18.6.2019 | Svátek má Milan


USA: Co po raketoplánu? Nejistota

27.7.2011

Když letěli poslední Američané k Měsíci, už běžel program space shuttle. Teď Amerika tápe

Proč má člověk létat do vesmíru? Tu otázku nastoluje dnešek. Až na Floridě přistane raketoplán Atlantis, americký kosmický výzkum se ocitne ve vakuu. Nepočítáme-li ruské sojuzy, nevíme, kdo, kdy a na čem do kosmu poletí ani jaký program bude schválen. Před americkou kosmonautikou se otevírá okno neznámých rozměrů.

Američané instinktivně tuší, že pilotované lety by vzdávat neměli. Vždyť poslednímu startu posledního raketoplánu jich osobně přihlíželo na milion. V éře přímých přenosů je to ohromující číslo. Dosvědčuje, že americké kosmické lety - především program Apollo a raketoplány - skýtaly stálý a hmatatelný doklad americké převahy.

Od doby prvního sputniku, kdy se už už zdálo, že v kosmu Západ prohraje, Amerika následující půlstoletí právě na tomto poli vždy vedla. Že Čína je dnes naším největším věřitelem? Nevadí, my jsme na rozdíl od Číny schopni přistát na Měsíci a běžně létat na oběžnou dráhu. Tak znělo Američanům poselství jejich pilotovaných letů, které ovšem dneškem končí.

Takže ještě jednou: O tom, že by Američané měli létat do vesmíru, netřeba příliš přesvědčovat. Tu potřebu cítí široké vrstvy. Ale proč tam mají lidé létat? Jaký závažný motiv přesvědčí zákonodárce, aby už tak zadlužený stát vydával další miliardy na něco, co je pro značnou část občanů hlavně dobrodružstvím? Tak zní zásadní otázka. John Fitzgerald Kennedy zformuloval jasnou odpověď na vrcholu studené války. Ale Barack Obama, jemuž je legenda JFK blízká, vzbuzuje spíše dojem, že ho budoucnost kosmického výzkumu a americké role v něm nezajímá.

O tom, že pilotované kosmické lety jsou i 50 let po Gagarinovi dobrodružstvím, není pochyb. Kdo viděl v muzeu na vlastní oči kabiny Apollo či Sojuz, užasne. To, co v TV přenosech působilo jako koráby hrdinů, vypadá v reálu jako velká popelnice, do níž se dobrovolně nacpou tři lidé a nechají se vystřelit na oběžnou dráhu. To není představa pro slabé nátury. Právě raketoplány měly vymazat představu utěsněných popelnic ve prospěch obrazů, které známe z moderních letadel a filmů žánru sci-fi. Jenže to platilo pouze pět let, do havárie Challengeru. A od havárie Columbie, která ukázala, jak křehká je tepelná ochrana tohoto zázraku techniky, procházely raketoplány parkující u Mezinárodní kosmické stanice téměř nedůstojným rituálem: optickou kontrolou, zda se některá z keramických destiček nedejbože nepoškodila. Z běžného tahače tuctově pendlujícího mezi oběžnou dráhou a Zemí se stal citlivý a zranitelný prostředek. Aritmeticky vzato, jeho havárie pohřbily třikrát více kosmonautů než všechny tragické nehody sojuzů.

Úhrnem vzato. Je-li zapotřebí létat s lidmi na palubě do kosmu, musí se na to jít zgruntu jinak. Ale jak, má-li to být zároveň levněji i bezpečněji? Tu otázku musí rozhodnout politici, ne konstruktéři, ale právě pro politiky to teď není prioritní. Když v prosinci 1972 startovala poslední mise k Měsíci, lidé sice skuhrali nad předčasně ukončeným programem Apollo, ale tehdy už rok běžel program vývoje raketoplánů. Jako by republikán Nixon chtěl ukázat, že navazuje na Kennedyho demokraty. Ale teď? I nyní vidíme návaznost, ale spíš v nejasných prioritách a kosmických programech. Chaos, který v nich vládl za George W. Bushe, se fakticky neliší od chaosu v éře Obamovy administrativy. Washingtone, máme problém Proč tedy létat do vesmíru s lidmi na palubě? Odpovědi se valí, ale ne takové, které by přesvědčily správce rozpočtů: Protože technologická civilizace je už taková. (Když Čína před 500 lety zakázala zámořské výpravy a zničila vlastní flotilu, zadělala si na hluboký úpadek.) Protože je to výzva. (Tak odpovídají horolezci na tradiční otázku.) Protože musíme využít zdroje z Měsíce. (Regolit pro výrobu solárních článků, helium 3 pro pozemské termojaderné elektrárny či jeho odvrácenou, tedy stíněnou stranu pro radioastronomii.) Málo se připomíná podíl raketoplánů na základním výzkumu, na zprovoznění Hubbleova dalekohledu. Naopak, NASA pohřbívá i projekt Webbova dalekohledu, což měla být vlajková loď amerického kosmického výzkumu.

Washington jako by dával od vesmíru ruce pryč a o slovo se hlásí soukromníci. Firma SpaceX už testuje raketu s dvojnásobnou nosností oproti raketoplánu. A devadesátiletý Ray Bradbury si může říkat, že i tady měl pravdu. Když před šedesáti lety psal Marťanskou kroniku, už tehdy předvídal, že kolonisté tam poletí soukromými raketami.

Z programu Apollo zbyly bohatýrské vzpomínky, Kennedyho splněný slib i slavné hlášky. (Malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo. Houstone, máme problém.) Co zbude z raketoplánů? Z takto patetického pohledu nic moc. Hlavní rozdíl je ale v tom, že Amerika nemá po konci programu jasno. Jistě, americké pilotované lety nás samy o sobě trápit nemusí. Ale obecná americká nejistota by nás zneklidnit měla.

LN, 21.7.2011

Autor je komentátor LN



Diskuse


M. Bílý
19:51
27.7.2011

B. Uhlich
23:59
27.7.2011

Z. Rychlý
14:08
27.7.2011

B. Uhlich
1:25
27.7.2011

Z. Jaromír
3:54
27.7.2011

J. Pašek
16:44
27.7.2011

B. Uhlich
23:57
27.7.2011

počet příspěvků: 7, poslední 27.7.2011 11:59









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.