29.3.2024 | Svátek má Taťána


USA: Amerika ve válce

11.6.2008

Od své prvé návštěvy před lety již do Americky nejezdím, do Ameriky se spíše vracím. Tentokrát jsem se vracel po třech letech. Bylo tedy na co se dívat a dovědět a bylo co v mých názorech korigovat. Většina Američanů vám sice řekne, že Washington není Amerika, ale platí, že ve Washingtonu se Amerika schází a hledá, co má společné, kam směřuje nebo bude směřovat.

Psát o Americe ve válce a o tom, jak je tahle válka v Americe vidět, je lepší ihned, než se člověk vrátí do Evropy. Psát si poznámky na palubě jednoho z každodenních letů společnosti Lufthansa, téměř na den 63 let od kapitulace Německa, patří k paradoxům, které si možná uvědomí více Evropan než Američané, protože ti se více věnují tomu, čím se zabývají dnes. Minulost také ctí, ale minulostí se nechtějí nechat ovládat, v dobrém i špatném. V dobrém i špatném jsou prostě nepoučitelní, jakkoli tutéž chybu neudělají dvakrát, byť na to dnešní válka nevypadá.

Za tři roky se Amerika velmi změnila. Nejen v tom, že se Američané snaží být k sobě vlídnější, pozornější a komunikují i při zcela běžném setkání v obchodech nebo v restauracích. Amerika se nesmírně etnicky sžila, nejen viditelným etnickým mixem lidí, kteří pro vás pracují v hotelu, v úřadech, v restauracích, ale i lidí, které potkáte ve vládních federálních budovách, v muzeích, v uniformách nebo v oficiózních kostýmcích slečen a dam v asistentských postech. Smíšené páry, neuvěřitelně pestré třídy studentů ve Washingtonských muzeích, s poznámkovými bloky a energickou komunikací. Nejvíce ale, zdá se mi, narostlo sebevědomí a americká identita africkým Američanům, od vysokých úředníků až po „cool“ prodavače za kasou, který vás klidně pošle pro nový pár kalhot do regálu, protože ten, který máte v košíku náhodou nemá čárkový kód. Američtí černoši jsou dnes Američané s velkým A, s velkým sebevědomím a ambicemi, v drahých oblecích a kostýmech, na dobrých školách a v plném tempu ve službách státu, privátním firmám či nevládním organizacím. Samozřejmě asi ne všichni, ale dozajista mnozí a více než dříve.

Amerika je ve válce, od Afghánistanu až po Irák. Tato válka trvá déle, než bojovali s Němci a Japonci. Z irácké války není nikdo nadšený, naopak. Nedůvěra stávající administrativě je rozsáhlá a hluboká, stejně jako více či méně zjevný kritický pohled na zpackanou iráckou operaci a nezvládnutou rekonstrukci. Přes všeobecné nepříznivé hodnocení ale vládne shoda, že je třeba neutíkat, že je třeba udělat maximum pro to, aby se situace v Iráku zlepšila a dostala na trasu stabilizace a rozvoje. Z pocitu zbytečných a velkých ztrát na životech neplyne ani rezignace, ani snaha vyhnout se odpovědnosti, ale snaha nalézt řešení a řešit i další a nové problémy, nevyjímaje rozsáhlou korupci dnešní i minulé irácké vlády a administrativy. Vědí, že pochybili, ale nezbavují se odpovědnosti za důsledky chyb, hledají nápravu.

Američané rozhodně neberou na lehkou váhu pohrůžky prezidenta Ahmadínežáda vůči existenci Izraele. A pokud člověk slyší od náčelníka generálního štábu, že Američané se nehodlají smířit s nukleárním Íránem, pokud slyší od náměstka ministra financí, co vše dělá, aby zablokoval jak financování terorismu íránským státem, tak snahy o nákup strategických technologií a materiálů, a pokud vnímá popis enormního diplomatického tlaku uvnitř OSN, pak je patrné, že Američané navzdory chybám a neúspěchům v Iráku, které draze platí, nerezignovali ani na zajištění svých spojenců, ale ani na hledání adekvátní reakce na nová rizika a hrozby.

Vůle řešit nezmizela, obnovila se chuť a vůle ke spolupráci s Evropou a připravenost vést o těchto otázkách s Evropany debatu. Samozřejmě to není a nebude snadný dialog, protože nemůžeme zůstat jen u toho, že nechceme například další vojenský konflikt. Potřebujeme dát na stůl věrohodnou alternativu, která vede s vysokou pravděpodobností k cíli a k žádoucím výsledkům.

Američané jsou dnes politicky ovládnuti a mediálně zahlceni kampaní k volbě nového prezidenta, americké televize prakticky nic jiného nezajímá. Nový prezident nebo prezidentka budou nesporně významnou a všeobecně vytouženou změnou. A budou také hledat v Evropě partnery ke spolupráci na řešení akutních problémů od globálního oteplování přes alternativní zdroje energií, potravinovou krizi a různé další jevy, nevyjímaje zmíněný problém Íránu. Máme k dispozici své návrhy řešení těchto problémů? Jsme v Evropě věcně i strategicky připraveni ke spolupráci?

Amerika je ve válce, ale Amerika samotná válkou viditelně tolik nežije. Věnuje jí potřebné zdroje, pozornost a extrémně přetížené jednotky a vojáky. Uvítání vracejících se US Marines v Georgetownu zcela zastaví provoz a lidé jim aplaudují a děkují. Přesto nikdo nezbavil Američany chuti vyrazit v pátek večer a v sobotu za zábavou a hýřivými nákupy mondénního oblečení a věcí do bytu v naleštěných autech a kabrioletech, z kterých řve muzika do širokého okolí. Tak jako před šedesáti pěti lety, Amerika ani v této válce neztratila chuť žít, bavit se, vydělávat a utrácet, studovat a debatovat, dělat dobrou muziku, filmy, vědu a nové technologie, vydávat dobré knihy, chodit do barů, tloustnout z hamburgerů a ničit krásné dívčí nohy každodenním běháním a dřením ve fitkách, z kterých vylézají holky i mladé ženy, které by průměrného Evropana uvláčely k smrti.

Ano, zdálo se mi, a možná se pletu, že Ameriku dnes tlačí dopředu energické ženy všech věkových skupin, včetně těch, které nechaly plavat komfortní důchod a zaučují se třeba na letišti nové práci pozemního personálu za šaltry check in & ticketing, třeba ve svých dobrých 65 plus letech.

Nemohl jsem přehlédnou ani štíhlou elegantní padesátnici, která na letišti vysazovala manžela v uniformě s frčkami důstojníka, s neodmyslitelným zeleným pytlem s nápisem US, který se vracel někam ke své jednotce za mořem. Samozřejmě měla na zadních dveřích svého GMC decentní stužku „Support our troops“. Vyložila věci, disciplinovaně naskočila do auta, zamávala a šlápla na plyn běžícího motoru. Všichni, kdo mají dnes své blízké v uniformách v bojových operacích za mořem, mají v očích trochu úzkosti a obav ze zpráv o ztrátách a padlých každý den ráno. A zdálo se mi, že i těch patriotických stužek na autech je vidět méně než před třemi lety.

O to víc mne mrzí, že právě tuhle stužku jsem zapomněl koupit, protože si ji přála moje dcera, neboť i ona zná některé z našich vojáků, kteří dnes bojují daleko od domova a potřebují - jak oni, tak jejich blízcí - cítit naši podporu a zájem. Je to drobnost, na autě moc místa nezabere, ale je to důležitá drobnost.

Budu své opomenutí napravovat. Kdyby se někdo chtěl připojit, dejte mi vědět.

5.5.2008

Z autorova blogu na www.aktualne.cz