adoptoval jeho nevlastní otec Soetoro, indonéský státní občan.

Zmíním se ale o jedné další záhadě. Týká se Obamových studií na Kolumbijské univerzitě, kde já jsem studoval, s doktorátem promoval a v tamějším prostředí se přece jen poněkud vyznal. Pokud by se mě někdo zeptal na jména některých mých spolužáků, bez potíží bych mohl vyhovět. Taktéž by oni mohli zareagovat na dotaz týkající se mé osoby. Wayne Allyn Root, bývalý tamější student politologie ve stejnou dobu jako Obama, se na něj nepamatoval a zdůraznil, že na Kolumbii neznal nikoho, kdo by ho byl znal. Tým z televizní Fox News kontaktoval 400 studentů z té doby a rovněž se na něj - přece ambiciozního tvora, řečníka, strhujícího orátora - nikdo nepamatoval. Ve školní ročence s fotografiemi žactva jeho portrét není k nalezení. Rovněž se nikdo na něj nepamatoval při sjezdu abiturientů, Class 1983, po dvaceti letech. Obama zásadně odmítá vyhovět požadavkům, aby se zmínil o době svých studií na Kolumbii, aby uvedl jméno spolužáků, přátel.

Prozatím došlo k aspoň čtyřiceti devíti iniciativám soudní cestou se domáhat zjištění, zda Obama je oprávněn zastávat úřad prezidenta. Všechny soudy všech instancí odmítly se tak ošemetnou záležitostí zabývat („to be denied a full hearing“). Stejně tak zareagoval Nejvyšší soud ve Washingtonu, s mírně konzervativní většinou, které předsedá John Roberts - jehož nominaci Obama, v roli senátora, se snažil zabránit. (Načež po svém zvolení prezidentem přísahal věrnost Ústavě při své inauguraci k rukám právě tohoto Robertse.) Toť v zemi světově proslulé soudním projednáváním i těch nejbizarnějších pitomostí.

O příčínách takové univerzální neochoty si lze ovšem ledacos myslet. Media vesměs mlčí, dokonce i Obamovi političtí odpůrci, rivalové. Když například během prezidentské kampaně 2008 poradci protikandidáta McCaina na něj marně naléhali, aby použil aspoň některou tu ošidnost, jež přece mohla Obamu dost hravě odrovnat.

Proč takové počínání nejen soudů, ona neochota dopídit se odpovědí na přece oprávněné, samozřejmé otázky?

Takto jsem se přeptával v kruzích, jejichž názorů si vážím, a vesměs jsem slyšel odkazy na „vyšší zájem“, že cena za zveřejnění pravdy by byla neúnostná: znamenala by důkladný zásah do politického procesu, jeho ochromení, neplatnost aktů, smluv, nominací, se zkázonosným dopadem na národní hospodářství a mezinárodní vztahy všemožného druhu.

- - -

Veškerá mašinerie Obamových stoupenců nadšenců zvolila účinnou taktiku, jak čelit přece jen se občas vyskytujícím pochybám o původu, počínání, autenticitě jejich idolu. Místo vyhýbání se odpovědi na obtížné otázky přešli do protiútoku, tak jak doporučoval již nežijící reformátor či spíš revolucionář Saul Alinsky. Zdevalvovat nepříjemné otázky zesměšňováním tazatelů, šťouralů, přejmenovaných na tzv. birthers, provokatéry, zlomyslné, zkázonosné potrhlíky, pošuky, věřící v ufony, zelené mužíky. V nejlepším případě politováníhodní primitivové. Značně účinná to kontrakanonáda, nejednou jsem byl svědkem.

Tisk, televize, publicisté, politici, ba i sám Obama se tak angažovali. Ve svém známém televizním interview s Brian Williamsem (NBC-TV) Obama vysvětloval: „Já přece nemůžu strávit všechen svůj čas pobíháním s rodným listem přilepeným na čele.“ A všemu přikyvující Williams si netroufl poznamenat, že jednou by postačilo onen tolik tajený důkaz ukázat.

- - -

Vzdor značnému mediálnímu úsilí průzkumy veřejného mínění potvrzovaly spíš přiliv než odliv skeptiků. Zrodila se petice s půlmilionem podpisů a politici si povšimli. V květnu 2009, čili čtyři měsíce po Obamově nastěhování do Bílého domu, kongresman Bill Posey, republikán z Floridy, předložil návrh zákona (H.R.1503) o prezidentské způsobilosti (The Presidential Eligibility Act), vyžadující, že začátkem roku 2012, kdy dojde k novým volbám, každý kandidát na úřad prezidenta musí předložit svůj rodný list Federální volební komisi. Návrh zákona získal dvanáct spolusponzorů, načež ochabl, zhasl (languished) ve výboru. To bylo v době, kdy Obamova Demokratická strana měla ve sněmovně většinu hlasů. Tu ale ztratila v listopadových volbách 2010. Dosud jsem nepátral, zda došlo k zmrtvýchvstání tak užitečného pokusu.

BUDE POKRAČOVÁNO

Neoficiální stránky Oty Ulče