Je rok 2008, končí prezidentský mandát George W. Bushe, zejména levicovými kruhy a velkou většinou medií zatracovaný. O nastěhování do Bílého domu usilují senátor John S. McCain, bývalý pilot, válečný zajatec, syn bývalého admirála velícího všemu americkému loďstvu v Pacifiku, a senátor Barack Hussein Obama, syn matky bělošky a otce Afričana. Na své původní webové stránce uváděl (27.6.1998), že se narodil v Keně, přístavu Mombasa, a správnost informace, publikované jeho literární agenturou, pravidelně potvrzoval.

V únoru 2007 oznámil svou kandidaturu na úřad prezidenta a po zjištění, že přiznání takového zrodu by ho diskvalifikovalo, se již představil s dodatečným tvrzením, že se narodil v Honolulu na Havajských ostrovech, a svého otce z vysokého vládního úředníka přetvořil v pastevce koz v nuzné keňské vísce. Adoptován svým nevlastním otcem v Indonésii, s jménem Barry Soetoro zažádal o přijetí na studia, obdržel druh Fulbrightova stipendia, pro něž výlučně kvalifikovali foreign students, jedině cizinci a nikoliv američtí občané.

Kdyby mě posedlo dychtění stát se v Kongresu ve Washingtonu metařem, musel bych spolu se žádostí dodat všemožnou dokumentaci o svém předchozím životě. Od takových požadavků se ale upustilo v případě zájemce stát se prezidentem, nejmocnějším tvorem na této planetě. Nikdo se rovněž nepodivil, jak syn matky bělošky se může stát stoprocentním černochem, jak student cizinec se může stát prezidentem domorodcem, a nikdo o takové diskrepanci ani nepípl.

Po Obamových vítězných volbách Kongres (Congressional Research Service) s notným zpožděním (9. listopadu 2010) vydal zprávu, že nikdo - ani na federální úrovni ani v některém z padesáti států - se neobtěžoval s povinnou iniciativou onoho tzv. „vetting“: přísně vyžadovanou procedurou k ověření způsobilosti pro výkon funkce prezidenta - posléze se inzerujícího se zárukami být ten nejmíň tajnůstkářský, the most transparent (“nejvíc průhledný“) v dějinách země. To bylo jaksi pominuto. Víc se ví o okolnostech narození Ježíše před dvěma tisíciletími než o Obamovi před půl stoletím.

- - -

„Mám sen, že jednoho dne mé čtyři děti budou žít v národě, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle svého charakteru.“ Již jen nezřídka se cituje tato tužba Martina Luthera Kinga, před mnoha lety zavražděného. Stejně tak pominuly radovánky, že Obama je prvním post-racial presidentem. Nikdo se pořádně nazačetl do jeho memoárů Dreams From My Father s přiznáními jako „když mi bylo dvanáct či třináct roků, přestal jsem se zmiňovat o matčině rase, poněvadž jsem začal získávat pocit, jako bych se tím zavděčoval bělochům.“ Zklamaný potomek „... našel útěchu v pěstování pronikavého pocitu rozhořčení a nepřátelství vůči matčině rase. Nikdy jsem nenapodoboval lidi bílé nebo hnědé rasy, jejich osud mi byl cizí. Ztotožňoval jsem se s otcem, černochem, synem Afriky.“ V druhé své knize (Audacity of Hope) přiznává: „Budu stát na straně muslimů v případě, že politický vítr se pohne tak ošklivým směrem.“

Při hodnocení kohokoliv důležitější než slova jsou přece jeho činy, mezi nimiž si pozornost zaslouží druh lidí jemu nejbližších. Hlavním mentorem po dobu aspoň dvou desetiletí mu byl rasistický maniak, velebný pán Jeremiah Wright, který ho oddával, křtil jeho dvě děti a nadále proklíná svou rodnou Ameriku, nenávidí všechny bělochy, jím obviňované z genocidy (nákazou HIV), takových vražedných sklonů. Obamovým chicagským sousedem, spoluautorem a všemožným spolupracovníkem byl William Charles „Bill“ Ayers, spoluzakladatel revoluční teroristické organizace Weather Underground, a taktéž třeskutě se angažující jeho manželka Bernardine Dohrn, nyní oba univerzitní pedagogové. V současné době Obama si zvlášť potrpí na reverenda Al Sharptona, který již víc než šedesátkrát návštívil Bílý dům a je znám vlasteneckými výroky jako třeba: „Zatímco zbytek země mává americkou vlajkou, my si uvědomujeme, že nejsme její součástí. My Americe nic nedlužíme, Amerika dluží nám.“ (Z projevu v Atlantě, State of the Black World Conference.)

Dvě účinné moderní zbraně: posměch a přecitlivělost, nikoliv popření nepříjemných skutečností. Nikdo ve významných mediích si netroufne o Obamově minulosti zapochybovat, aniž by se vystavil riziku obvinění z rasismu.

Nejdůležitějším důkazem je jeho rodný list se zjištěním místa narození. Z popudu vlivného magnáta Donalda Trumpa, který si troufl projevit podiv, proč Obama utratil aspoň milion dolarů za své advokáty, aby takovým pokusům zabránili, Bílý dům zveřejnil požadovaný dokument, ale pouze v elektronické podobě. Z iniciativy šerifa Joe Arpaia ze státu Arizona došlo k ustavení pětičlenného vyšetřujícího týmu expertů. Po šest měsíců trvajícím vyšetřování došli k jednomyslnému závěru, že Obamou dodaná listina je forgery - zmanipulovaný podvod. Došlo k uspořádání tiskové konference, na níž vyšetřovatelé mínili zveřejnit svá zjištění. Všechna media pozvána, ale málokdo si troufl přijít a odvážlivci se dostavivší nevznesli ani jednu otázku k předloženým důkazům.

Nelze vyloučit, že zapůsobily hrozby právním postihem, též jinačími nepříjemnostmi. (Andrew Breitbart, publicista, ročník 1969, po svém oznámení, že předloží Washingtonu nemilé důkazy, po večeři v restauraci v Los Angeles náhle zesnul. Nařízená pitva údajně nic nekalého neobjevila, ačkoliv po jejím zveřejnění tamější zaměstnanec - photographic technician - najednou byl také nebožtík.)

Zdravotně si prozatím nepohoršil Jeffrey T. Kuhner, prezident Edmund Burke Institute, poté, co v The Washington Times uveřejnil 23.7.2012 svou úvahu „Is U.S. facing a Constitutional crisis?“, v níž prezidenta Obamu charakterizoval jako mazaného podvodníka, nestoudného oportunistu, že jeho elaborate hoax (“důkladně vypracovaný podvod“) vrhá Ameriku do unprecedented crisis, je to největší skandál v dějinách země. Kuhner zdůraznil nevyhnutelnost dopadu anulujícího platnost aktů moci výkonné, zákonodárné i soudní. Všechna rozhodnutí - od miliardových dotací churavějící automobilce General Motors po amnestie ve prospěch milionu ilegálních přistěhovalců - takto znicotněna. Akty ilegálního prezidenta přestanou rovněž být legální, stejně jako slavnostně uzavřené mezinárodní smlouvy.

- - -

Máme právo na vlastní názor, ale nikoliv na vlastní fakta. Otázek přibývalo: Obamovo stipendium, rezervované pouze pro zahraniční studenty. Jeho cesty do Pákistánu v roce 1981, kam držitelé U.S. cestovních pasů nemohli vkročit. Jeho spolužáci na Kolumbijské univerzitě, z nichž nikdo se na něj nepamatoval. Nákladná studia na Harvardu, kým asi financovaná? Nesrovnalosti se Selective Service Registration a jeho Social Security Number, vystavené ve státě Connecticutu, kde Obama nikdy nežil, na rozdíl od původního vlastníka francouzského původu, jak se později proslýchalo. Toť tedy měl být ten nejmíň tajnůstkářský prezident s rekordně vysokou transparency.

Přílišný zájem zabývat se Obamovou minulostí mohl nepříjemně potřísnit i mnohé politiky a byrokraty, kteří v někdejším nadšení pro Obamu ignorovali ono vetting - důkladné kádrové prověřování. Rovněž by se neradovali přemnozí fanoušci, kteří Obamu extravagantně glorifikovali.

U některých to třeba vůbec není zbabělost, oportunismus, obavy z vlastní diskreditace. Pramálo nadšení z důvodů zcela nesobeckých jakoby projevovali i Obamovi oponenti při představě velikánské ústavní krize, ba i kolapsu jak politického, tak hospodářského, s mezinárodním dopadem. Jak jinak pochopit důvody, proč Obamovi rivalové, od dřívějšího McCaina po prozatím nejposlednějšího Romneyho, se neodvážili takto přímo na Obamu zaútočit? Během prezidentské kampaně 2008 poradci protikandidáta McCaina na něj marně naléhali, aby vytáhl aspoň jeden trumf, jenž přece mohl Obamu dost hravě odrovnat. K dispozici byl třeba precedent fiaska kandidáta Dukakise, tehdy guvernéra státu Massachusetts, který vrahovi Hortonovi dal propustku z vězení na pár dní, během nichž ten znovu znásilnil a vraždil. Což pohřbilo Dukakisovy prezidentské naděje. Tehdejší McCainovo šlechetné gesto mě přivedlo do stavu značné zuřivosti.

Jakýmsi balzámem mi posléze byl hlas britského šlechtice: lord Christopher Monckton, bývalý poradce Margaret Thatcherové, přijal pozvání šerifa Arpaia na onu tiskovou konferenci v Arizoně a předložené důkazy o Obamově skutečné identitě ho přesvědčily. V The Washington Times, 25.června 2012 zveřejnil sdělení „Is the President the President?“ a rovněž celostránkový text „Obama’s Sword of Damocles“. Citoval ustanovení americké ústavy, že zákon, schválený oběma komorami Kongresu, prezidentovým podpisem vstoupí v platnost. A stejně tak by platnosti pozbyly všechny zákony, Obamou kdy podepsané.

V předvolební kampani 2012 Mitt Romney utrousil poznámku „Já se narodil v Harper Hospital. Nikdo mě nikdy nepožádal, abych mu ukázal svůj rodný list. Oni znají místo, kde jsem se narodil a kde jsem vyrostl.“

Že by si Romney přece jen troufl vyslovit, že král je nahý? Marná taková naděje. Scott Pelley, CBS-TV, hned na něj otázkou, zda zmínkou o svém narození zpochybňuje Obamův původ.

Nikoliv, Romney nikdy nezapochyboval o Obamově narození v USA: „Jsem o tom přesvědčen, už jsem to říkal třicetkrát, teď to tedy zopakuji po jednatřicáté.“

Romney ovšem pravdu znal, a přesto neváhal opakovat své fingované přesvědčení o nezpochybnitelném americkém Obamově původu. Na rozdíl od možných důvodů přetvářky, proč nevidět, neslyšet - od oportunismu, snahy se vyhnout vlastní diskreditaci, až po ctnostné vlastenecké ohledy - pořádně nabroušený britský šlechtic Monckton obvinil Romneyho z křiklavého, do očí bijícího potácení ((flagrant totter), zbaběle zrazovat vlastní Ústavu, její jednoznačně zřetelné principy. „Obama prokazatelně falšoval svůj rodný list. Došlo ke spáchání padělku. Takoví podvodníci patří za mříže. A tam patří všichni ve vysokých funkcích, kteří vědí, že Obamův rodný list je falzifikát, a přitom vědomě tvrdohlavě (sullenly) s tím naprosto nic nemíní udělat.“

Notně popuzený šlechtic končil s předpovědí svým republikánským přátelům, že jednoho dne budou trpce litovat: „Ústavu jste měli dodržet. Vy jste ji zradili. Nejen vy, ale celý národ draze doplatí na zradu vaší nečinností spáchanou.“

Jak se dalo a věru muselo předpokládat, všechny významné americké sdělovací prostředky se o zámořském šťouralovi ani slovem nezmínily.

S vyloučením eventuality, že surrealismus pod komandem Kafky, Hellera, Ionesca, Becketta, Dalího v zemi hvězd a pruhů totálně převládl, zbývala mi jen ona dvě vzájemně se nevylučující vysvětlení: Jednak to byla patriotická, zcela nesobecká obava, že zveřejněním by došlo k mohutné ústavní krizi s obrovským politickým a hospodářským dopadem. Jednak optimistické očekávání, že Obama volby prohraje a vítězové budou mít příležitost tento bezprecedentní hoax, tak notnou blamáž uklidit pod koberec permanentního zapomnění. Což se ale velmi nepovedlo.

- - -

Máme už rok 2015, z Bílého domu se nám dostává eufemismů k potvrzení, že islám je náboženstvím tolerance a míru, islámský terorismus přece neexistuje. Slova náhražkou myšlení, nástrojem matení. Sebedestruktivní morbus politické korektnosti. Na armádní bázi Fort Hood v Texasu islámský oficír Nidal Malik Hasan zahájil střelbu slovy Allahu Akbar, zabil tucet náhodně přítomných nevěřících psů a ještě víc jich zranil. Obama vydal zákaz použít slov jako „džihád“ či „islamisté“ v souvislosti s teroristickými počiny jménem džihádu se angažujících islamistů. Další mlžení, příval sémantického šperkování, s výsledkem, že došlo k reinterperetaci mnohonásobného vraždění v jakousi „nehodu na pracovišti“. Pochybovači se dopouštějí neprominutelného prohřešku islamofobie.

Máme multikulturalismus, éru moral equivalence, není již příliš zřetelného rozdílu mezi vegetariánem a kanibalem, Amerika tuze značně vděčí islámu za jeho přínos svými vědami a uměním - tolik a ještě víc se dozvídáme od nynějšího dosluhujícího prezidenta, během jehož funkčního období národní dluh zmohutněl víc, než za všech předešlých prezidentů dohromady.

V jednom z nedávných předchozích textů jsem se pokusil odpovědět na nezřídka slyšenou výtku o mém prý nespravedlivě přísném hodnocení adoptované americké končiny. Odpověděl jsem, že příliš vinen se necítím, že ovšem uznávám notnou změnu doby, jejích hodnot, nepřehlédnutelný rozdíl mezi Johnem Fitzgeraldem Kennedym, Ronaldem Reaganem a nynějším vojevůdcem Barackem Husseinem Obamou. Navíc s rozhlédnutím po stavu okolního světa takové kontrasty ovšem poznamenaly intenzitu původního vděčného nadšení.

Na domácí frontě jsme navíc jakožto běloši kaceřováni za náš dědičný hřích rasového provinění. Takto jsem se v dlouhém dopise vyjádřil naší univerzitní prezidentce (rektorce): „V dětství za nacistické okupace, jakožto syn českého otce jsem se provinil, že nejsem Němec. Jako jinoch za komunistů jsem se měl cítit proviněným nedostatkem proletářského původu. V dospělém věku se mi podařilo ze země zmizet a dostat se sem do Ameriky, za pošetilého předpokladu, že nebudu hodnocen podle kritérií, která jsem nezavinil. Setrvávám v harmonickém manželství s osobou nezcela bělošskou. Nikdy jsem ani jednoho otroka neviděl, natož abych ho vlastnil. Nevidím důvod, proč bych se měl omlouvat.“

Taková tedy reakce, s vděčností pošramocenou.

KONEC

*******************************************
Ota Ulč - Mouchy naší doby
V nakladatelství Šulc&Švarc vyšla kniha o současném rozpoložení lidstva, které nejvíc otravují islámští fanatici a teroristé, bída a hlad, přírodní katastrofy i zkreslené představy o fungování globálního světa. Díky moderním technologiím jsou možné úžasné věci, ale jejich smysl a trvalý přínos se vytrácí. Mouchy naší doby obtěžují nejvíc Afriku a Asii, ale daří se jim znamenitě i v bohaté Evropě a Americe a to může být do budoucna nebezpečné. Bohužel si často nepřipouštíme své chyby a omyly ne proto, že bychom měli špatný charakter, ale jednoduše proto, že si žádné neuvědomujeme.

Neoficiální stránky Oty Ulče